Čtení na tyto dny

Pocta

Byli jsme vyznamenáni.

Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.

Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.

A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Toulky básnickými krajinami


Jiří Poláček, č. 3/2016, s. 41

Na stránkách Veroniky se občas objevují fejetony Jana Laciny, jež evokují jeho toulky krajinami básníků a malířů (mnohé z nich vyšly v jeho knížce Kousíček modré, 2015). Těmito končinami se toulal také jeho předchůdce Antonín Veselý (1888-1945), rodák z Moravských Křižánek na Žďársku. Byl to divadelní a literární kritik a historik, publicista (působil například v Národních listech či v Právu lidu), básník, překladatel a editor. Ve svých pracích často psal o přírodě, kterou spojoval se světem kultury. Je to patrné zejména v impresionistických knížkách Letní zrcadlení (1936), České krajiny (1940) a Básnické krajiny (1942), přičemž texty z posledních dvou svazků jsou zahrnuty též do objemné knihy Než zajde poutník (1943). Přibližme si tyto dva soubory, a to i prostřednictvím několika ukázek.

Knížka České krajiny, vydaná v grafické úpravě Cyrila Boudy, má devětačtyřicet kapitol rozdělených do pěti oddílů. Veselý v ní zachycuje své toulky krajinami a místy spjatými s Karlem Hynkem Máchou, Josefem Kajetánem Tylem, Karlem Jaromírem Erbenem, Boženou Němcovou, Svatoplukem Čechem nebo s Aloisem Jiráskem, ale i s Janem Amosem Komenským, Bedřichem Smetanou či s Mikolášem Alšem. Čtenáře zavede rovněž na Kozákov, do Dvora Králové, kde se našel proslulý Rukopis královédvorský, nebo na Blaník.

Takto třeba popisuje kraj tvůrce slavné Kytice: „Kraj Erbenův je třeba nejdříve spatřit z dálky a z výše. Pohlédneš-li ze zvičinského hřebenu k jihovýchodu, vidíš průvody lesů jako věnce. V jejich středu leží město Miletín. Na severu se zatmívá obzor hradbou Krkonoš. Odtud z jihu však cítíš vlahý výdech závětří. Zapomeneš na tu rudou, jakoby krvavou stezku, po které jdeš na okraji lesa, a jsi rázem doma.“

Ve druhé ukázce Veselý líčí svůj letní výstup na Blaník. Jde lesem, do jehož ticha chvílemi zaléhá bzukot hmyzu jako vzdálená hudba: „S tímto hudebním doprovodem se chůze pod baldachýnem bukových korun prozářených sluncem v šelestění loňského listí stává slavnostní. Když potom vyjdeš na některou z pasek, zavane ti vstříc náhle vůně maliní a ostružiní. Široký kraj leží daleko před tebou.“

Autorův láskyplný vztah k lesům dokládá také třetí úryvek: „V mém rodném pohoří lesy mluví ke mně již z dálky liniemi a barvami. Jejich řeč se mění během dne a také v téže době denní je ve dnech podmračných nebo dokonce deštivých jiná než ve dnech slunečních. Podle stavu vzduchu a oblohy ty nesmírné vlny lesů buď splývají v mlžné plochy, nebo nabývají plastičnosti.“

Příroda zaujímá velký prostor i v knížce Básnické krajiny, ilustrované Karlem Vikem. V jejích dvaadvaceti kapitolách Veselý putuje například po stopách Karla Hynka Máchy, Antonína Sovy, Viktora Dyka, Zikmunda Wintera, Karla Václava Raise, Otakara Theera či Arna Nováka, jakož i historika Josefa Pekaře, malíře Beneše Knüpfera a několika méně známých osobností. Zatoulá se i do Prahy, kde vzpomíná na Jakuba Arbesa nebo na Karla Huga Hilara, a nakonec do vysočinských krajin, v nichž pobývali Gustav Pfleger-Moravský, Otokar Březina, Jan Karník či Petr Křička. Ve svých krajinných evokacích Veselý zachycuje Říp, široký výhled od mělnického zámku nad soutokem Labe s Vltavou nebo obdobně působivý výhled z Vysokého nad Jizerou na Krkonoše: „Horské hřbety se vypínají před tvýma očima jako hradní cimbuří, oddělená od této náhorní planiny hlubokými údolími. Jejich nejvyšší vrcholy jsou dnes ještě v mracích, pozůstatcích posledních deštivých dnů. Na holých svazích zalesněných nebo již holých zkouší právě slunce rozmanité efekty osvětlení skulinami mračen. Zvýrazňuje kosmaté pokrývky ozařováním postranním a rýsuje v nich četné čáry průseků a pasek. S touto sluneční hrou na horách se pojí sluneční hra oblačná.“

Při toulkách Prahou Veselý popisuje barevné proměny keřů a stromů na Smíchově při střídě léta a podzimu: „Na plotech rudne listí divokého vína do krvava. Listí javorů znenáhla od krajů žloutne…“ Při svých vysočinských zastaveních přibližuje okolí Nového Města na Moravě, jež je spojeno s Janem Karníkem a jeho synovcem Petrem Křičkou, autorem známé básnické sbírky Šípkový keř (1916) inspirované přírodou u Maršova.

Své putování básnickými krajinami Veselý uzavírá na místech spjatých s Otokarem Březinou, který ve své poezii objevil jejich tichou, zádumčivou krásu. Jde o Počátky, Telč, Jinošov, Novou Říši a Jaroměřice nad Rokytnou. Březina tu našel mnoho podnětů pro svoji tvorbu: „Nádhera západů slunce na Českomoravské vysočině se stává jedním z hlavních vznětů jeho poezie. Symbolem tvořivého lidského vznětu stávají se mu vody jeho kraje. Čím výše stoupá na své dráze, tím mocnější proudění svěžího vzduchu cítíme v jeho díle.“

Dobová kritika - například Arne Novák, Jindřich Vodák, Josef Hora či František Götz - hodnotila uvedené knížky Antonína Veselého velmi příznivě. Je nabíledni, že za nacistické okupace měl příklon k přírodě, domovu a k velkým kulturním osobnostem zvláštní význam. Přesto i dnes má smysl se k takovým knížkám vracet, neboť jejich poselství je nadčasové.

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu