Čtení na tyto dny

Babyka

Zatloukala jsi srdce slavíků
jak hřebíky,
pouhým zvednutím řas,
do kmene babyky.

Obouruč musel bych
z oblohy strhnout zpěv,
kdybych vyčíst měl živici
jízečky sladkých dřev.

(Jindřich Zogata) 

 

Valašský kýč a realita


Lubor Kysučan, č. 6/2011, str. 22-23

Věnováno tátovi, díky němuž do tohoto kraje patřím a který mě učí poznávat jeho duši

Krajina našeho srdce může být pouze ta, kde jsme bezpodmínečně šťastni. Šťastni z pouhého faktu, že tam jsme, aniž bychom k tomu potřebovali jakékoliv další berličky a drogy, jimiž civilizace naše štěstí k našemu neštěstí neustále rozhojňuje. Podobně jako člověk našeho srdce, k němuž se vždy s jistotou a důvěrou můžeme vrátit a na nic si nehrát, protože všechno o sobě víme a máme se rádi právě takoví, jací jsme.

Po všech dobrovolných i nedobrovolných cestách svého života mám zcela jasno v tom, že krajinou mého srdce je Valašsko, konkrétně Velké Karlovice prostírající se na největším katastru českých zemí v nespočetných údolích mezi pásmem Javorníků a Vsackých vrchů na samém pomezí Moravy a Slovenska. Jedno z posledních na Moravě kolonizovaných území, jedna z nejzápadnějších výsep Karpat vonících dálkami Balkánu a Orientem, příslib osvobození od bezkrevné české těžkomyslnosti. Kraj zasažený Martem i políbený Múzami. Místo urputných bojů mezi uherskou a moravskou šlechtou stejně jako urputného odboje v době nacistické okupace. Současně Mekka malířů, řezbářů, spisovatelů. Ačkoliv právě z tohoto kraje pochází jedna větev naší typicky středoevropsky pestré rodiny, rozhodně to není tolikrát v dějinách zneužívaný hlas krve, rodu, půdy, který mě k ní poutá, ale spíše hezké vzpomínky z dětství. A jak moudře píše Dostojevskij v Bratrech Karamazových, právě krásné vzpomínky z dětství jsou to nejdůležitější, co potřebujeme pro trochu snesitelný život.
 

Už od svého prvního roku jsem tu trávil většinu volna. Každoroční prázdniny u dědečka, babičky a fůry dalšího příbuzenstva nabízely dobrodružství, o nichž se ve fádním a zapařeném městě člověku ani nesnilo. Zážitky, za něž dnes neurotičtí snobové platí velké peníze v zážitkových agenturách, nebo je hledají na druhém, zdánlivě nerozvinutém konci světa. Ostatně už i tam se proměnily z každodenní reality v turistický byznys či produkt, jak to ve svém odpudivém newspeaku označují manažeři všeho.

Pasení krav a koz, sklizeň sena a obilí - všecko ještě ručně. Práce v lese obydleném „našimi“ krkavci a sběr snad všech lesních plodů, co jich u nás roste. Cesta na kozlíku se strejdou kočím, který vozil mléko do mlékárny ještě koňským potahem. Dodnes si pamatuji ten lehce adrenalinový zážitek, jak jsem se trochu bál a současně si to užíval. Srnci u oken chalupy a drobná havěť chlupatá i jiná, která žila v samozřejmé symbióze s člověkem. Stařeček, který vyprávěl historky o strašidlech, jakým se tu stále tak trochu věřilo. Prastařenka, která ještě v osmdesáti křepce šplhala po plané třešni, aby mi natrhala těch dobrot. Čerstvě nadojené mléko a lesní jahody. Večerní ohýnek na kraji pole pod hvězdami jasnými jak na Sahaře. Čerstvá vůně studeného horského potoka. Až vášnivá a zároveň uklidňující vůně sena z posečených luk rozpálených červencovým sluncem. Mše v dřevěném kostele, s lehce chraplavými, a přesto líbezně melodickými hlasy vesničanů. V kostele, který socialismus nesocialismus byl neděli co neděli plný a který se ani tehdejším všemocným bezmocným nepodařilo odvézt do rožnovského skanzenu. Zabijačka, na niž se sjela celá rodina, tekla tam vepřová krev i slivovice, voněl ovar a česnek. Potok, kde šlo chytit pstruha.

Nejvyšší čas skončit, abych se nedostal k ovcím s jejich zvonci a neskončil u bukolského kýče, který stvořila už antika. Ale co dělat, když kýč tady opravdu byl realitou? Samozřejmě ta realita měla i druhou, odvrácenou tvář - tragické rodinné historie, které by vydaly na román, trapně malicherné sousedské spory zaťatých chlapů a klevetných ženských, životy utopené v alkoholu, křížky na památku nešťastných sebevrahů. Jak naivní se domnívat, že to, co se jeví jako konejšivá idyla a harmonie přírody, může člověku pomoci unést tíži nemocné duše. Avšak i ve svém utrpení je tu život autentičtější a opravdovější než v anonymních městských aglomeracích - asi tak jako louka i se vším neučesaným pichláčím za chalupou je nesrovnatelná s požužlaným trávníkem mezi paneláky.

V ničím neomezeném čase dětství jsem se té krajiny dotýkal od jara do zimy. Od prvních rozkvetlých třešní a švestek jara až po barevnou melancholii buků na podzimních stráních a poté přimrzlou a ztichlou zimu. A stejně tak ji teď v už bohužel omezeném světě dospělosti z nadhledu vidím v běhu let.

Utěšené valašské kopce se nepodařilo příliš zdevastovat ani bolševikovi. Těžko poroučet větru a dešti tam, kam nevyjede kombajn a buldozer, ba většinou ani traktor. A k čemu scelovat políčka, kde se rodilo zhruba stejně tolik kamenů co brambor? Kromě zanedbaných a místy vybíjených lesů s rozrýpanými cestami krajina zůstala v rukou místních lidí, kteří si na svých záhumencích nejen přilepšovali, ale vytvářeli vcelku slušnou iluzi svobody samostatného hospodaření. Na rozdíl od místního v lihu naloženého JZD, do něhož stát jen sypal peníze, na nich i pilně pracovali, jak byli zvyklí za starých dobrých časů. Díky tomu zde více než kde jinde zůstala kontinuita, u jejíhož zrodu stáli první osadníci, kteří tu žili již léta předtím, než vsetínští Žerotínové na počátku 18. století založili obec Karlovice. Zdejší utěšená krajina byl hotový balzám na oči i na duši proti rovinám rozoraných mezí a nudných lánů i studeným sudetským horám, táhnoucím se od západu Čech až po Jeseníky, poznamenaným vyhnáním, násilím, krvavou loupeží a pleněním.

Paradoxně duch této krajiny začíná vyprchávat teprve v posledních letech, kdy jsme si naivně začali myslet, že jsme se konečně stali pány ve vlastní zemi. Je to asi takový samopohyb civilizace, za který vlastně nikdo nemůže, protože se už zcela vymkl jakékoliv kontrole. Koneckonců i dědečkova chalupa, poté, co prarodiče odešli na druhý břeh, zůstala jen místem relaxace pro nás měšťáky. Stejné je to v celé vesnici. Mladí odcházejí do měst nebo do hlavního údolí, kde si staví kamenné vily. Chalupy skoupili chalupáři se svými terénními auty a čtyřkolkami, krajinu zaplavují turisté na horských kolech, penziony, hotely a svazují ji sjezdovky a vleky. Prý trvale udržitelný pokrok v režii EU zalévá místní krajinu betonem prý ekologických cyklostezek na místech, kam každá stařenka došlápla pěšky. Naopak louky ve vedlejších údolích pustnou, léta neposečená tráva se postupně mění v křoviny a křoviny v les, spíše prales. Sukcese přímo před očima, hotový ráj pro ekology. Jenže který plevel je horší - ten civilizační nebo ten přírodní?

Když si v místním muzeu srovnám současnost s pohlednicemi z první republiky, kdy se pole a louky posečené jak trávník anglického lorda táhly po vrcholky hřebenů zalesněných až v mém dětství, je mi líto té úporné práce celých generací. Dílo staletí, které za pár desítek let přichází nazmar.

S krajinou a lidmi odcházejí do zapomenutí i místní názvy. Některé mají magicky archaickou příchuť a sahají až do středověkých rumunských Karpat, odkud přišla přinejmenším část nejstarších valašských osadníků. Ti jsou dodnes (navzdory rozplizlé postmodernitě míchající všechno se vším a proměňující kulturu v dort pejska a kočičky) svým jazykem, zvyky i fyziognomií nepřehlédnutelně odlišní od zbytku Moravy. Jiná místní jména jsou naopak zcela rodinná, podobně jako tajný jazyk dětské party známý jen úzkému okruhu zasvěcených - U kamenného plotu, V dolince, V čele, Na rovénce. Nezaznamenaná v žádné mapě, v žádném slovníku. Žijí ve mně stejně jako ty nejosobnější vzpomínky, tak odlišné od tržního jazyka turistických průvodců, od folkloristického mýtu Valašska, jaké ve skutečnosti neexistuje, i od bezmála až cimrmanovského, a jinak samozřejmě sympatického vtipkování o Valašském království.

Moje soukromá krajina v duši vzdorující oficiálnímu kýčovému balení pro veřejnost.


Doc. PhDr. Lubor Kysučan, Ph.D., (1968) - klasický filolog. Zabývá se dějinami latiny, pozdní antikou, environmentálními dějinami starověku, má rád zapomenutá místa antického i současného světa a jejich provokativní průniky. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého a externě na Fakultě sociálních studií MU, kysucan(zavináč)fss.muni.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu