VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Sledujeme-li vývoj výtvarného umění, zjistíme, že trvalo věky, než malíři dospěli k zobrazení krajiny nejen jako podružné kulisy rozmanitých figurálních výjevů (náboženských, mytologických, pastorálních), ale jako hlavního objektu svého zájmu. A ještě déle trvalo, než se - alespoň občas - místo krajiny člověkem do různé míry odlesněné a členěné jen roztroušenými vertikálami stromů - stal objektem zobrazení souvislý les. Celkově nepříliš velký zájem výtvarníků o lesní biom do jisté míry dokumentuje obsáhlý Slovník světového malířství německého nakladatelství Westermann Verlag z roku 1982, který o deset let později vyšel v českém překladu. - Mezi více než tisícem reprodukcí v něm otištěných přísluší obrazům zachycujícím souvislý les alespoň marginálně jen necelé procento případů!

Přesto najdeme v evropském malířství, a může nás potěšit, že velmi významně v malířství českém, nepřebernou řadu děl, které nás doslova vtahují do scenerií rozmanitých lesů od poříčních nížin až do oblačných hor.

Podunajská škola a staří Holanďané

Za prvního malíře, který namaloval krajinu bez lidské stafáže, je považován Albrecht Altdorfer (1480-1538), žijící a malující v okolí Řezna. Jeho Podunajská krajina u Řezna (kolem 1522) je přitom převážně lesní. A v hlubokých listnatých lesích, jen s nepatrným průhledem na vzdálené hory, se ztrácí rytíř v Altdorferově díle Listnatý les se svatým Jiřím bojujícím s drakem (1510). Před pozadím modravých hor se tyčí drsným klimatem formovaný strom v obraze Modřín (kolem 1522), svědčící o jedinečné schopnosti tohoto představitele tzv. podunajské školy ztvárnit podstatné rysy lesní dřeviny s jejím prostředím tak, jak to dokázali romantičtí krajináři až o staletí později.

Předchůdci realistické krajinomalby byli holandští malíři 17. století. Snad proto, že jejich nížinná země již byla intenzivně kultivovaná, rádi malovali i ojedinělé zbytky „divočiny“, tedy zbytky lesů. K nejznámějším dílům tohoto záběru patří například Duby nad potokem Jacoba van Ruysdaela (1628- 1682) a Dubový les Meinderta Hobbemy (1638-1709). Nejméně o půl století dříve umístil divokou figurální scénu svého Přepadení (kolem 1607) do světliny převážně výmladkového dubového lesa Jan Breughel st. (1568-1625).

Němečtí romantici a jejich čeští souputníci

Skutečný zájem o krajinomalbu (a tím i o zobrazení lesů) přineslo od svých začátků až 19. století, kdy se stal v Evropě životním vyznáním romantismus. Za hlavní město krajinomalby byl považován Mnichov, z něhož malíři putovali za romantickými výjevy do blízkých Alp. Pod skalními štíty velehor v okolí průzračných jezer a bystřin zpravidla zachytili i horský smrkový les. K takovým dílům patří například Horský potok s rybářem od Johanna Georga Dillise (1759-1841), Jezero Gosausee s Dachsteinem (1855) od Karla Millnera (1825-1895) či Pánev Isaru u Mnichova s pohledem na bavorské Alpy (1858) od Eduarda Schleicha st. (1812-1874). Na mnichovské krajinomalbě „přírodních nálad“ se učili někteří čeští krajináři 19. století - vždyť v pořadí třetí profesor krajinomalby na pražské Akademii (po Karlu Postlovi a Antonínu Mánesovi) byl v letech 1845-1866 Mnichovan Maximilián Haushofer (1811-1866). I on maloval především divoké alpské scenerie a klidné hladiny ledovcových jezer. V mírněji zvlněné krajině při úpatí však zachytil i lesy převážně bukové - například obrazy Hornobavorská horská krajina (1850) či Návrat z lovu (1839).

M. Haushofer cestoval se svými žáky z Prahy na pobyty v plenéru do svého rodného Bavorska, zejména k největšímu podalpskému jezeru Chiemsee, nebo alespoň na bližší Šumavu. Tam bylo jejich oblíbeným objektem Plešné jezero, obklopené horskými smrčinami. Opakovaně je (1848 a 1861), zčásti rozvrácené větrnou smrští, maloval Bedřich Havránek (1821-1899). Ten také z Haushoferových žáků nejčastěji zobrazoval kromě otevřené krajiny i další lesy, a to i mimo okruh vyloženě romantických motivů. Tak třeba jeho Řeka pod kamennou zdí (90. léta 19. století) zachycuje říčku pod opukovou skalní stěnou uprostřed habrodubového háje někde ve Východočeské křídové tabuli. Dokumentární hodnotu mají i jeho další „lesní“ obrazy - Les v Cholticích u Pardubic (1853), zobrazující mohutné staré duby v zámecké oboře, a Bukový les (rovněž od Choltic na okraji Železných hor a ve více variantách) z let 1854 a 1856. Řadu lesních motivů najdeme i v krajinomalbách Havránkova spolužáka Aloise Bubáka (1824-1870). I on zachytil v romanticky pojaté olejomalbě Plešné jezero na Šumavě (1855). Romantické vizi zůstal věrný i ve svých pohledech přes proředěné borové a dubové porosty do skalnatých krajin severních Čech - například v obrazech Vrch Mužský u Mnichova Hradiště (1865) či Letní odpoledne v krajině pohoří jizerského (1863).

Julius Mařák

V kontextu evropského malířství 19. století - snad jen s výjimkou ruského realisty a vrstevníka Ivana Ivanoviče Šiškina (1831-1898) - lze za nejvýznamnějšího a nejplodnějšího malíře lesa považovat Julia Mařáka (1832-1899). Nejen výtvarně, ale i hudebně nadaný rodák z Litomyšle začal svá výtvarná studia rovněž u M. Haushofera na pražské AVU, pokračoval v Mnichově a ve Vídni, kde pak i dlouho žil. Proslul svými romantickými alpskými motivy, sestoupil však i do lesů nižších poloh. A na rozdíl od svých předchůdců a spolužáků, kteří malovali při lesních okrajích a světlinách, vstupoval často do lesního nitra a dokázal zachytit, ba rozezvučet rozptýlené sluneční světlo - například v olejomalbách Jitřní píseň (po 1877), Jitro v bukovém lese (1881) a Vnitřek lesa (1885-1890). Lesní interiéry rád oživoval stafáží zvěře - srnčí, jelení i černé. Roku 1878 vytvořil Mařák na objednávku císaře jedinečný cyklus 13 kreseb uhlem na téma Rakouské lesní charaktery. Bezděky v nich znamenitě zachytil lesní vegetační stupňovitost - od klidného šerosvitu habřin dole až po dramatickou atmosféru horské krajiny s limbami. Dokázal vytvořit sepětí jednotlivých dřevin s jejich prostředím. A protože mocnářství tehdy sahalo až do teplých krajin u Jadranu, přidal do svého cyklu i olivové a kaštanové háje. K vrcholům jeho tvorby pak patří dvojice rozměrných olejomaleb Šumavský prales za bouře (1891-1892) a Šumavský prales ve slunci (1892-1897), z nichž přímo čiší dynamika přírodního lesa na pomezí jedlosmrkových bučin a klimaxových smrčin.

Mařákovi žáci

Od roku 1887 až do svého skonu roku 1899 byl Julius Mařák profesorem obnovené krajinářské školy na pražské Akademii, kde vychoval desítky dalších českých i slovenských krajinářů. Lesních motivů v duchu lyrického romantismu se z nich po vzoru svého učitele držel zejména Václav Březina (1862-1906). Připomeňme si alespoň jeho obraz Tragedie lesa (1902), v němž detailně zaznamenal smrští rozvrácenou smrčinu. Podstatně delší život, a tím i rozsáhlejší dílo byly dopřány Romanu Havelkovi (1877-1950), který byl půlstoletí malířsky věrný lesnatému údolí Dyje a Želetavky v okolí Bítova. Odpoutal se pod vlivem impresionismu a secese od malířského rukopisu svého učitele a lesní interiéry v různých ročních obdobích, zpravidla vždy prozářené sluncem, maloval v plošnějších barevných skvrnách. „Havelka maluje, jako by se s každým stromem miloval“ - napsala o něm roku 1913 dobová kritika. Stejný pocit máme zejména z jeho podzimních motivů - například obrazy Starý strom (1936) a Podzimní les (1940). Zajímavé je, že naopak Stanislav Lolek (1873-1936), který se stal napřed profesionálním lesníkem a myslivcem a teprve pak vstoupil do Mařákovy krajinářské školy, maloval lesní interiéry méně často. Proslul zejména jako malíř lesní zvěře, svými virtuózními kresbami inicioval vznik Těsnohlídkovy knihy a Janáčkovy opery Liška Bystrouška (o S. Lolkovi jsme psali ve Veronice č. 2/2016, pozn. red.). K nejnadanějším Mařákovým žákům patřil František Kaván (1866-1941), tvůrce často reprodukovaných obrazů harmonické zemědělsko-lesní krajiny, obdivně nazývaný koncem 19. století „realistou velkého dechu“. Do lesních interiérů malířsky vstoupil jen výjimečně. V olejomalbě Na staré hoře (1893) zobrazil smíšený lesní porost na mechem zarostlé balvanité suti v duchu precizní Mařákovy drobnokresby. O pár let mladší Podzimní ráno (1900), zachycující zářivě žlutou bučinu, má již rukopis uvolněnější a naznačuje vývojově modernější etapu krajinomalby, jak ji u nás rozvíjel především Antonín Chittussi (1847-1891). Malířský rukopis a romantický záběr svého učitele zachoval ve svém raném díle Ludovít Csordák (1864-1937) z Košic. Pastvou rozvolněné dubové porosty tvoří popředí jeho romantické malby Měsíční krajina se Slaneckým hradem (1896). Csordákův cyklus uhlokreseb ze Zádielské doliny (1894-1896) - skaliska se sporou lesní vegetací - má obdobně dramatickou atmosféru jako uhlokresebné cykly Mařákovy.

Antonín Slavíček - malíř lesa?

Vrcholnou etapu české krajinomalby představuje dílo Antonína Slavíčka (1870-1910), který byl nejen Mařákovým žákem, ale i jeho dočasným nástupcem na pražské Akademii. Slavíček si po svém interpretoval vliv - ve srovnání s romantickými krajináři mnichovskými a vídeňskými - modernější krajinomalby francouzské (malířů barbizonských i impresionistů) a německých plenérových krajinářů z Worpswede u Brém. I on maloval převážně zemědělskou a posléze městskou krajinu. Mistrovsky však dokázal zvládnout i vnitřky rozmanitých lesů. Hluboká melancholie podzimu na nás dolehne ze zamlženého březového háje u Veltrus v obrazech Na podzim v mlze a Břízová nálada (oba 1897). Podstatně radostnější atmosféru má olejomalba Slunce v lese (1898) - obraz pozdně letního bukového lesa s mozaikou slunečních skvrn na opadaném rezivém listí. Uvádí se, že právě tímto dílem se Slavíček odpoutal od romantické koncepce svého profesora Mařáka. Obraz namaloval v údolí potoka Gáborky u Luhačovic, kde opakovaně a rád pobýval. Roku 1901 píše z Prahy svému luhačovickému příteli L. Janíkovi: „Chtěl bych přijeti s časným jarem… Snad ony lesy bukové, které snad nikde nejsou v takové rozloze a velikosti jako u Vás - by na jaře osvěžovaly… Neznám buky z jara a dráždí mne představa, jak že asi mohou působit. Nevím, čím to je, proč má člověk tak rád bělokoré stromy…“

K tomu, aby namaloval bukový les „kdy raší a kdy v něm všechno zpívá“ se však Slavíček nedostal. Do nitra lesa z otevřené krajiny však ještě do třetice vstoupil - ve svém slavném období, kdy se nořil do venkovské krajiny „u nás v Kameničkách“. Právě tam v letech 1904-1905 namaloval řadu podobných obrazů s prostým názvem Les. „Dojem hloubi lesa je zde zredukován jen na houšť stejnoměrně oblých, přímočarých, naprosto vertikálních, teple šedohnědých pňů borovic, bez korun“ - popisuje jeden z těchto obrazů roku 1906 tehdejší významný kritik umění K. B. Mádl a pokračuje: „Kdo je schopen prožívati potěšení z tónových variací, vystupňovaných v krásné přirozenosti, ten na cestě malířského dojmu v tomto obraze pocítí smolnou vůni boru, kouzlo jeho velké samoty.“ Barvité Mádlovo líčení má jen jednu chybičku - nejedná se o světlý borový, ale o temný smrkový les.

Konfrontace starého s novým

Lesy nemalovali pouze „mařákovci“, ale samozřejmě i umělci vyšlí z jiných a pozdějších škol. Jmenujme alespoň Václava Radimského (1867-1946), malujícího impresionisticky poříční krajiny s lužními lesy jak ve Francii, tak i v rodném Polabí. Malířem širokého tematického záběru byl Otakar Nejedlý (1883-1957), další profesor krajinářské školy. Z jeho lesních motivů zaujme například Přeražený buk (1921) - torzo mohutného svědka původní dřevinné skladby uprostřed kulturního boru. Všestrannou uměleckou osobností byl Josef Váchal (1884-1969), který mimo jiné vydal slavnou bibliofilii Šumava umírající a romantická (1931). V desítkách barevných dřevorytů jsou v ní významně zastoupeny lesní motivy. A nesmíme zapomenout na Jindřicha Pruchu (1886-1914), jehož obdivuhodné krajinářské dílo uzavřela krutě hned na začátku I. světová válka. Považoval se za Slavíčkova následovníka a v jeho díle to dokumentují mnohé krajinomalby ze Železných hor. V některých svých obrazech však dospěl k ještě modernějšímu pojetí malby než Slavíček. Je to zřetelné i v některých jeho lesních motivech, třeba ve Vnitřku bukového lesa (1911), který podle uměnovědce T. Pospiszyla představuje jednu z nejčistších forem českého expresivního fauvismu. Právě na konfrontaci „lesních obrazů“ Jindřicha Pruchy se ztvárněním stromů a lesů současnými výtvarníky byla letos v dubnu až červnu založena zajímavá výstava STROM / POCTA JINDŘICHU PRUCHOVI v Galerii Slováckého muzea v Uherském Hradišti, kterou připravil brněnský malíř Petr Veselý. Mezi 41 vystavujícími výtvarníky nechyběl ani věrný ilustrátor Veroniky Jan Steklík. Ale vůně pryskyřice ani hořkost podzimního listí z těch desítek zajímavých děl cítit nebyla.