VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Inspirována příspěvkem Karla Hudce, ale hlavně útlou knížečkou, z níž jsem si měla vybrat ilustraci, rozhodla jsem se, že nemůžu čtenáře připravit o radost, kterou mi přinesla. Malý spisek „Sluka lesní a její lov“ napsal Josef Hodoval v roce 1902 pro Knihovnu Loveckého obzoru, jež v Písku vydávala spisy pro myslivce, střelce, kynology, ornitology, rybáře a přátele přírody. Knížečka byla opatřena třinácti vyobrazeními, z nichž některá vybírám spolu s citacemi k radosti čtenáře.

Když ledy hynou, sníh jen temena vyšších kryje hor, tvrdá kůra země roztála a hojná vláha kořeny do lodyh křovisk a pňů stromů vniká, životnou v ně rozesílajíc mízu - když pupeny jejich bubří, pukají a ratolesti různým zdobí květem, když příroda po delším tvrdém spánku k novému se probouzí životu; tu přilétají k nám z dalekého jihu různí zvěstovatelé jara, mezi nimiž lovce v první řadě zaujímá všude ráda viděná, mnohonásobně opěvovaná, krásnooká dlouhozobka, tajuplná - sluka…

Dle soustavy Linné-ovy řadí se sluka lesní (Scolopax rusticola) k VII. řádu ptáků brodivých neboli bahenních (Gralatores), a sice k čeledi slukovitých (Scolopacidae), v které zastupuje v Evropě samojediná rod sluk lesních (Gallinago) se známými u nás třemi druhy, a sice sluka otavní čili bekasina (Gallinago gallinaria), otavnice střední neboli ležák (Gallinago major) a kozlík (Gallinago gallinula).

Dlouhý, za čidlo hmatu sloužící zobák má těsně pod čelem u samotného kořenu nozdry, svrchní čelist (pysk) jest zprvu oble tříhranná, zaměklá, dále zploštělá, tvrdá, a končí nervnatým, dolů nahnutým tupým hrotem. Dolní čelist začíná čtverhranně a má na spodě rýhu. Obě čelisti protkány jsou pletivem čivním a hořejší z nich dá se asi v polovici při jinak sevřeném zobáku nadzvednouti, čímž se přední jeho část (špička) otvírá.

V době nynější loví se sluky v celé střední Evropě způsobem trojím - střílením v tahu na čekání, nadháňkou a hledáním se psem. (Pozn. redakce: Anglický kokršpaněl má své jméno odvozeno od anglického Cocker Spaniel, přičemž slovo Cocker je odvozeno z anglického woodcock - sluka.)

… sluka stala se mi zamilovaným ptákem lovným. Kde a kdy mi to jen bylo možným, neopomenul jsem ji vyhledati. Vyhledával jsem ji nejen jako lovec, ale i co přítel a obdivovatel přírody. Nejednalo a nejedná se mi vždycky pouze o to, abych ji měl na torbě své zavěšenou, ale hlavně abych poznal způsob jejího života a poměry, za jakých se s ní setkáváme…

Hlavní a nezbytnou podmínkou života sluk jsou lesy s hustým podrostem, vlhká, měkká, kyprá půda a hojnost červů všeho druhu. V polohách a v jakosti lesů si nevybírá, hnízdí v rovinách jako v krajích hornatých, v lesích listnatých, jako v jehličnatých, jen půda písčitá, tvrdá a skalnatá pro ně není. Nejmilejší jsou jí přece ale jen lesy s hustým smíšeným podrostem starším, z něhož stlaní vyhrabáno není, spadlé listí tedy zůstalo na místě a hnije…

Co sluku lesní tak tajuplnou a zároveň i zajímavou činí, jest její povaha. Bojácnost a nedůvěřivost její nedopouští jí, aby se za dne ukázala. Jen je-li v lese úplně ticho, odváží se k vycházce, ale pouze do houštin, kde, jakmile se co šustne, hned se k zemi přitlačí … Při nastávajícím soumraku stává se čilou … její let je nedostižitelný. S neobyčejnou zručností proplete se nejhustším křovím aniž by křídlem svým o větvičku jen zavadila; padá a vznáší se, zvolňuje a zrychluje let svůj dle potřeby a okolností, jimž se co nejdokonaleji umí přizpůsobiti…

Tolik ukázky z malé půvabné knížečky, kde z každého autorova slova je cítit láska k přírodě a radost ze sdělení. Na závěr ještě malé autorovo vyznání: Mimovolně vnucuje se myšlenka, že vše na tomto světě jest pomíjející a jen jediná krása přírody že nikdy nehyne! Nevyčerpatelnou silou svou vlastní obnovuje půvaby a vnady, aby nás ve stálém udržovala nadšení…

Bohdana Fabiánová