VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V posledních letech narůstá počet lidí, kteří se vydávají na poutní cesty. Někteří hledají smysl svého bytí a klid, někteří naopak společnost a uzdravení se z náročných životních okamžiků. Pěší putování může mít různé účinky - co se týče fyzických, tak ve škále od zlepšení kondice až k zánětu šlach - tento článek však pojednává spíše o psychologických terapeutických/léčivých účincích pěšího putování.

Při srovnání výsledků psychoterapie a účinků pěšího putování najdeme jistou paralelu. V obou případech se jedná o naplnění stejných cílů - obnovení schopnosti radovat se ze života, rozvoj či integrace osobnosti a uskutečňování individuálního osobního poslání.

Psychologické účinky putování způsobuje několik prvků, z kterých se samotné putování skládá a které se ve větší či menší míře na těchto účincích podílí.

Chůze

Samotná chůze, zejména ve smyslu putování, je často symbolem životní cesty. Připomíná nám, že všechny změny jsou zvládnutelné lehčeji, když je děláme krok po kroku. Ukazuje, že někdy šplháme do kopců a někdy to s námi jde z kopce.

Pro terapeutické účinky chůze zavedl A. C. Gatrell termín „terapeutická mobilita“. Chůze je prospěšná pro fyzické i mentální zdraví. Právě Gatrell dokazuje, že rytmus chůze zlepšuje zdraví a obnovuje psychickou pohodu. Chůze je pomalým pohybem, který máme v dospělosti již všichni naučený. Většinou tedy není třeba o něm přemýšlet a pouze automaticky klademe nohu před nohu. Tím pádem se uvolní místo pro myšlenky. Chůze dovoluje analyzovat problémy a otázky, případně je vyřešit či přehodnotit. Díky tomu může chodec vyčistit hlavu, což je pozitivní příspěvek ke zlepšení psychického zdraví. Samotná chůze dovoluje poutníkovi zaměřit se na meditaci při chůzi, na samotnou cestu a sebe namísto cíle. K tomu pomáhá i samotný rytmus chůze, který generuje myšlenky, vzpomínky a zkušenosti. Člověk se tak při chůzi může vypořádat se svými myšlenkami, zkušenostmi i problémy, na jejichž analýzu nemá v průběhu všedního dne čas. V klidu dlouhodobé chůze, kdy se nemusí na nic soustředit, se vrací také staré bolesti a polozapomenuté ztráty a spolu s nimi vyplouvají emoce smutku, vzteku nebo hněvu a jejich prožití přináší psychickou úlevu. Všechny tyto aspekty se vztahují k chůzi o samotě.

Chůze ve společnosti jiných lidí však může být také sociální aktivita. Páry, které chodily spolu ráno do práce, zjistily, že při chůzi se jim nejlépe vedly rozhovory a často vyřešily svá dilemata či přišly s novými kreativními nápady. Obecně samotná chůze na rozdíl od diskuzí „u stolu“ přináší klid a rozvahu pro řešení problémů.

Příroda

Velmi důležité je i prostředí, ve kterém lidé chodí. Pozitivní efekty jsou generovány prostřednictvím všech smyslů. Většina lidí si intuitivně pro svůj pobyt venku vybere raději přírodu v lese než chůzi ve městě či mezi továrnami. A také výzkumy dokazují, že chůze v prostředí venkova nebo lesa zlepšuje náladu více než chůze v městském prostředí.

Vliv přírody na psychiku člověka a obnovení soustředění zkoumal například Stephen Kaplan. Dle něj lidé preferují přírodu před zastavěným prostředím a preference je ještě vyšší, pokud osoby vykazují zvýšenou hladinu stresu. Ve své teorii obnovení pozornosti Kaplan tvrdí, že obnovující prostředí má splňovat čtyři podmínky - musí být příjemné, rozsáhlé a strukturované, odlišné, od prostředí, ve kterém došlo k únavě, a má vzbuzovat pozornost/fascinaci. Přírodní prvky jsou vysoce obnovující z únavy a stresu, neboť splňují všechny tyto charakteristiky. Bylo zjištěno, že například i sledování videí nebo fotografií s přírodní tematikou zlepšuje náladu a snižuje stres, nicméně v případě aktivity v reálné přírodě je efekt mnohem vyšší.

