VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Les je prostředí, které je pro trávení volného času jako stvořené, počínaje tradiční turistikou (vždyť síť turistických tras v ČR je jednou z nejlepších na světě) přes tramping, pouhé procházky se psem až po různé více či méně náročné sportovní aktivity.

Přehled aktivit

V nedávné minulosti došlo k renesanci běhání. Mimo tradičního orientačního běhu, jenž do lesa patří již mnoho let, začínají běhat i lidé, kteří předtím vůbec nebo zřídka sportovali. Za vstup se neplatí, a nebydlí-li člověk v Praze nebo jiném velkém městě, je tu přece jen více prostoru a klidu. Kromě sportujících jednotlivců se v posledních letech objevil i nespočet závodů, jež se mnohdy odehrávají právě v lese. Dále můžete potkat běžce se psy v postroji, kteří svého pána táhnou na laně s gumou - tato aktivita se nazývá canicross, jde-li dotyčný pěšky s menším nebo středním batohem, bude se nejspíš jednat o dogtrekking (závod na několik desítek km), a dokonce se psi zapřahají do kola, koloběžky nebo lyží. Vrátíme-li se k turistice, modernější a sportovnější variantou je „nordic walking“, tedy svižná chůze se speciálními hůlkami, pro které je prostředí lesa úplně ideální. Rekreační cyklistika se v lese odehrává nejčastěji po vyznačených cyklostezkách, zvláště když je cílem nějaká příjemná hospůdka. V neposlední řadě se lze v lese potkat s koněm, častěji proto, že se v okolí vyskytuje jízdárna nebo farma, řadu lesů protínají hipostezky a hipotrasy. A konečně v zimě, je-li sníh, se po lesních cestách prohání běžkaři, případně sem tam někdo vyrazí na sněžnicích.

Tyto všechny zmiňované sportovní aktivity jsou k lesnímu prostředí poměrně šetrné, protože do něj významněji nezasahují, většina aktivit probíhá po stávajících cestách a pěšinách (kdo by se také prodíral porostem, že?) a nedochází-li k výraznému rušení živočichů, jako např. při závodech nebo sportovních akcích, nebo neruší-li se zvěř v nevhodné denní době či v době hnízdění a vyvádění mláďat, jde opravdu o poměrně neškodné využívání lesního prostředí pro rekreaci. Problémem může být pouze přílišná intenzita některé aktivity; např. v těsné blízkosti velkého města se v okrajových částech lesa koncentruje takové množství lidí, že tato místa jsou neobyvatelná pro určité druhy živočichů.

Nepřímé dopady na lesní prostředí

Horší situace nastává při užívání lesů, které vyžaduje přímé zásahy a úpravy. Tzv. „tvrdé aktivity“ jsou sportovní činnosti, které prostředí lesa využívají bez ohledu na to, jaké dopady daná činnost působí. Jedná se jak o dopady nepřímé, tak přímé. Příkladem aktivit vedoucích k nepřímým dopadům je jízda terénních motorek, aut, skútrů nebo čtyřkolek. I když v řadě případů je určitá míra disturbance pro přírodní ekosystém prospěšná (dokladem jsou vojenské prostory a motocyklové areály, které jsou velmi bohaté např. na různé druhy hmyzu a rostlin), v řadě jiných lokalit se jedná o narušení, které má jednoznačně negativní a v řadě případů také nevratné účinky. Poškození je závislé na konkrétní lokalitě a intenzitě provozované činnosti. Například na nestabilních svazích (příkladem jsou pískovcové oblasti) nebo na silně zamokřených místech je ihned patrná nepřiměřená zátěž způsobená průjezdem těžší techniky. Kromě poškození stromů a narušení kořenů se v kombinaci s odtokem povrchové vody spustí eroze, která časem způsobí odplavení menší nebo i větší části svahu, zvláště po jarním tání nebo vydatnějších deštích. Podobně může působit i terénní cyklistika, zvláště jedná-li se o místo, které je značně zatěžované jízdou a brzděním - např. při nácviku projetí nějakého úseku. Často se toto neděje jen ve volném terénu, ale i na menších cestách nebo pěšinách, kde kromě omezování či případného střetu s ostatními návštěvníky dochází k jejich poškozování. Při neschůdnosti původní cestičky si pak návštěvníci vyšlapou novou cestu vedle.

