Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

O ztrátě klobouku a hole


Michal Bartoš, č. 4/2016, s.8-11

Dá se chodit a chodit … až se ucho utrhne. Můžeme šlapat v nebezpečí po laně. Nebo jít na rande a pak místo chůze ležet. Jde kráčet od ničeho nikam. Sklouznout se po šikmé ploše. Jde chodit provokativně po módním mole. Divné ploužení může znamenat nepokoj duše, jemu navzdory lze chodit pro zdraví. Historie zná i chůzi vymknutou z lidských měřítek, chůzi v pochodech smrti. Chůze, rytmus, život, přemítání a reflexe. Pohyb tak samozřejmý a obyčejný, … jako dech, tlukot srdce. Ale s rozvojem civilizace chůze ubývá a v moderní době je vlastně ohroženým druhem. Vztah člověka k chůzi úzce souvisí s jeho vztahem ke krajině a přírodě.

Jedním z nemnoha současných poutníků naší přírodou je Jiří Zemánek. Ten se letos vydal již poosmé s přáteli na „Pouť krkonošskou“. Z Prahy až na Sněžku. Zdeněk Neubauer tvrdí, že poutník je na rozdíl od turisty veden svým cílem, a proto neuvažuje tolik, zda se mu cesta líbí, nebo ne. Jirka Zemánek však říká: „Ale mně jde i o krásu. Já tu pouť považuji za krásnou a jde mně o to, aby cesty byly pokud možno ještě krásnější.“ A s puchýři na nohách kráčí s Máchou a jeho symbolickým odkazem krajinou. Kdo viděl fotografický záznam tohoto letošního putování doplněný doslova pábitelskými texty, cítil okouzlení. A zároveň smutek, že nešel s ním. V poslední době popisů poutí a dobrodružství s nimi spojených přibývá, poutník v krajině je však stále zjevem vzácným.

Proč ubývá pěšky se pohybujících lidí? Je důvodem strach z tělesné námahy, z terénu, který klade odpor, z překvapení mimo naše plány, nebo je příčinou neustálá nabídka snadnějších způsobů pohybu? Významnou roli pravděpodobně hraje i čas. Čas strávený za chůze nás zdržuje, nenese finance, už málokdy patří k odpočinku. Pozapomnění na chůzi je projevem zasutí smyslu pro přirozenost (fysis, přírodu).

Bezúčelná procházka

Chůze je propojena s lidským uvažováním i emocemi. Snad právě proto si jí umělci a intelektuálové všímají. Hudebník Tomáš Kočko se snaží obejít Moravu po její hranici, krajinu, která je mu domovem. Moravu stále více poznával pohledem z vlaku a stávala se mu tak pouhou „čmouhou za sklem“, ze které tu a tam vyskočily zajímavé scenerie. A zase rychle zmizely. Chtěl proto objevit tato místa pro sebe, soustředěně. Při svých putováních cítí, že se mu nabízejí melodie, když: „rytmickou chůzí se dostanete do jiné hladiny, sladíte se, mlčíte, jdete, mysl se osvobodí“. Takto vznikla skladba „Chors“ z autorského alba „Velesu“. „Srdce přikuté k zemi, duše je v oblacích, tiše napíná struny a teď dej se vést, už se připozdívá.“

Výtvarnice Karolína Rossí tvoří obdobně: „Začátek práce je chození, většinou chodím po krajině, ale je důležitý rytmus chůze, kdy se dostávám do určitého stavu, ve kterém jsem schopná věci vidět jinak, vnímat tvary jinak, vidět podstatu věci a to si s sebou nosím v hlavě do ateliéru a tam to vzniká.“

Přímo při chůzi tvořil například také František Skála na své cestě do Říma, psal deník s kresbami míst, která potkal. Podobně svůj filmový záznam procházky proložila obrázky, které na ní nakreslila, Eliška Vrbová. Tereza Velíková natočila krátký film The Walk tak, že na své nohy připevnila dvě kamery. Vidíme rozpůlené plátno a trávu v krajině snímané pohybem obou noh, pravá - levá, rytmus, proti sobě vždy stojící pohyb a zastavení. Alexandr Hackenschmied v experimentálním filmu „Bezúčelná procházka“ opouští rychlou tramvají centrum města, aby prožil dobrodružství chůze na periferii, na okraji. Jeho film končí pohledem na vodní hladinu.

Kroky kolem vod

Voda, voda, voda, souputník radostí chodců. Mistr jejího filmového záznamu je Andrej Tarkovskij. Při sledování mnoha scén jeho Stalkera vám voda doslova kape za límec a čas se zdá být natažen téměř k zastavení.

Procházka je stěžejní sekvencí ve filmové adaptaci básně Františka Hrubína „Romance pro křídlovku“ od Otakara Vávry. Mladík na procházce s nemocným dědečkem. „Chytil se hole a s mou pomocí překročil práh. Už nevnímal osoby, nedbal o jídlo, ani o spánek, ale byl jimi vždy přemožen. Z tohoto světa dožadoval se jenom šatů a hole, z pokleslých rtů stále jen znělo: ,Domů!‘ Vodil jsem ho sem a tam pod Běsnou, mezi mým a jeho světem šuměla purpurová stěna mé mladé krve.“ Ve filmu pak geniálně vykreslená metafora života, síla mládí i smrt, čas odměřovaný hodinami na stěně, paměť a vzpomínky, které se vybavují v opakovaném rituálu procházky kolem řeky, symbolika převozníka, procházka s nezbytným kloboukem, kabátem a holí, bzučení hmyzu, příroda, iniciační přechodový rituál, řeka… a vyvrcholení, uhrančivě přirozená a nenaplněná erotická scéna s Tonkou v řece.

Svratka a chůze jako metafora smrtelného života se objevuje i v jedinečné básni J. H. Krchovského ze sbírky „Poslední list“ (kráceno): „… vždycky pln bolesti, smutku a neklidu jakoby naposled podél své řeky jdu. Je už snad tohle má procházka poslední? … S rokem se sešel rok, život jde pořád dál, nechápu, proč jsem to tak dlouho odkládal… zvolna se snesl list… chlad stoupá ze země - to jsem si oddychnul: jde to i beze mě. … budiž, svět není můj; já jeho ale jsem! A slunce zapadá jako dřív za lesem. Nad řekou leží kouř a znova po roce voní dým z natí a tlející ovoce.“ Chůze je nerozlučný přítel poetického vnímání světa.

Sudička Bosá Chůze

Josef Kroutvor v knize „Klobouk, kniha a hůl, studie kráčející postavy v krajině“ spojuje silné lidské příběhy v krajině s historickým utvářením míst. Udivující oslava poutnictví, tuláctví, pastýřství, kultury, práce, pocestných.

Procházka je jedním z nejvýznamnějších děl Roberta Walsera. Když byl již trvale internován v blázinci a přestal komunikovat s literárním světem, zaznamenal jeho myšlenkový svět v „Putování s Robertem Walserem“ Carl Seelig. Okouzlení životem, krajinou, lidmi, vše tak jemné a plné úžasu z bytí. Na jedné z osamocených procházek Robert Walser zemřel. Ležící tělo, klobouk opodál. „Mrtvý ležící v zasněženém svahu je básník, kterého zima svým lehkým, veselým tancem vloček vždy uchvacovala - skutečný básník, toužící jako dítě po světě klidu, čistoty a lásky.“ Chůze jako osud.

Tam, kde Tomáš Kočko nacházel melodie, tam při svém „Svatojánském výletu“ nacházeli témata k rozpravě. Tři přátelé a společný výlet: Ivan M. Havel, Zdeněk Neubauer a Martin Palouš. Proměna člověka pod vlivem témat, která se nabízejí visíce na stromech a ve vzduchu, reflexe a sebepoznání, lokalizace smyslu v pohybu. Motivace k básním, myšlenkovým přeletům nad krajinou, rozvážné meditaci, reflexi, pohledu z odstupu, odjinud.

Dokonce i „chodící filosof“ Friedrich Nietzsche na úpatí Roklanu (Šumava) si v lesích poznamenal: „Nemá-li člověk na obzoru svého života pevné, klidné linie, jako jsou obrysy lesů a hor, pak i jeho nejvnitřnější vůle je neklidná, rozptýlená a chtivá jako povaha městských lidí: nemá štěstí a neumí je dát!“ V Éze na Azurovém pobřeží je po tomto muži dokonce pojmenován turistický chodník. Do této vesnice stoupal od moře a údajně v příkrých svazích napsal část svého „Zarathustry“.

