VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nikdy v historii nebylo tak snadné a bezpracné vidět vzdálené krajiny, jako právě dnes. Zajímavější je se zamyslet, co kontakt s nimi člověku vlastně přináší - nadšení cestovatelé, kteří mohou během svého života při troše přičinlivosti vidět glóbus téměř celý, to pokládají za samozřejmost, o níž se nediskutuje. „Turistika“ není pouze věcí přítomné doby nebo svého posledního vzmachu od dob romantismu dál. Už pozdní Řím znal v říši vybavené systémem cest a hostinců a prosté loupežníků zcela totožné fenomény - Pausániův průvodce po Řecku se od dnešních bedekrů liší jen trochou epické rozvláčnosti. Rovněž „mimoúčelové“ cestování představované náboženskými poutěmi (znala je všechna významnější náboženství) mělo tento aspekt „spatření jiných krajů a jiných mravů“. I v době internetu a pokročilé audiovizuální techniky cestování nikterak neupadlo, ba přímo naopak. Jenom určitý, a to relativně malý výsek světa je bezezbytku sdělitelný slovy či obrazy, trochu podobně, jako pouze některé typy mouder a znalostí se dají šířit organizovaným vyučováním. Trochu drastický, ale velice výstižný příklad tohoto rozdílu je o žumpě číst a do žumpy spadnout a mít takříkajíc její bezprostřední zážitek. Takto je tomu i se vším jiným na světě řekněme kromě geometrie a literatury - jak je v Indii či jak je v manželství seznáme, až když tam jsme, byť písemnictví k oběma tématům by se dalo měřit na vozy. Význam cestování „pro zábavu“ je rovněž v tom, že v dotyčné zemi nezůstaneme, alespoň ne natrvalo, že pro nás zůstane přes všechny pokusy se jí přiblížit „cizí“. To nám od ní dává odstup s onou dobře známou cestovatelskou povrchností. Že většina turistů přítomné doby mohla z hlediska informačního přínosu i hloubky zážitků namísto na Fidži jet klidně do Štěchovic, je zajisté pravda, ale význam letmého pohledu není nulový, jak se mnohdy tvrdívá. Cizinec nezamotaný do místních kontextů vidí mnohé věci na první pohled mnohem ostřeji než místní obyvatel či ten, kdo do cizí kultury po léta vplouval, alespoň po pár dní vnímá její bizarní, strhující či děsivé aspekty s intenzitou obvyklou jinak jen u dětí - ty jediné ostatně smějí beztrestně vykřiknout, že král je nahý. Ve světě se ostatně orientujeme právě podle jeho povrchů a povrchových kritérií - zajíce na poli rozeznáme podle hnědého kožíšku a dlouhých uší, nikoli podle anatomických detailů či sekvencí bází v DNA, ač by to bylo jistě „vědečtější“. To, co rozvinul švýcarský biolog a myslitel Adolf Portmann pro pochopení významu vnějšího vzhledu živých organismů, se dá velmi dobře zevšeobecnit na celé země. První dojmy jsou pozoruhodným doplňkem a protiváhou hlubokého pochopení, které už tím, co ví a čím žije, zvolna může ztratit schopnost o takto poznávaném „jiném“ světě referovat. Pokud jsme se do něčeho příliš zanořili, „jedeme v tom“, můžeme poskytnout tisíce cenných detailů a vhledů, jen jednu věc, nadhled a odhled, ve významu řecké theoreia ne. K tomu přistupuje i další otázka, zda je žádoucí poznat to všudypřítomné, obecně rozšířené a „typické“, či zda je třeba pídit se po onom skrytém, nekaždodenním a vzácném (dilema zoologovo, zda zkoumat vrabce na střeše či orlí pár ve vzdálených horách). O každé kultuře významně vypovídají