VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Genius loci spočívá kromě jiného i v tom, že si místo, kterým ale může být i celá krajina, samo generuje své příběhy, a ty pak mají v každém takovém území něco společného. Každý z nich je variací na ty ostatní. Zažiješ jediný a už tušíš všechny další. Poslechneš si jediný a poznáš celou krajinu široko daleko.

Tady bylo podstatné, že noc byla podzimní, tichá, zářivá, úplňková a já jsem píchnul. A vedl jsem si kolo po silnici od Meziměstí k Heřmánkovicím. Píchnul jsem už někdy odpoledne, ale ne úplně fatálně, no a tak jsem pokaždé bicykl vyvedl na kopec, napumpoval přední kolo, nasedl, a než jsem splasknul, tak to z kopce dolů kus ujelo. A bylo ticho a javory se začínaly barvit a z jednoho kopce jsem najednou uviděl nějaké hory v dálce před sebou, snad to byly Góry Stołowe naproti v Polsku, ony byly v nasvícení od večerního slunce jakoby celé bělavé a stříbrné a přízračné, jako kdyby si je někdo vymyslel. No a tak jsem nakonec dorazil do Meziměstí, z kterého si už nepamatuju nic, protože jednak to celé bylo dávno, myslím tak před patnácti lety, a jednak už byl večer, šero a nejvyšší čas na hospodu.

V ní jsem setrval a pak už vím jenom, že se tam pilo venku u nějakých velkých stolů a že tam měli pivo, a fernet taky. Najednou bylo po jedenácté, dávali poslední pivo a zavírali, platím, loučím se s mladým a smutným policajtem, s kterým jsem si tam povídal. To ale byla taková čapkovská postava, myslel jsem si, nakonec do Svatoňovic je odtud kousek. Popadnul jsem kolo a šel s ním zase zpátky pěkně po silnici někam k Broumovu. Noc! Najednou je skoro mráz, ale krásně přitom, měsíc jako rybí oko, vedle trať a temná Stěnava tam šumí, a někde nahoře stranou stojí Javoří hory a naproti Broumovské stěny, tedy rozhraní krystalinika a sedimentární České tabule, a uprostřed té tiché samoty já. A jdu tichounce po silnici volným a svobodným krokem opilce.

Bylo mi fajn a ta silnice se mělce zatáčela a zase vyrovnávala, prošel jsem skrz spící Hynčice a v další pozvolné zatáčce tu silnici po jedné straně lemoval předlouhý hustý pás křoví, většinou lískového. A jak jdu a jak jsem sám a sám a jak vnímám tu tichou samotu podzimní noci, tak pocítím náhlé nutkání, no taky aby ne, po tolika pivech a kořalkách. Tak na úplně náhodném místě toho křovitého pásu udělám vpravo v bok, jednou rukou přidržím kolo a druhou se chci chystat k výkonu, a tu ale vidím uniformu a koukám do naprosto konsternovaných očí hajného, který stál těsně přede mnou v tom křoví. Oříšky na něj padaly.

No. Tak já civím na hajného, hajný na mě, okolo Broumovsko a seshora na to svítí úplněk. A je to jenom vteřina.

A během ní mi to celé docvaklo, totiž on šel určitě proti mně a neviděl, ale slyšel vrzat kolo, takže hele, někdo jde s kolem a nejede, tak to bude pytlák. Nebo se prostě jenom chtěl podívat, kdo to jde, a tak se schoval, kde právě byl, tedy zalezl na úplně náhodně zvoleném místě do toho ořeší, a že bude jukat. A to teda jukal, protože minutu poté jsem si čirou náhodou vybral přesně to samé místo já. A už jsem se trochu i rozepínal. Ono ho muselo vyděsit předně to náhlé úplně přesné a jisté odbočení, pak těch nebezpečných dvacet čísel, z kterých jsem se na něj koukal, a navíc můj klidný a soustředěný výraz. A teď byly dva rozdíly mezi námi. Já jsem nemohl čekat, že bych ho znal, když jsem tam poprvé, kdežto on čekal, že mě znát bude, a neznal. A druhá věc, mně došlo, co chtěl dělat: zkrátka schovat se. Kdežto jemu lautr nedošlo, co tam u křoví chci v tom momentě udělat já (to je dobře, že mu to nedošlo). Co na mě v té chvíli viděl, byla jenom ta úplná absence mimiky, prázdný pohled: vrah. To je zajímavé, jak lidi v takových situacích rychle myslí.

Já jsem také myslel hodně rychle. Koukám na něj, vidím ty vyvalené oči, přišlo mi hloupé, že jsem tady málem znečistil fořta, a tak jsem chtěl vše nějak uvést na pravou míru. Jenže tohle mi právě moc nevyšlo, vlastně jsem v návalu opilecké vstřícnosti udělal docela pitomost. Dal jsem si záležet, trochu jsem se nadechl a tichým hlasem povídám pomalounku, aby to znělo hodně blahosklonně a nenuceně:

„To ale máme - pěknou měsíčnou noc, viďte, pane nadlesní?“

Přede mnou se chviličku třepetala čirá hrůza. Strach v absolutní podobě. Pak exploze děsu. Stěna křoví se zavřela.

Potřebu jsem vykonal až v příští zatáčce.

RNDr. Jiří Sádlo, CSc. (1958), český přírodovědec a biolog, geobotanik, zabývá se živočišnými a rostlinnými společenstvy, dynamikou krajiny v holocénu a kulturně-naturálními jevy a procesy, autor řady publikací.