VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Až do 20. století patřila sluka lesní mezi nejoblíbenější a nejznámější pernatou zvěř, pro myslivce u nás jednu z nejcennějších. Nejen kvůli náročnosti lovu, neboť sluky se střílely v letu. Ani zřejmě kvůli preparované „trofeji“, tedy vycpané sluce, která hlavou dolů zavěšená na prkénku patřila do každé venkovské hospody a na balkony pravodatných myslivců. A také ne pro slučí peříčko za myslivcovým kloboučkem, a dokonce asi ani kvůli prý vynikající zvěřině nebo kulinářské lahůdce ze střelené sluky - slučí mázce, což jsou rozsekané vnitřnosti i s obsahem. A jak píše Kněžourek ve svém „Velkém přírodopise ptáků“ z roku 1912, „ta se maže na koláčky či řízky žemliček a s nimi se peče a proslulý ’Schnepfendreck‘ platí za veliký mls“. To asi byly věci sice významné, ale sluka spíše patřila k prvním loveckým radostem myslivce, neboť se střílela po zimě a na začátku jara, za jarního „tahu“ v březnu. A bylo to romantické čekání, neboť sluky vyletovaly nad paseky až navečer. Když se objeví na nebi první hvězda, znamená to poslouchat pečlivě, kdy se ozve první hluboké kvorkání a jemné pískání, jak netopýří siluety létajících kohoutků vyznačují svoje revíry a čekají na odpověď samiček, sedících někde na zemi.

O oblibě sluk svědčí i celá řada poetických mysliveckých názvů, jako je dlouhozobka nebo krásnoočka. Ještě v mysliveckých časopisech až do první republiky nebylo asi číslo, ve kterém by nebylo o slukách alespoň pár řádků. Minimálně vždy v jarním čísle článek srozumitelný myslivcům již pouhým názvem „Už jsou tady!“. A tradice spojené s dobou příletu se projevovaly v mysliveckých poetických rčeních, jako například „Šumí březnem šedé buky, hoj myslivče, pojď na sluky“. Ovšem byly i složitější pranostiky týkající se jarního příletu sluk a vztahující se k církevním názvům nedělí:

V postní dobu - sluky v lovu.
Na kýchavnou - přitáhnou.
O družebné - nejvíc jich zde.
Na smrtelnou - ještě tu jsou.
Na Květnou - hou, hou, hou.
Po veliké noci - odpočívají lovci.

A podobně byly tyto pranostiky spojovány s latinskými názvy příslušných nedělí:

Reminiscere - pozor dejte!
Oculi - sluky se k nám přitulí!
Laetare - toť pravé!
Judica - nemnohá!
Palmarum - tralarum!

Stovky článků v mysliveckých časopisech pak byly věnovány výskytu, hnízdění (nalézt hnízdo sluky není jednoduché!), podzimnímu toku i občasnému přezimování jednotlivých sluk. A zejména diskutována byla otázka, zda sluka v případě nebezpečí odnáší svoje mláďata od místa hnízda mezi „stojáky“ či v zobáku.

To vše bylo. Ještě v zákoně o myslivosti z roku 1967 měla sluka lesní stanovenou dobu lovu, a to od 16. 3. do 15. 4. V zákoně z roku 2001 už sluku ve výčtu lovné zvěře marně hledáme. Ale statistiky ulovených sluk z České republiky hovoří jasně - zatímco průměrný počet úlovků v letech 1933-37 byl 13 854, 1966-72 to bylo 6 199, v roce 1990 pouze 183! Takže dnes jarní večery na pasekách střelba již neruší a možnost prožít si zážitek se slučím „tahem“ je stále vzácnější. Ale i tak stojí zato domluvit se s lesníky, kde sluky táhnou, a večer uvidět první hvězdu, uslyšet naposledy zpěv drozda a čekat na hlubokým hlasem kvorkající sluku.