Čtení na tyto dny

Pocta

Byli jsme vyznamenáni.

Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.

Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.

A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Příspěvek k poznání krajinného rázu Broumovska se zvláštním přihlédnutím k nocím za úplňku


Jiří Sádlo, č. 4/2016, s. 16-18

Genius loci spočívá kromě jiného i v tom, že si místo, kterým ale může být i celá krajina, samo generuje své příběhy, a ty pak mají v každém takovém území něco společného. Každý z nich je variací na ty ostatní. Zažiješ jediný a už tušíš všechny další. Poslechneš si jediný a poznáš celou krajinu široko daleko.

Tady bylo podstatné, že noc byla podzimní, tichá, zářivá, úplňková a já jsem píchnul. A vedl jsem si kolo po silnici od Meziměstí k Heřmánkovicím. Píchnul jsem už někdy odpoledne, ale ne úplně fatálně, no a tak jsem pokaždé bicykl vyvedl na kopec, napumpoval přední kolo, nasedl, a než jsem splasknul, tak to z kopce dolů kus ujelo. A bylo ticho a javory se začínaly barvit a z jednoho kopce jsem najednou uviděl nějaké hory v dálce před sebou, snad to byly Góry Stołowe naproti v Polsku, ony byly v nasvícení od večerního slunce jakoby celé bělavé a stříbrné a přízračné, jako kdyby si je někdo vymyslel. No a tak jsem nakonec dorazil do Meziměstí, z kterého si už nepamatuju nic, protože jednak to celé bylo dávno, myslím tak před patnácti lety, a jednak už byl večer, šero a nejvyšší čas na hospodu.

V ní jsem setrval a pak už vím jenom, že se tam pilo venku u nějakých velkých stolů a že tam měli pivo, a fernet taky. Najednou bylo po jedenácté, dávali poslední pivo a zavírali, platím, loučím se s mladým a smutným policajtem, s kterým jsem si tam povídal. To ale byla taková čapkovská postava, myslel jsem si, nakonec do Svatoňovic je odtud kousek. Popadnul jsem kolo a šel s ním zase zpátky pěkně po silnici někam k Broumovu. Noc! Najednou je skoro mráz, ale krásně přitom, měsíc jako rybí oko, vedle trať a temná Stěnava tam šumí, a někde nahoře stranou stojí Javoří hory a naproti Broumovské stěny, tedy rozhraní krystalinika a sedimentární České tabule, a uprostřed té tiché samoty já. A jdu tichounce po silnici volným a svobodným krokem opilce.

Bylo mi fajn a ta silnice se mělce zatáčela a zase vyrovnávala, prošel jsem skrz spící Hynčice a v další pozvolné zatáčce tu silnici po jedné straně lemoval předlouhý hustý pás křoví, většinou lískového. A jak jdu a jak jsem sám a sám a jak vnímám tu tichou samotu podzimní noci, tak pocítím náhlé nutkání, no taky aby ne, po tolika pivech a kořalkách. Tak na úplně náhodném místě toho křovitého pásu udělám vpravo v bok, jednou rukou přidržím kolo a druhou se chci chystat k výkonu, a tu ale vidím uniformu a koukám do naprosto konsternovaných očí hajného, který stál těsně přede mnou v tom křoví. Oříšky na něj padaly.

No. Tak já civím na hajného, hajný na mě, okolo Broumovsko a seshora na to svítí úplněk. A je to jenom vteřina.

A během ní mi to celé docvaklo, totiž on šel určitě proti mně a neviděl, ale slyšel vrzat kolo, takže hele, někdo jde s kolem a nejede, tak to bude pytlák. Nebo se prostě jenom chtěl podívat, kdo to jde, a tak se schoval, kde právě byl, tedy zalezl na úplně náhodně zvoleném místě do toho ořeší, a že bude jukat. A to teda jukal, protože minutu poté jsem si čirou náhodou vybral přesně to samé místo já. A už jsem se trochu i rozepínal. Ono ho muselo vyděsit předně to náhlé úplně přesné a jisté odbočení, pak těch nebezpečných dvacet čísel, z kterých jsem se na něj koukal, a navíc můj klidný a soustředěný výraz. A teď byly dva rozdíly mezi námi. Já jsem nemohl čekat, že bych ho znal, když jsem tam poprvé, kdežto on čekal, že mě znát bude, a neznal. A druhá věc, mně došlo, co chtěl dělat: zkrátka schovat se. Kdežto jemu lautr nedošlo, co tam u křoví chci v tom momentě udělat já (to je dobře, že mu to nedošlo). Co na mě v té chvíli viděl, byla jenom ta úplná absence mimiky, prázdný pohled: vrah. To je zajímavé, jak lidi v takových situacích rychle myslí.

Já jsem také myslel hodně rychle. Koukám na něj, vidím ty vyvalené oči, přišlo mi hloupé, že jsem tady málem znečistil fořta, a tak jsem chtěl vše nějak uvést na pravou míru. Jenže tohle mi právě moc nevyšlo, vlastně jsem v návalu opilecké vstřícnosti udělal docela pitomost. Dal jsem si záležet, trochu jsem se nadechl a tichým hlasem povídám pomalounku, aby to znělo hodně blahosklonně a nenuceně:

„To ale máme - pěknou měsíčnou noc, viďte, pane nadlesní?“

Přede mnou se chviličku třepetala čirá hrůza. Strach v absolutní podobě. Pak exploze děsu. Stěna křoví se zavřela.

Potřebu jsem vykonal až v příští zatáčce.


RNDr. Jiří Sádlo, CSc. (1958), český přírodovědec a biolog, geobotanik, zabývá se živočišnými a rostlinnými společenstvy, dynamikou krajiny v holocénu a kulturně-naturálními jevy a procesy, autor řady publikací.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu