VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jest nám časem nepochopitelno,
jak dávný člověk mohl mluviti se zvířaty.
Staňme se dětmi a porozumíme opět všemu.

Vítězslav Hálek: Mladý život

V Hálkově fejetonu Mladý život (1866) najdeme mj. uznání hodnoty vnímání mimolidského světa, kterou ztrácíme spolu s mládím.

Hálek se zde vyslovuje podobně jako Heinrich Heine v Cestě Harcem (1826): Chlapec žil se stromy v prazvláštním srozumění, zdravil je jako dobré známé a zdálo se, že mu stromy šuměním odpovídají na pozdrav. Pískal jako čížek, kolem cvrlikavě odpovídali jiní ptáci […]. Děti jsou mladší než my, myslil jsem si, dovedou si ještě upamatovat, že kdysi bývaly stromy nebo ptáky, a mohou jim tedy ještě rozumět. Ale našinec je už starý a má v hlavě příliš mnoho starostí, právnických moudrostí a špatných veršů. (Heine 1954: 65)

Autor v něm staví většinu proti menšině, dospělé proti dětem (Masa nepovšimne si keře více, než krejčí našeho oděvu, než povrchní turista nějakého města. […] Masa nevědoucí, mrtvá předpokládá nevědomost i mrtvost kolem sebe; dítěti to ale obživne, keř mu nabývá významu, strom má pro ně svou historii. Hálek 1866: 1), dnešek proti včerejšku rozumějícímu přírodě. Uvedený postřeh stejně jako Hálkův o šest let mladší Cestopis na Oupor (1872) nicméně dokazuje, že ještě někomu nemusí být vnímavý pohled odepřen - básníku proměněnému v cestopisce.

Čím byla tato drobná próza ve své době nová? Nejen tím, jak soustředěně vytvářela poetický a současně střízlivý obraz na první pohled nenápadné krajiny, obraz vyjadřující vlastenectví tak říkajíc vnitřní, bez nacionálních ostnů. Ani tím, že čtenáře sice publicisticky vtahovala do líčeného prostoru, ale ten vzápětí neproměnila v kulisu podstatnějšího dění. Jako určující se mi jeví schopnost vyjádřit estetické uspokojení z míst kultivovaných člověkem i těch, která opodál - alespoň na první pohled - dosud odolávají jeho vlivu. Hálek zkrátka vystihl podstatu i kouzlo české venkovské krajiny spočívající v harmonickém smíru lidské a nelidské přírody.

Pro literární vycházku bylo zvoleno období senoseče, jež do krajiny přivádí žence, s nimiž mohou výletníci konfrontovat vlastní vnímání místa. Podle jednoho z vesničanů se zde žádná nejhezčí místa nenacházejí, také další reaguje udiveně, řka, že se mu zde nic nelíbí „obzvláště“. Teprve když návštěvníky napadne se zeptat, zda vlastník panství nevozí své hosty například k nějakým starým, vysokým dubům, přitaká třetí dotázaný a dodá, že je kníže dokonce nechal loni „omalovat“ malířem. Hana Librová pokládá pasáž za projev snahy demystifikovat romantický názor o emocionálním a estetickém okouzlení venkovských lidí okolní krajinou (Librová 1988: 117). Já sám v ní spatřuji rozdíl mezi jedinci s již probuzeným estetickým cítěním, kteří pobytem ve městě nabyli vzdělání a zkušeností s uměním a současně je městský způsob života zbavil existenciální závislosti na (ne)přízni přírody a poskytl jim potřebný odstup, a venkovany, pro něž jsou věci včetně přírodnin buď užitečné, a pak i dobré a ladné, nebo prakticky nevyužitelné, případně určitým způsobem je ohrožující, ty potom v jejich hodnotovém systému nabývají kvalit záporných. Což dobře ukazuje rozhovor s šafářem, který vypravěči a s ním putujícímu čtenáři rozmlouvá cestu k oněm dubům, neboť nemá smysl si je prohlížet, dokud nejsou pokáceny a nachystány k prodeji. Neschopnost obou stran se dorozumět ukazuje na úzké propojení myšlení a jazyka: bez schopnosti estetické reflexe není co vyjadřovat, a aniž by měl člověk k dispozici patřičná slova, není s to pochopit některé aspekty reality. V tomto ohledu se v próze setkávají obyvatelé zcela odlišných světů:

„[…] Víte, já jsem takový člověk, který má z krásných dubů náramnou radost, ale koupit je nechci. Jsem člověk, který kvůli krásným dubům v krásné krajině jde třeba několik mil cesty, ale truhlář nejsem. Jsem člověk, který vůbec miluje vše, co jest krásné, ať jest to na prodej nebo není, ale nekupuju to nikdy. Jsem člověk, který dovede se na jediný strom dívati celé odpůldne a srdcem hopkovati po něm jako ten střízlík, když probírá větvičku za větvičkou, ale truhlář nejsem. Jsem člověk, který kdykoliv se ptá po dubech, nikdy marně k nim nejde, ale nekupuju je; vždy si z nich něco odnáším, ale truhlář nejsem.“

Nyní se ten milý muž podíval na mne, jako by si myslil: „Co s ním; má o kolečko víc!“ A nahlas řekl: „Aha, k dubům, jen tak se podívat, už vím.“ (Hálek 1872: 82)

Cizinci směřující někam bez praktické pohnutky, jimž je třeba vysvětlovat cestu, ale kteří současně tvrdí, že jim bloudění nevadí, kteří se uprostřed Božího dne - sena nesena - procházejí po louce, vzbuzují pochopitelný údiv a zájem pracujících venkovanů. Do kontrastu se zde staví životní rytmus města a venkova a ukazuje relativnost pobývání v přírodě, pro někoho okamžik téměř sváteční, pro jiného nezvolený, a tudíž všední.

Oupor však autorovi poskytuje ještě jedno estetické srovnání, spočívající v tom, jak působí krajina, modelovaná člověkem s ohledem na jeho potřeby, a prostor, jenž byl ze služby člověku zatím vynechán, prostor divoké přírody.

Nejprve představme vypravěče kochajícího se souhrou člověka a přírody: Za dvorem počínaly se rozstírati nejkrásnější louky vždy do kruhu aneb do polokruhu, na všech stranách vroubené listnatými vazy, duby, olšinami ap. Na lukách ženské rozhrabávaly seno, aneb je dávali do kup, jinde z kup nakládali je do vozů, na jiné louce senou teprv sekali. Bylo by veselé podívání na tu veselou práci. Kosy zvučely, hrábě v suchém seně šustily, a všude vůně až omamující. Kdyby člověk nic jiného neviděl než tyto louky Ouporu, každou jako zelený kruh, vroubený tím zamyšleným stromovím: cesta sem by stála za to. To, co vidí, je mu srozumitelné, přehledné, obrazu je vtištěn řád a účel.

Zcela jinak se cítí na prahu pralesa. Louka zastřešená dubovými velikány kryje nebe a vyznačuje se jinou, temnější barvou, těžkým vzduchem. Namísto dřívějších usměvavých luk je nyní vše jakoby prosáklé vážností, chodec je sem váben, současně se však tohoto místa hrozí a jeho představivost je doplňuje - vílami. Prodírání vysokou travou pak budí obavy, že zpod stověkých dubů jen tak nevyváznou, vyvolávající další hrozivé představy: Ptačí zpěv tady se neozval žádný, ani cvrček nepromluvil, ani motýl se nezahoupal. Zato člověk leká se vlastního šustu a první jest myšlenka, že to šustí had. Jediným mžikem jest nám, jako bychom kráčeli tropickou prérií a nezbavíme se pomyšlení, že by tu nečíhal v té houštině jedovatý plaz. Avšak nečíhal tam. Přešli jsme touto lučinou, přenešenou sem ze Šumavy…