faktory oba, přičemž první z nich, hojný a triviální, ji namnoze i charakterizuje v očích jiných kultur jako klišé (při detailním hledání vždy najdeme i myslitele od domácí tradice zcela odlišné a kopírující jinými prostředky něco velmi vzdáleného a exotického). Neodpovíme-li si na otázku po výpovědní hodnotě první imprese (z čehokoli) kladně, je lépe zůstat doma a pátrat ve vlastní duši či duši vlastního národa po ojedinělých spodních proudech, které by mohly jakýmsi způsobem na Írán (Barmu, Chile atd.) upomínat. Je také v podstatě nemožné být najednou doma ve více kulturách než ve dvou - okleštěná angličtina a svět letišť, veřejné dopravy a hostelů do toho pochopitelně nespadají. I potom se některým zájemcům o cizí kulturu stane, že do nich postupně „prolezou“ a odcizí se té původní - je zcela nemožné, nejsme-li jazykoví géniové s obrovským kvantem času, více cestovat a pronikat do místních věcí hluboko, srovnatelně s místními lidmi. To, co v jiných zemích obdivujeme a oceňujeme, jsou ostatně nepatrné odchylky od obecně známého schématu - v Peru, zemi té naší v mnohém nejvíce vzdálené, jsem si kdysi uvědomil, jak jsou si bazální charakteristiky věcí všude podobné - i v Amazonii mají stromy kořeny, kmen, větve a listy, ptáci zobáky, křídla a peří, domy střechy, dveře a okna, lidé svou navyklou anatomii a etologii, i tam se pojídá nějaká kombinace obilnin, masa, zeleniny a ovoce. Země, která by byla zgruntu jiná, by asi jen děsila. Pro chemika, není-li třeba specialistou na rostlinné obsahové látky, je cestování monotónní už úplně - prvky jsou i v Patagonii zcela tytéž. Obecně se podceňuje i význam cest jako náboženských či „paranáboženských“ poutí - poutník se z nich vrací jaksi „dotýkán“ tou kterou zemí a dodává mu to na exotičnosti a také možnost řekněme o Timoru či Afghánistánu hovořit a být brán vážně. Liší se od svých bližních řekněme jako dalajlámův kapesník od jiných kapesníků: na první pohled to není patrné, ale jeho substance se prožitými věcmi jaksi proměnila. Možná toho jiní docílili snáze a levněji, ale sám pokládám za největší přínos z cest pochopení vlastní kultury i krajiny jako něčeho nesamozřejmého a v mnohém bizarně nezvyklého. Praha není po spatření Číny pulzujícím velkoměstem, ale roztomilým historickým městečkem lokálního formátu, borové lesy na Třeboňsku působí po těch z Bornea romanticky a jako z druhohor, středoevropské dobré vychování se proti tureckému jeví jako neurvalost. Podceňovat by se neměl ani význam cest jako sociálního faktoru - na společníky na cestě vzniká silná emoční vazba a společenský aspekt pokračuje i po návratu - o spatřeném je nutno nějak poreferovat, byť dnes už většinou ne u táborových ohňů. Za dob komunismu, kdy byl Terst dále než Kamčatka, jsem si vždycky představoval rafinovanou formu mučení - moci na měsíc v roce vyjet s dostatečnými zdroji kamkoli, ale s nutností předstírat, že člověk byl řekněme u tety v Kostelci nad Černými lesy. Zajisté je také pravda, že ti, kteří o něčem vědí málo, spěchají se svou troškou do mlýna, zatímco ti, kdo už vědí své, mlčí a skutečný mudrc žije skryt tak, že o něm nikdo neví. Povaha spisování je na rozdíl od mystiky v tom, že stále povídá, asi jako tučňákova ve faktu, že se potápí. Namlčíme se všichni ještě dost.

Původnost

Minimálně od dob Rousseauových, ale v jistých náznacích už před tím, Evropa touží po archaičnosti, původnosti a jinakosti, ať už lidové, nebo exotické (viděno z ludvíkovské Paříže byli v zapadlých údolích přímořských Alp skoro stejní divoši jako na Fidži). Jedním z nejobvyklejších postřehů po návratu z nějakého kraje našich tužeb je, že už to tam není, jak bylo, že je jaksi „rituálně znečistěný“ (pronikly tam misie, železnice, industriální výrobky, internet atd., podle povahy doby). Poptávka po „původnosti“ tohoto typu ovšem zároveň roste, z části ze strany zážitkůchtivých cizinců, z části i v místě samém, aby se „pečovalo o staré tradice“ - výsledkem je alpská selka v dirndlu, financovaná Evropskou unií jako krajinotvorný element a hlásící mobilním telefonem, že Stračena a Bělka už jdou z pastvy domů. Nedomnívám se, že se jedná o chybu zcela zásadní a neodpustitelnou, pro kterou je nutno dotyčný region míjet jako nakažený morem, ale je nutno mít vždy na mysli, že se jedná o skansen uměle udržovaný při životě podobně, jako na zubry je už místo jen v oborách - v zásadě je zakládání skansenů další bizarní místní zvyk hodný pozornosti. Zubr za ohradou jakýmsi způsobem upomíná na slavnější minulost a bylo by jej škoda vylikvidovat s odůvodněním, že nemůže-li žít volně ve svém pralese, má raději nebýt. Při tvorbě skansenů je také dobře mít na mysli, jaká časová rovina se vlastně konzervuje - když oloupeme v nějakém regionu vše nepůvodní (a co skutečně a původně vzniklo v Podkrkonoší, Gabunu, na Tchaiwanu atd.?), zůstane nám většinou jen ten zubr - brambory jsou, jak známo, import z Peru a na Kysuci jsou tudíž halušky původní asi stejně jako Pepsicola - stejně je tomu se lnem, kolovratem, tkalcovským stavem: mimo Afriku a Asii jsou nepůvodní i lidé. Hon na „původnost“ vyžaduje jistou míru zaslepenosti, abychom si jí mohli plně užít. Jednak je nutno vědět, že dotyčná krajina musí být alespoň natolik „nepůvodní“, aby se do ní dalo dojet jinak než pěšky či na mezku: nejlépe v kombinaci tryskového letadla a džípu. Totéž se týká možnosti bydlení a stravování: sebehorší ubytovna je zkratkou k pracnému získávání přátel, kteří by nás u sebe nechali bydlet, archaické chatrče se spoustou dětí, zvířectva a hmyzu a s tekoucí vodou v potoce za vsí uspokojí věru málokoho, podobně jako archaická jídla - kukuřičná kaše jednou ano, ale třikrát za den (pokud k večeři místo ní není výprask)? Z tohoto je patrné, že nejžádoucnější jsou regiony, kam „civilizace“ právě čerstvě proniká (pro nás už ano, pro „ně“ ještě ne) a tato „zóna chtění“ se tudíž nutně stále posunuje dál a dál, až už není kam. Ta pravá „honba na původnost“ si dokonce brzký zánik tradice přímo žádá: Ještě jsme stačili natočit „posledního autentického šamana“ a jeho chřestění, ti za rok po nás už tam našli jenom stánky s chipsy… Jakmile začalo být archaičnosti málo, a to bylo v Evropě už koncem 18. století, začal o ni stále se stupňující zájem, který ji spolehlivě dorazil. O její poslední zbytky na odlehlých místech se dnes rozmanité instituce i jednotlivci doslova perou, „panenskost“ pralesů či myslí přímo svádí k tomu ji nějak „poznat“ a podle optiky pohledu využít či zneužít: etnograficky prozkoumat, osít pravým náboženstvím, přinést pokrok či dnes „rozvojové programy“ atd., popřípadě to všechno aktivně „chránit“. Celek těchto činností přináší dalekosáhlé změny, pokud ne přímo dojem, že být objektem humanitární dobročinnosti je jen o chloupek lepší nežli být objektem zločinnosti. Archaičtí národové se záhy naučí, co chtějí různí pracovníci i etnografové slyšet, zčásti kvůli touze po darech a subvencích, zčásti ze zdvořilosti, „co se jim sluší říkat“. „Já jsem animista!“, slyšel jeden z mých známých ve výše zmíněném Gabunu. Archaičnost je odedávna „civilizovaností“ vnímána se směsí obdivu nad už ztraceným rájem nekomplikované kompaktnosti jejích protagonistů a odporu nad její drsností, primitivismem a nekulturností. Potíž je ta, že to „žádoucí“ nejde v čisté formě vypreparovat, aniž by se z něho stala fraška typu her Marie Antoinetty a jejích dvorních dam na pastýřky. (Vždy mě děsí upřímné nadšení některých studentů environmentalismu, že archaickým národům by se měly civilizační fenomény zakázat - jak asi? Iniciátoři těchto nápadů ovšem oheň třením dvou dřev nerozdělávají, ba to ani nedovedou.) Archaičtější stav člověka je jaksi kompaktnější, bez pochyb, dvojkolejností a také sebezpochybnění a v podstatě i sebereflexe, které nutně doprovázejí komplikovanosti civilizovaného světa. Jak jinak vyhlížejí obyvatelé zakarpatského venkova, ač nám z hlediska rasového typu v zásadě velmi podobní - tamní Freud se ještě nenarodil: teprve v Užhorodě či Mukačevu lze potkat onen typ kavárenského intelektuála, studujícího na místní univerzitě řekněme kombinaci sociologie se sociobiologií, rejdícího po večerech ve virtuálních prostorech a tušícího, že svět kolem něj není samozřejmý. Také typ práce se tímto posunem mění, ze svalnatého přehazování štěrku ve formální operace, které vynesou víc, ovšem za cenu ztráty původní jednoty: namísto krátké nechráněné romance končící svatbou následuje řekněme sex po internetu.

Naše minulé nám však nedává spát, což má v českých kontextech podobu třeba nadšených poutí do českých vesnic v Banátu. Musím říci, že je velmi impresivní uvidět v podstatě několik jihozápadočeských vísek přesazených z roku 1850 a poslouchat v krčmě největší z nich, Svaté Heleny, dosud pro turisty zvlášť nepřipravované vyprávěnky o Muroňovi, vampyristickém přízraku, v nějž se mění mrtvý Rumun, o černém psu a bílé postavě v lese, o infarktem zkoseném sousedovi, který si na hřbitově přišlápl plášť, o čarujících Cikánkách, vyloudivších celoživotní úspory, a další oběžné motivy u nás dávno zmizelého folkloru. Je však těžko přesvědčit krajany, aby odstřihli přívody elektřiny, nejezdili na práci do Čech a znovu tancovali českou besedu, stejně jako místní pubescenty, aby vyměnili prohlížení pornografických serverů za otloukání píšťaliček. Poutní místo ke zdroji archaičnosti nicméně ještě funguje. Většina poutních míst se musí nějak aktivně vytvořit, nejsou samozřejmá jako přírodní velkoleposti typu Grand Canyonu či kulturní nakupení ve stylu Říma. Lurdy byly dlouho bezvýznamným městečkem, po němž štěklo jen málo psů, a místo prazvláštního zjevení už bylo do té doby jen zcela fádním výklenkem ve skále. I poutní místa ryze světská fungují podobně, byť „revelace“ může být hlavně literární událostí. Nebýt Olbrachta, nestala by se jinak nevýrazná Koločava a jeden tam působící bandita obligátním místem návštěv z celých Čech se všemi na to se nabalujícími fenomény. Jak by bylo hezké odložit kůži úředníka jako kutikulu motýlí kukly a vylétnout do lesů, na zboj… do archaična…

Prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr., (1958) je český biolog, filozof a spisovatel; autor svébytných esejů, básník a romanopisec, etolog, antropolog, historik biologie. Zabývá se zejména dějinami biologie, vztahem přírody a kultury, humánní etologií, biologickou estetikou, dílem Adolfa Portmanna a Carla Gustava Junga. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Komárek)