VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Rozlehlá Českomoravská vrchovina má rozmanitý reliéf - kromě typických vrchovinných částí sem patří i členitější hornatiny, ale také jen mírně zvlněné pahorkatiny a ploché sníženiny. Krajina, připomínající spíše rybniční jižní Čechy, se rozprostírá na jih od Žďáru nad Sázavou kolem městečka Bohdalov. Právě před deseti lety, v červenci 2001, zde byl zřízen na katastrech 15 obcí přírodní park o rozloze 61 km².

Hory nad rybníky

Převážnou část přírodního parku Bohdalovsko sice zaujímá plochá Veselská sníženina v nadmořské výšce 550-600 m, i zde se však setkáme s kopečky a kopci, které se dokonce nazývají horami. Jako mohutná oblá vlna vystupují v jižní třetině parku Arnolecké hory, oddělující Veselskou sníženinu od hlubší Měřínské kotliny na jihu. Za jejich nejvyšší kopec - a tím i nejvyšší bod parku - je oficiálně považována Havlina (706,5 m), nápadná stožárem vysílače. Na základě nových měření, která roku 2011 prováděl geograf Martin Culek, však bylo zjištěno, že blízký nenápadný Kyjov je vyšší. Jeho zalesněný skalnatý hřbet dosahuje 711 m (na mapách je uváděno pouze 702 m).

Arnolecké hory jsou tvořené rulami a migmatity. Skalní podloží vystupuje na povrch nejen na Kyjově, ale i na Hudcově skále severně od něj, na Babě a v malé míře i na Havlině. Na skalních výchozech jsou patrné formy mrazového zvětrávání - například až přes 10 m vysoké mrazové sruby s přiléhajícími balvanovými haldami. Ve zdejších lesích převládají kulturní smrčiny. Ale právě na skalnatých částech hřbetů a svahů se zachovaly zbytky převážně bukových porostů s přechody do suťových lesů s javorem klenem, vzácně i s jedlí. Jejich nejrozlehlejší zbytek (44,6 ha) je od roku 1990 chráněn v přírodní rezervaci Baba - V bukách u horské vesničky Chroustov. V ochranářských publikacích se uvádí, že se rezervace vyznačuje typickým bylinným podrostem. Ten je však druhově chudý a má velmi nízkou pokryvnost. Podstatně více druhů najdeme například v suťových porostech Hudcovy skály. V izolované populaci tam roste regionálně vzácná kyčelnice devítilistá, charakteristicky se objevují druhy vyšších poloh - kokořík přeslenitý, kostřava lesní a keř zimolez černý. K pocitu divočiny přispívají bujné porosty kapradin, zejména kapradě samce.

Potok téměř horský

Obecně lze říci, že v kulturních lesích bývá největší druhové bohatství soustředěno kolem potoků. Platí to i ve smrčinách Bohdalovska, zejména kolem Belfrídského potoka. Jeho prameniště ve svahovém úvalu západně od Hudcovy skály pod Kyjovem zaujímají mokřadní olšiny. Pod nimi směrem k Bohdalovskému rybníku teče kamenitá, místy meandrující bystřinka téměř horská. Z rostlin vyšších poloh na jejích březích najdeme nejen věsenku nachovou, devětsil bílý, čarovník alpský, vrbinu hajní či bukovinec osladičovitý, ale i dřípatku horskou! Modré rozdřípené zvonečky tohoto alpínského migrantu zde začátkem května navozují vzrušující atmosféru horských lesů, jakou můžeme běžněji prožívat až v podstatně větších nadmořských výškách.

Zrcátka rybníků

Podél Belfrídského potoka jsme sestoupili zpět do Veselské sníženiny. Poblíž hlavní evropské rozvodnice zde sbírá svoje vody stokilometrová řeka Oslava. Jako docela malý potůček tvoří severovýchodní hranici přírodního parku, odděluje ho tu od CHKO Žďárské vrchy. Na vějíři potůčků, které se do Oslavy slévají, napočítáme téměř sedmdesát rybníků a rybníčků. Největší z nich (42 ha) se překvapivě jmenuje zdrobněle Rendlíček, podle velikosti následují Znětínecký rybník (34 ha) a Záhumenní rybník (27 ha). V ploché podmáčené pánvi se nacházejí i „nebesáky“ - rybníky bez přítoku - jako je třeba dvouhektarový Nový rybník u Znětínku.

Většina zdejších rybníků je intenzivně rybářsky obhospodařována, kvalitní chov kaprů a doprovodných dravých ryb tu má staletou tradici. Koncem 19. století byly odtud dodávány ryby až do Vídně. S rybářským hospodářstvím ovšem souvisí nízké zastoupení rákosin a litorálních lemů. Na hladinách proto proti očekávání uvidíme vodní ptactvo jen zřídka. K běžnějším druhům kromě kachen divokých patří polák chocholačka, jen vzácně se vyskytují labuť velká, polák velký, potápka roháč a potápka malá, z dravců v rákosinách hnízdí moták pochop. Za potravou sem zalétávají volavky popelavé, které můžeme spatřit ve společnosti čápů bílých (nejbližší hnízda jsou v Novém Veselí a Rudolci) i plachých čápů černých, zalétávajících do rybniční krajiny z rozsáhlých lesů Arnoleckých hor. Ornitologové zde nejednou na tahu zastihli i orla mořského či orlovce říčního, na vypuštěných rybnících různé druhy bahňáků.

Vůně severu

Spolu s rybníky skládají mozaiku krajiny ploché části Bohdalovska jehličnaté lesy a louky, polí je zde poměrně málo. V podrostu smrkových a borových lesů převládá borůvka a metlička křivolaká, často se přidružuje i brusinka. V podmáčených částech smrčin je dominantní horská třtina chloupkatá, jemná přeslička lesní, mezi polštáři temných ploníků a světlezelených rašeliníků potěší roztroušené bílé květy sedmikvítku evropského.

V kultivovaných, často odvodněných loukách najdeme už jen ostrůvky vlhkých ostřicových až rašelinných společenstev. Kromě ostřic v nich patří k hojnějším nápadným druhům starček potoční, kozlík dvoudomý, sítina niťovitá, violka bahenní, pcháč bahenní. Některé vzácné mokřadní druhy uváděné před deseti lety v propagačním letáku přírodního parku (např. vachtu trojlistou a bazanovec kytkokvětý) jsme však roku 2011 hledali marně.

Atmosféra boreální krajiny jehličnatých lesů a rašelinišť je soustředěna kolem lesního rybníka Zumborek, připomínajícího přirozené severské jezero. Vůně pryskyřice se zde mísí s nakyslou vůní rašeliníku a ostřic z příbřežních společenstev, ve kterých nechybí tmavě nachové květy mochny bahenní ani bílé pápěří suchopýrů. Na hladině se vyjímají bělostné hrudě kačerů chocholaček, s napětím očekáváte, že se každou chvíli s křikem z chladného blankytu spustí zatoulaný orlovec… I bez něho však lze tento tichý kout přírody vnímat s požitkem.

Pohodová krajina

Rodák z Bohdalova, řídící učitel A. Promberger se ve svých Zápiscích starého učitele zhruba před sto lety vyznal z pocitů, které se ho zmocnily při pohledu ze svahů Arnoleckých hor k Bohdalovu:

„…Byli jsme u kapličky na kopci vypínajícím se nad Německým Rudolcem. Neuvěří, nepochopí a nedovede si představiti malebný obraz této části Českomoravské vrchoviny - řekl bych raději náhorní roviny - kdo ji neviděl za jasného jarního nebo letního dne… Co nejvíce dodává krásy celé krajině, jest způsob, jímž rozloženy jsou četné pásy lesů, lučin a pole, jakož i velmi četné a rozsáhlé rybníky, v nichž jako v ohromných zrcadlech odráží se svěží zeleň blízkých a jasná modř vzdálenějších lesů, odrážející se městečka. Jejich kostely se štíhlými věžemi, a tyto jejich obrazy obklopeny jsou blankytem, zrcadlícím se rovněž v klidné hladině vodní… Probrav se z hlubokého zadumání pocítil jsem stesk, lítost, že bude mi tento milovaný kraj opustiti…“

Pokud tento kraj navštívíte v současnosti a pohlédnete jako pan řídící Promberger od kapličky nad Rudolcem (už dávno ne Německým), spatříte téměř stejné rozložení lesů, rybníků, luk, polí, městeček a vsí. Bělostný bohdalovský kostel sv. Vavřince se bude zrcadlit v blízkém Záhumenním rybníku spolu s labutěmi a hejny racků. V korunách prastarých lip na návsi se začátkem léta rozezvučí včely a snad i díky medové vůni lipových květů, díky nízko kroužícím čápům, díky vůni sena pocítíte se v této krajině jako doma. To proto, že alespoň při pohledu z dálky - a někdy i z blízka - zůstala pohodově harmonická.

Doc. Ing. Jan Lacina, CSc., (1944) - krajinný ekolog a geobiocenolog, působí na Ústavu geoniky AV ČR v Brně a na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelu