VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Učte se nejraději za chůze okrajovými městskými čtvrtěmi, cvičte se ve výrazu i ve vnímání, nahlas i v pouhé představě. Sledujte pohyb a zvuk, rytmus a dynamiku vlastního těla, těl jiných lidi, rostlin a zvířat, strojů a předmětů. Pokoušejte se o simultánní překlad, zvuk projíždějícího automobilu tlumočte například do kmitavých pohybů vlastního předloktí, útržky hovoru kolemjdoucích do tvaru hudební fráze. Zápiskům se raději vyhýbejte, cvičte spíše paměť a techniku spontánních asociací. V přírodě sledujte zejména zvukové projevy ptactva a zvěře, větru a vody, tvarový a barevný rytmus uspořádání krajiny, ve městě zase počínání lidí, jejich chůzi a promluvy za chůze, prolínání obojího s pohybem a zvuky strojů, uspořádání městské krajiny včetně veškerých asymetrií, změn a proměn - nelze si myslím představit ideálnější dobu pro podobná studia, než jsou devadesátá léta v Čechách a na Moravě. V dopravních prostředcích a restauracích naleznete nepřeberné množství lidských typů, způsobů, jakými dávají najevo své emoce, vokálně i gesticky, v celém širokém rozpětí od - dejme tomu - krajní odevzdanosti a letargie až po zcela uvolněnou a přeexponovanou expresi.

Ve svém bytě se zabývejte přehráváním a zpracováváním nabytých zkušeností, jejich katalogizací a procvičováním. Improvizujte na různá témata, k hudbě nebo do ticha, jste-li unaveni příliš abstraktním cvikem, usedněte a věnujte se kresbě, uvolněnému výrazovému psaní bez slovního obsahu nebo náčrtkům tanců a scén pro připravované číslo. V noci v nejhlubší tmě je možné sestavovat si řady scén a výstupů pouze v duchu, se střídavým soustředěním na zvukový a pohybový aspekt. V jakékoliv jiné situaci, problematické a konfliktní především, snažte se neztrácet ze zřetele jednotu obrazu a zvuku, pohybu a hlasu, vnímání a vyjadřování, běžného života a fyzického básnictví. Absorbujte příběhy jiných lidí, učte se mít je neustále pohotově ve svém katalogu a při nácviku nebo představení plynule vystupovat ze své osoby, vstupovat jakoby do osoby jiné, stávat se jiným člověkem, zvířetem, rostlinou, věcí nebo živlem podle okamžité potřeby a podle okamžité potřeby se rovněž plynule a bez komplikací vracet do výchozího stavu.

Daří se vám to? Je to možné? Ruce se vám pohybují samy od sebe? Tělo jakoby samo promlouvá a vypráví své lyrické a motorické příběhy? Ústa se dramaticky otřesou energií mohutného „b“, „r“ nebo „h“, protáhnou se a vydechnou dlouhé „ššš“ a uzavřou se, nechají ticho znít jako další hudební nástroj? Je to tak prosté… Jaká úleva! Konečně jste zase doma, u sebe, konečně po všem tom trápení děláte něco podstatného, vyslovujete své vlastní slovo, pohybujete svou vlastní paží, ve svém vlastním prostoru a v čase, který je jenom váš. Nikomu nepodléháte a vládnete jen sami sobě. Jaké vydechnutí! Poprvé opravdu otvíráte oči; věci k vám promlouvají laskavě a jasně, včerejšek, dnešek a zítřek už nevystupují jako trojice neodbytných strašidel. Zahlédnete se v zrcadle a nepřeběhne vám mráz po zádech, vyslovíte své jméno a nenaskočí vám husí kůže. Jste vzácnou návštěvou. Máte zde všechno, co potřebujete. Umíte mluvit. Umíte mlčet. Jste živí. Jste zde. Velmi dobře!

(duben 1993)

Jdu po ulici a mám sluchátka na uších. Jdu středem města po ulici České přes náměstí Svobody ulicí Masarykovou k Hlavnímu nádraží. Neposlouchám hudbu: na krku mám zavěšený mikrofon, který snímá veškerý zvuk, kterým proplouvám; magnetofon, houpající se volně dole na břiše, jej zesiluje - velmi zesiluje - a tento signál vysílá černými šňůrami vzhůru do sluchátek. Dívám se do země, mhouřím oči, vnímám své viditelné okolí jen potud, abych nenarážel do lidí a do tramvají; soustředím se na zvukovou hmotu, která mi prochází ušima. Mám pocit, že jsem něco takového v životě neslyšel: desítky (stovky?) lidských hlasů, krátké nápěvky veškerého strojového parku města - tramvaj, sbíječka, auto zásobovací služby -, pouliční hudebník, vážná hudba (prodejna gramodesek), populární hudba (jiná prodejna), něco, co nerozeznávám, jakési zvonění, mladí lidé, nějaká pouliční oslava, výrazná zvuková atrakce (??). Dosud neslýchaná energie: mořský příboj, větrné návrší, elektrárna… To by mě napadalo, kdybych se nesoustředil na čirý poslech a pokoušel se hledat přirovnání. Zvuk jistě přichází zvenčí; mám ale dojem, že stejně tak se probouzí v mé mysli (iluze silného odposlechu ve sluchátkách). Nejvýstižnější metafora: Sedím, ne, ležím v telefonním kabelu, ne, jsem jeho součástí, ne, jsem telefonní kabel sám. Proudí mnou Hlas Boží.

Procházím ulicí toutéž trasou, za stejných okolností, nemám ale žádná sluchátka a žádný magnetofon, mikrofon. Mám v uších zátky (ušní ucpávky). Držím se mimo tramvajovou trasu - odtud mi (zezadu) hrozí určité nebezpečí - a kráčím spíš při straně, zhluboka dýchám, oči široce rozevřené… Celé lidstvo přede mnou tančí pohybujícími se ústy, pozvedajícíma se a zase klesajícíma rukama, pravýma, levýma, oběma zároveň, věčně proměnlivou prací svalů‚ dirigovanou nevyzpytatelnou vůlí… Mimika, gestika, vrásky na tvářích, čáry života, otisky prstů, jakoby tajné písmo, organická typografie (typografie! Obraz řeči - celé město žije typografií, to přímo bije do očí). Stojím snad na místě a toto vše mi kráčí prostým okem? Mám snad zavřené oči a toto vše se mi děje v duchu?

Jdu toutéž trasou bez zátek, bez sluchátek, monotónně si prozpěvuji stále tytéž verše, někdo se otočí, podiví se tomu, ale hlavně - a to se divím já - se také někdo neotočí a ničemu se nediví, i když mu huknu přímo do ucha, v tom oceánu se to všechno ztratí.

Sedím na mezi, vítr mi „hraje ve vlasech“, brouk leze po lýtku nahoru a dolů. Sedím zde v tomto teplém květnu a uvažuji: Proč toto všechno dělám? Je to moje práce. Nic velkého: Pokouším se být normální‚ chci zcela změnit svůj život. Být přítomen v okamžiku a necouvat přitom před skutečností. Nic nového. Jistě, není to žádná věda, je to jenom umění‚ mně se ale líbí.

(květen 1993)

Petr Váša (1965) - fyzický básník, hudebník, výtvarník
Text byl publikován v knize Fyzické básnictví, kterou vydal v roce 2011 Host.