Přímé dopady na lesní prostředí

Přímý dopad představuje skutečnost, kdy je nutné pro danou aktivitu upravit terén. Někdy k tomu dochází „na tajnačku“ - například si pár nadšených cyklistů amatérsky upraví místo pro sjezdovou trať. Nicméně většinou to není nutné, protože oficiální sjezdové tratě pro kola již existují např. ve skiareálech českých hor. Zde je to výhodné pro všechny - sjezdaři tam najdou požadovaný sklon a překážky a na oplátku rádi využijí lanovku, aby si mohli co nejvíce zajezdit. Z pohledu ochrany přírody je na jednu stranu výhodné mít tyto tratě ve skiareálech než v jiných (klidných) částech lesa. Na druhou stranu je jejich intenzita využívání leckdy na hranici únosnosti nebo za ní a i přes zmírňující opatření ve formě různých zpevnění a dřevěných prvků je zde často patrné poškození stromů, kořenů a erozní činnost. I v těchto místech se však mohou vyskytovat kriticky ohrožené druhy - příkladem je řeřišnice hořká Opizova ve vodoteči na Pláni, které jízdy na kole zrovna dvakrát nesvědčí. Problémem tedy je - nutná úprava terénu, přílišná intenzita provozu a pak neustálý tlak na zřizování dalších nových tratí, protože oblíbenost tratí vzrůstá.

Podobným a pro veřejnost více známým fenoménem je výstavba singltreků a singletrailů (oba názvy představují to samé, liší se pouze podle autorské firmy). Jde o úzkou jednosměrnou pěšinu v lese, postavenou v mírném sklonu, aby jízda na kole byla příjemná, nemuselo se moc šlapat ani brzdit. Libé pocity jsou dále podpořeny vybudovanými terénními vlnami, které příjemně dráždí kinetické čidlo cyklisty. Na první pohled se jedná o bohulibý produkt šetrné turistiky, ale při vážnějším zamyšlení je zřejmé, že vybudováním další cesty jednak dojde k záboru docela velkého území (zvláště při splnění mírného sklonu se na prudším sklonu musí singltrail natáhnout do řady táhlých a hustých kliček), jednak někteří autoři singletrailů neradi využívají existujících průseků a pěšin, takže dochází k nesmyslnému zahušťování stávající cestní sítě. Svou šíří se sice jedná o pěšinu, ale musí se vybudovat jako nová cesta - odstranit zeminu na minerální vrstvu, uložit hrubý podkladový materiál a překrýt jemnou frakcí. Ve výsledku tedy jde o poměrně velké terénní úpravy. V Krkonoších je také problém, že singletraily jsou často umisťovány do lokalit, kde je již stávající hustá síť pěších tras, cyklostezek, „downhillových“ sjezdových tratí pro kola, lyžařských stezek, opičích parků atd. podle hesla musíme to tu mít taky, protože to je teď moderní a přitáhne to lidi. Jenže lokalita již je využitá pro jiné aktivity a „nacpat“ sem další produkt se samostatnými cestami je nesmysl, pokud nechcete místo změnit na lunapark. Samozřejmě další požadavek je singletraily umístit na státní pozemky, protože vyjednávání se soukromníky je náročnější. Ale ne ve všech případech je nutné považovat singletrail za škodlivý, jedná-li se o region, který nemá z hlediska turismu žádnou infrastrukturu, je mnohem příznivější postavit zde singletrailové tratě než vybudovat další lyžařský skiareál.

Dále je nutné vzpomenout, že lesy v horách jsou také v zimě různě intenzivně využívány pro nelegální freeride, kde při měkkém sněhu dochází k poškozování podsadeb a malých stromků hranami lyží a snowboardů. Tato aktivita se kromě vyhlášených freeridových lokalit vyskytuje hlavně v blízkosti sjezdových tratí. Sjezdové tratě jsou samy o sobě dalším obrovským negativním vstupem do lesního ekosystému. Kromě toho, že dojde k odlesnění poměrně velké plochy a nepřizpůsobený lesní porost se nebezpečně otevře větrům, dojde při tvorbě sjezdovky kromě kácení i k vytrhání pařezů a terénním úpravám, jež kompletně přemodelují svah. Jsou srovnány všechny nerovnosti včetně cenných mikrostanovišť, dochází k promíchání půdních vrstev s následkem ztráty cenné humusové vrstvy. S tím samozřejmě souvisí i výrazný zásah do vodního režimu svahu, což způsobí různě velké vysušení lokality, často také dojde k výraznému poklesu druhové biodiverzity oproti původnímu stavu, ale někdy paradoxně takovou činností vzniká stanoviště, které je např. vhodné pro určité druhy rostlin a živočichů potřebujících jistou míru disturbance, tedy narušení (příkladem jsou plavuníky).

Výčtem výše uvedených sportovních aktivit jsem chtěla ukázat, jak jsou lesní ekosystémy důležité pro trávení volného času a jak jsou v některých případech zatěžovány. Doufejme, že lidé budou v lesích do budoucna více provozovat spíše šetrné sporty, protože les je pro člověka jedním z nejkrásnějších míst vůbec a měli bychom si ho proto vážit.

Mgr. Petra Šťastná, Ph.D., je botanička, vystudovala na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, nyní působí hlavně v Krkonoších. Pracuje na Správě KRNAP, kde se zabývá i problematikou sprotovních aktivit a turismu.