VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Letní ty noci zářivá,
jak tebou srdce okřívá -
ve dne tak sladkobolno,
a teď tak volno, volno!

Jan Neruda: Písně kosmické

Co se týče chůze a pozorování ptáků, tak soudím, že tempo obojího se tak posledních dvacet tisíc let příliš nezměnilo, protože příroda spěje k určité optimalizaci výkonu. Třeba metanogenní bakterie ročně produkují kolem jedné megatuny metanu, na jehož oxidaci se spotřebuje asi dvě megatuny kyslíku. Něco z toho zase obnoví stromy evapotranspirací. Kdyby nebylo mokřadů - a to znamená i vhodného geomorfologického uspořádání reliéfu, tak by se každých několik desítek tisíc let v atmosféře zvyšoval obsah kyslíku o 1 %, což by při nějakých 25 % kyslíku skončilo katastrofou, to už totiž hoří i vlhké dříví.

Příroda tak před půl miliardou let našla kompromisní řešení, aby biota mohla co nejlépe dýchat a přitom se nepoškodil planetární metabolismus. Našla se rovnováha mezi energetickou účinností pohybu a bezpečností ekosystému. Vůbec biochemické zpětné vazby, které vedly k vyladění život podporujících systémů, jsou skoro vždy závratné. Ona se totiž půl miliardy let ani příliš neměnila salinita oceánu, který dokáže látky průběžně přijímat i ukládat. Nebýt foraminifer (dírkonošci, jednobuněční mořští prvoci; pozn. red.), tak se každých 20 tisíc let v oceánu zdvojnásobí obsah rozpuštěného oxidu křemíku. Podobně i ty naše houby v lese produkují látky typu metylchloridu, které jsou blízké freonům. Tyto houbové výpary vydrží mnohem víc než metan a příbuzné uhlovodíky, vystoupají pod ozonovou vrstvu, oslabují ji a tím zároveň ovlivňují hospodaření planety s teplem. Málo platné, i houba je globální činitel.

Z těchto důvodů soudím - společně s Nassimem Talebem - že nemá cenu učit ptáky létat a lidi chodit. I bez znalosti oxidu uhličitého Neruda dobře věděl, že existuje nějaká mez, v jejímž rámci mysl pracuje přirozeně a všestranně, a že kdyby měla pracovat rychleji, tak to zaplatí jinak - třeba se sníží míra prožitku nebo vědomí krajiny.

Podobně jako chlapci jeho věku vyrážel Jan Neruda každé léto na vandr. Zchodil kraj berounský, prácheňský či kouřimský. Vracel se roztrhán a hladov, ale na rtech mu hrály - jak vzpomíná - samé národní písně. Deník byl plný kreseb hradů spatřených a textů písní. Neruda říká: „My cestovávali hloub. Dojmy nemíjely tak rychle a to je dobré zejména pro mladou duši. Kde se člověku líbilo, tam se natáhl a díval. Obraz ať kraje, či lidí měl dost času ponořit se až na dno duše.“

Tady pro Nerudu začíná láska k vlasti. Člověk jde krajinou a poznává, co je v ní a v lidech krásy. Říká, že putovali nejenom hlouběji, ale také poetičtěji. Nevěděli, kde budou spát, a uměli zmoknout. Neruda a zřejmě i jeho vrstevníci cestovali od mala, snad již od šesti sedmi let. Maminka mu svázala šaty do uzlu a odevzdala hokynářce a ta ho vzala na dvoudenní vandr do Slabec. Jindy jej strčila na Smíchově formanovi a ten ho za tři dny odevzdal v Plzni. Byly to cesty s formanem - člověk slezl, trhal jahody, pak vůz opět došel, zalezl do sena a usnul. Čeledín byl tehdy pán, protože mu hospodář svěřil povoz. Forman býval vítaným zákazníkem, na kterého se usmíval každý hostinský na cestě.

Lidem Nerudovy generace vlak tyto základní dojmy vzal a nemá cenu uvažovat, jak by se cítili na dnešní dálnici. Neruda podává výborný návod, jak to chodilo v přirozeném světě před objevem parního stroje. Lidi chodili svým tisíce let naučeným tempem. I dnes poznáte poutníky, jejichž tělo se rozpomnělo na pradávnou úspornou chůzi, a turisty, kteří chodí silově. Chůze nastoluje určitou starou harmonii, která může nést až náboženský obsah. A další věc je ta, že se chodilo od mala. Skoro nemá cenu k tomu něco dalšího dodávat. Jen si říkám - kolik historiků a literárních vědců popisuje třeba národní obrození. Ale co o něm mohou vědět z nějakých písmenek, když nikdy nešli do Klatov a nezpívali si u toho!

Pramen: Fejeton Jana Nerudy „Vzpomínky vandrovní“ z knihy „Za národ a lidstvo celé“ (Praha, 1951, zakoupeno v antikvariátě v Sušici při cestě na Hory Matky Boží a Kolínec).