VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Po rozpadu Československa disponovala Česká armáda celkem osmi velkými vojenskými újezdy, v současné době jsou to už jen čtyři. V letech 2006 až 2008 jsem se zúčastnil společného projektu nevládních organizací ze zemí Visegrádské čtyřky, který měl za cíl prozkoumat stávající vojenské prostory z hlediska jejich významu pro ochranu přírody. Při srovnání výsledků z jednotlivých zemí jsme došli překvapivě ke zhruba stejným závěrům. Asi 5 % vojenských újezdů je vážně poškozeno (zabetonováno, kontaminováno apod.). Dalších 30 % území je z různých důvodů ponecháno samovolnému vývoji a vzniká zde postupně divočina a 15 až 25 % území jsou plochy, které jsou pod speciálním managementem (dopadové plochy, cvičiště, tankodromy). Zbytek jsou většinou hospodářské lesy. Z výzkumu, který dělaly organizace Daphne a Hutur, vyplývá, že minimálně ve čtyřech zkoumaných skupinách (ptáci, denní motýli, rovnokřídlí a cévnaté rostliny) jsou vojenské prostory, případně opuštěné vojenské prostory velmi hodnotné pro ochranu druhové pestrosti.

Jak to? Je to mimo jiné tím, že některé vojenské prostory svým způsobem zakonzervovaly pestrost krajiny, která na ostatním území mezitím vymizela (nehnojené louky apod.). Dalším důvodem je i to, že ve vojenských prostorech, protože nebyly určeny k produkci potravin anebo dřeva, nebyly používány pesticidy. Třetím důvodem je jistě i samotná činnost armády, často vypadající velmi destruktivně (trhací práce, vypalování, pojezdy těžké techniky). Tato armádní činnost často může znamenat vytváření podmínek pro přežití druhů, pro které už ve volné krajině jako by nezbylo místo (regulace řek, vytěžení rašelinišť a jiné), anebo jde o druhy vázané na tzv. zablokovanou sukcesi. Tady je velký prostor pro ekologickou výchovu, jak takovou na první pohled drastickou péči prezentovat veřejnosti. V jiných případech může i neřízená sukcese (lidově: postupné zarůstání) být předpokladem pro přežívání některých druhů. V běžné krajině totiž taková území vlastně zůstávají pouze omylem a pouze krátce (opuštěné továrny, neobsazené průmyslové zóny). Zvláštní historii měl vojenský újezd Brdy. V omezené podobě vznikl již za první republiky, pak ho využíval wehrmacht, ale úplně podřízen vojákům se stal až v padesátých letech dvacátého století. Jeho vojenský význam postupně upadal a jeho prestiž měl pozdvihnout trapný pokus o umístění amerického radaru, který naštěstí skončil fiaskem. Od té doby už armáda zahájila plánovaný ústup do předem připravených pozic.

Díky masivní podpoře starostů okolních obcí se podařilo bezbolestně přeměnit území bývalého újezdu Brdy na konci roku 2015 na CHKO. Měli jsme s kolegou Máchalem unikátní příležitost navštívit tato místa na jaře roku 2016 a nezalitovali jsme. Kde už dnes běžně uslyšíte večer sluku lesní, potkáte kuňku žlutobřichou nebo listonoha jarního? Převážná většina území je sice paradoxně zničena intenzivními smrkovými plantážemi, za které ovšem nemůžou vojáci, ale je to dědictví lesnických omylů 18. století. Nejhodnotnější jsou právě vojensky využívané plochy, jako jsou východní svahy nejvyššího vrchu Tok, taktické cvičiště Felbabka a podobně. Unikátní je i soustava Padrťských rybníků s okolními mokřady.

Chráněná krajinná oblast je zde postavena spolu se správci území (Vojenské lesy a statky, obce) před složitý úkol. Část území ponechat zcela bez zásahu, část území postupně přeměnit ze smrkových monokultur v aspoň částečně přirozené lesy a biodiverzitně nejcennější plochy udržovat speciálním režimem (kosení, spásání, vypalování, disturbance pásovými vozidly). A protože kde je vůle, tam je cesta, tak věřím, že se jim to podaří.

Mojmír Vlašín