Socializace s ostatními poutníky

Společné putování, společná cesta a často i cíl vytváří pocit společenství mezi poutníky. Po ukončení každého dne putování se poutníci znovu setkávají v albergue, ubytovně pro poutníky, kde společně jí, pijí, spí a relaxují. Všechna tato setkání vytvářejí vysoký pocit sounáležitosti, která se tvoří okolo hovorů o puchýřích, bolestech, snech o horké sprše a vzrušení ohledně ušlých kilometrů a kilometrů chybějících do cíle.

Často se stává, že poutníci jsou k sobě velmi otevření a sdílejí mezi sebou osobní záležitosti, problémy v životě i tajemství, která nesdílí ani se svými blízkými a rodinou. Vytváření skupin poutníků, vzájemné sdílení zkušeností a řešení problémů vytváří komunity s podobnými znaky jako terapeutické skupiny. Skupina poutníků vytváří na pouti určitou svépomocnou skupinu, ve které jednotliví členové/poutníci vzájemně sdílejí své problémy a zkušenosti. Poutníci si v rámci putování často řeší své osobní problémy nebo se na pouť vydávají z důvodu vyrovnání se s velkými osobními změnami. Často potkají ostatní, kteří prožili stejnou nebo podobnou zkušenost, a vzájemně se podělí o možnosti řešení. Od ostatních poutníků lze tedy získat srovnání nebo inspiraci. Už jen samotné vyprávění a sdílení příběhů mezi poutníky pomáhá osobám cítit se lépe a vyrovnat se se svými ztrátami a bolestmi. V převyprávěných zkušenostech mohou být objeveny a testovány jiné zájmy, hodnoty.

Spirituální aspekty putování

V současné době poutníci na cestách často hledají určitou spiritualitu. Spiritualita na cestě zahrnuje pocit propojení a vztahu s ostatními lidmi a přírodou, zvýšenou pozornost a vědomí zvýšené oproti každodenní pozornosti. Poutníci často na samotných místech také provádějí ritualizované činnosti, zanechávají různé dary, případně si s sebou odnášejí různé předměty upomínající na dané místo. Celkově je možné říci, že činnosti se příliš neliší od tradičních náboženských poutí. Poutníci však kladou větší důraz na personální transformaci, sebeaktualizaci nebo nalezení vyššího (skutečného) já. Poutníci uvádí, že na pouti zažívají spirituální obnovu a růst prostřednictvím samotného putování.

Putování jako přechodový rituál V současné době v našem prostředí většina rituálů téměř vymizela, zejména přechodové rituály do dospělosti. Smysl rituálů spočívá v poznání svých silných a slabých stránek, svých hranic i možností a poznání svého nadání. Dalším aspektem je také zvládání vlastního strachu. Jednotlivé fáze přechodového rituálu jsou následující - fáze odpoutání, fáze přechodu a fáze opětovného začlenění. Samotná pouť tyto aspekty naplňuje. Poutník nejprve odchází ze svého běžného života do úplně jiného poutnického života. Část poutníků odjíždí do cizí země a po několik týdnů zažívá úplně jiný život - život poutníka. Den má jiný rytmus než je člověk zvyklý, během cesty musí překonávat různé výzvy a překážky. Po absolvování pouti jej čeká začlenění zpět do běžného života. Pobyt na pouti znamená oddělení se od každodenního života. Při jejím absolvování jsou jedinci také vystaveni novým zážitkům, potkávají a poznávají nové lidi, slyší nové věci a mohou tedy přehodnotit své dosavadní předpoklady. Poutníci se tak vracejí domů s novými nápady, novými vhledy do života, novými nadějemi. Celý tento proces můžeme definovat jako jisté znovuzrození.

Lucie Veselá (1981), studium psychologie na fakultě sociálních studií MU v Brně zakončila bakalářskou prací na téma psychoterapeutických účinků poutnictví. Absolvovala pouť do Santiaga de Compostela a další pěší poutě ve střední a severní Evropě.