VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Čas plyne a cesta je naším údělem. „Úloha chodce se zdá býti snad proto tak ideální, poněvadž život prchá,“ řečeno spolu s Vítězslavem Nezvalem. Čím více se pěší chůze vytrácí z našeho každodenního života, tím víc pro nás získává sváteční přitažlivost. Přes nomádský charakter dnešního světa a jeho posedlost přemísťováním je pro nás klidné pěší putování krajinou přepychovým statkem. Vždyť jak jinak si můžeme lépe užívat luxusu volně plynoucího času, svobodného snění, inspirujícího ticha a půvabů sezonních cyklů přírody? S každým dalším krokem má pocestný blíže k cíli i sám k sobě. Jean-Jacques Rousseau o tom píše: „Nikdy jsem tolik nepřemýšlel, tolik neexistoval, tolik nežil, tolik nebyl sám sebou, smím-li to tak říct, jako na cestách, které jsem vykonal sám a pěšky.“ Chvatem čas nepřechytračíme - „Cesta je alchymickým působením času na duši“ (Jean-Christophe Rufin).

Vyšlapané cesty a stezky spoluutvářely odvěkou strukturu krajiny. Přirozeně kopírovaly její tvář. Putující měl k přírodě blízko. Asfalt takovou pokoru opustil, paměť krajiny ignoruje. Postmoderní osobnost má v sobě neklid turisty. Vyhledává exotické zážitky a dojmy stejně rychle, jako mačká spoušť svého fotoaparátu. Bez asfaltu se neobejde. Masový turista je zesvětštělým vzdáleným příbuzným poutníka. Zatímco poutníci, podle Ruperta Sheldraka, genia loci navštívených míst posilují, turisté jej vysávají. Vraťme se k poutnictví!

V polovině 20. století putovalo do Santiaga de Compostela ke třem tisícům poutníků ročně. V roce 2010 to bylo téměř tři sta tisíc. Zdá se, že v tomto nejistém, hodnotově popleteném a k žalu přírody netečném světě to táhne stále více z nás zpět k pěšímu putování a sobě samým. Chůze je lék, který nic nestojí.

Veronica jde dál. V tomto čísle, i do dalšího, již jedenatřicátého ročníku. Putujte s námi!

Pavel Klvač