Ve stejném roce jako Hálek náhodou publikuje Josef Václav Sládek v Osvětě text Od jezera Michiganského (1872), v němž shodou okolností klade do protikladu českou a cizí divočinu - jen z opačného, zámořského pohledu: Přede mnou rozkládala se americká krajina v celé své původnosti. Poušť a život, krása i drsnost pojí se tu v jediném objetí. Rád bysi byl tak volným jako doma, ale cosi tě leká. Chtěl bysi ulehnouti v zelený trávník, ale víš, že číhá tam chřestejš, chtěl bysi vejíti do velikého zarostlého lesa, ale víš, že jsou tam bezedné bažiny. Zelené lesy jako u nás, jenže jaksi divoce ční do povětří; křišťálové, lesklé řeky jak ta naše Vltava, jenže množství strmících z ní větví, uplavených kmenů a vývratí plní tě nedůvěrou. Každý krok vážíš a nelze se ti vší té kráse poddati s nerušeným klidem. V jistém smyslu je ti jako děcku, anoť se poprvé octne samo ve skvostně vyleštěné síni. (Sládek 1998: 149)

K sugestivnímu, pečlivě budovanému kontrastu kultivované krajiny a divočiny, navíc v místech, kde by ji nikdo nehledal, se druží zvláštní romanticko-realistický efekt spočívající ve schopnosti otevřít čtenáři současně oči i srdce pro tajemství života a přírody, jichž si dosud nevšiml, nebo je již přestal vnímat (viz výše zmíněný fejeton Mladý život), byť je má stále na dosah. Hálkův ouporský a Klostermannův šumavský prales k sobě mají v mnoha ohledech překvapivě blízko: zvláštní tma a zvláštní ticho, proříznuté hlasem ptačího dravce nebo úderem hozeného kamene do vodní hladiny; velikost přesahující člověka, ať už se snaží změřit šířku kmene stoletých dubů nebo sleduje klidně se valící vodu téže tajemné barvy, jakou zde má tráva i vzduch; na rozdíl od Hálkovy potřeby přibližovat viděné personifikací - stromy představují „vážné mudrce“ či „aristokraty ducha“, Labe touží pojmout Vltavu v náruč, Klostermann ani tímto způsobem přírodu člověku zpravidla nepodřizuje. Jako správný průvodce nás vypravěč nakonec vyvádí z divočiny zpět do civilizace, stromy proniká sluneční svit, přibývá palouků, ticho se rozplývá ve zvucích senoseče, výletníci se opět ocitají na prahu obou světů: Můžeme se ještě ohlednouti, můžeme několik kroků nazpět, a tajemné to pološero již se zase na nás dívá svýma očima. Nepřehledná a neprůhledná příroda pohlcující člověka se mění v otevřenou krajinu luk a polí, pohlednou a malebnou, zdobenou přívozem jako by ho vyňal z obrázku!, jímž se poutníci pro jeho půvab a krásu obou břehů nechají převézt tam a zpět. Cesta je završena.

Literatura

HÁLEK, Vítězslav. 1866. Mladý život. Jarní fantasie. Národní listy 6, č. 109 (21. 4.), s. 1.

HÁLEK, Vítězslav. 1872. Cestopis na Oupor. In: Otakar Hostinský, ed. Máj. Literární almanach Umělecké besedy. Praha: dr. Grégr a F. Dattel, s. 71-94.

HEINE, Heinrich. 1854. Obrazy z cest I. O Polsku, Cesta Harcem, Kniha Le Grand, Anglické zlomky (přel. Kamila Jiroudková a Anna Siebescheinová). Praha: SNKLHU.

LIBROVÁ, Hana. 1988. Láska ke krajině? Brno: Blok.

SLÁDEK, Josef V. 1998. Má Amerika. Fejetony a příhody 1871-1892. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Martin Tomášek (1969), literární historik, učitel Ostravské univerzity, člen Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu.

Text je zkrácenou verzí kapitoly „Hálek starý a nový“ z právě vydané knihy Krajiny tvořené slovy. K topologii české literatury devatenáctého století (Ostravská univerzita - Dokořán 2016, s. 141-147).