Stranou ponechme environmentální ikony zaměřené svými prožitky a texty na fenomén chůze v přírodě, jako je například Henry David Thoreau a jeho stěží překonatelné popisy toulek přírodou, divočinou.

Pěšiny zaváté v zapomnění

V době, kdy je v bohaté části světa všeho hrozně moc, ubývá poutníků. Místa, kde je člověk odkázán na chůzi, jsou znakem chudoby a zaostalosti. Pouť máme dnes spojenou spíš s kolotoči a cukrovou vatou, přijíždí za námi, místo abychom se vydali za ní. Když vládne efektivita a výkon, není vhodné chodit pomalu. Chůze už není adrenalinové dobrodružství, přibývá těch, kteří se při ní nudí. Od cesty neznámem nás chrání důmyslné elektronické navigace, které nám tak intenzivně radí kam jet, až způsobují zablokování mysli. Přestáváme bloudit a tím jsme si zase zjednodušili svět. Dálnice přibývají a pěšiny zarůstají. Zapomněli jsme chodit, protože existují školy chůze. Nemůžeme chodit, jak dosvědčují snahy o návrat přechodů pro pěší do amerických měst. Více než stezkám pro pěší se věnujeme stezkám pro cyklisty. … Křídlovku znějící krajinou ucpaly myši našich osobních počítačů, ticho však nenastalo. Ztrátu klobouku a hole doprovázejí ploché nohy a ostruhy. Krajině vnucujeme rychlost. Běžkař Lukáš Bauer popisuje svou krizi v jednom závodě: „Pak jsem se ale v jednu chvíli totálně zlomil, to nebyla vůbec jízda, ale chůze.“ Existují zmínky o rituálním obcházení vesnic, s modlitbou a zpěvy, se snahou ochránit domov od všeho zlého. Zkuste dnes někde obejít vesnici. Krajina bez poutníků je krajinou bez cest.

Japonský básník Macuo Bašó („Úzká cesta do vnitrozemí“) se postupně zbavuje všeho majetku a vydává se osvobozen k chůzi s tvorbou textů. Místa okouzluje duchovním významem.

Naděje vychází za setmění

Skrytým poutníkem krajinou je i výtvarník Miloš Šejn (jeho krajinu srdce a zajímavé texty najdete v č. 1/2015, pozn. red.). Doslova ctí tvary, barvy a vůně přírody, splývá s nimi, sní, stírá úlomky krajiny a tká z nich její podobu, proměnlivou, stále unikající, neskutečně krásnou, živelnou. V dotecích, s úctou, nechává přírodu pronikat k sobě a tak ji mění, sám metamorfuje, často nepostřehnutelně pro ostatní, s vědomím pohrouženým v živém dění; ztráceje strukturu lidských slov se noří do mnohohlasé polyfonní krajiny. Jeho velkým inspiračním zdrojem je přírodní ateliér v opuštěném čedičovém lomu ve svahu Zebína. Jím pozváni jsme jej potkali sedícího na trávníku pod kostelem. Vedl nás ke kapli na vrcholu. Ne po turistické značce, cestě nejkratší, strmé, přímo k vrcholu. Vedl nás úmyslně po pěšinách, které kroužily kolem, mírně se zvedajíce po úbočí. Vrchol se delší dobu ukrýval. O to větší radost nahoře. Pozornost plně zaměřená na daleké výhledy: Valdštejnem poznamenaná krajina, Jičín, Veliš, Trosky, Krkonoše, … Pak čtení o Karlu Hynku Máchovi, který toto místo kdysi popsal. Společné dýchání. Sestup k lomu, který hlídaly ovce, a na jeho dně tichý průvodcův hlas: „Každá hora by měla mít nitro.“ Slova o vodě vyvěrající z útrob hory. O otevření se k obloze. O kráse kamenů.

Takto nějak se může ještě dnes udržovat naděje. V radosti z pomalosti a citlivosti, jejímž smyslem je znovuobjevení našeho vztahu k domovu, krajině, přírodě. Tehdy k nám doléhá melodie: „Viděl jsem Londýn i Paříž pozdě k ránu, šel podél řeky až k břehům oceánu, … Jako by pravda byla vadou na kráse, ještě není tma, ale stmívá se.“


Michal Bartoš (1964), ředitel ekologického centra Sluňákov v Horce nad Moravou, organizátor Ekologických dnů Olomouc, poutník na cestách duše.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu