Řeka Curaray v Ekvádoru – malování tukanů. Foto archiv J. Dungela

 

Doporučujeme ke čtení

Význam a využití dřevobytných hub

č. 4/2020, s. 8-12, pro předplatitele

Houbeles pictus, Houbeles musicus

Petr Maděra, Alžběta Trojanová, Jakub Salaš, č. 4/2020, 14-17, pro předplatitele

Ceny Josefa Vavrouška za rok 2019

Yvonna Gaillyová, č. 4/2020, s. 36-37

Na DOLním toku

David Veselý, č. 4/2020, s. 38-39

Příčiny ubývání opylovatelů v krajině

Jaromír Čížek, č. 3/2020, s. 2-4

Tvorba regionálních lučních směsí

Ivana Jongepierová, č. 3/2020, s. 8-9

Doufám v objevování stále nových krajin svého srdce

Jan Lepš, č. 3/2020, s. 30-31, pro předplatitele

Jan Lacina výtvarník

Ivo Dostál, č. 3/2020, s. 36-37, pro předplatitele

Biolog, ilustrátor, malíř. Rozhovor Miroslava Kundraty s Janem Dungelem


Jan Dungel , č. 4/2016, s. 23-26
Polyfunkční dům Ocelot, Praha-Libeň.
Polyfunkční dům Ocelot, Praha-Libeň. Foto archiv J. Dungela

Honzu Dungela jsem v teplém říjnovém podvečeru zastihl se ženou Radanou v jejich jundrovské zahradě. Vychutnávali měkké světlo a barvy podzimu u červeného vína, které si Honza přivezl z návštěvy rodného Vracova. Téma našeho rozhovoru trochu navozoval jen pohodový doutník a pončo přes ramena.

V rámci Ekofilmu jsi měl v Otevřené zahradě, kde právě visí prodejní výstava tvých ilustrací jihoamerické fauny, přednášku - ohlédnutí za 25 lety svého poznávání Amazonie. Většina posluchačů odcházela hodně smutná z líčení, jak rychle lidé tropické pralesy ničí a jaké obrovské změny ekosystémů tam probíhají. Co ti dává sílu se tam pořád vracet?

Ten vztah k Amazonii a přírodě je silnější. Je to záležitost vnitřní, psychologická. To mně dává sílu. A druhá věc je, že stále umím nalézt místa, kde je džungle ještě zachovalá. Moje zkušenost mi umožňuje dostat se opravdu hluboko do pralesa. Díky kontaktům s indiány, které jsem si vypěstoval, je to stále možné. Ale já jsem neřekl, že jsme pravděpodobně poslední generace, která ten prales takto může ještě vidět. Bohužel.

Co můžeme my Evropané udělat alespoň pro zpomalení degradace zbytků nejrozsáhlejšího území deštných lesů a mokřadů na světě?

Samozřejmě můžeme, ale teoreticky. To by musela být opravdu masová akce. To by si lidé museli uvědomit, co všechno z té Jižní Ameriky dovážíme, jakou spoustu věcí! Já mám pocit, že to po evropské populaci nemůžeš chtít. Menší část lidí na to slyší, ale to nestačí. To by se muselo stát skutečně obecným fenoménem.

Na tvé práci i postojích je vidět odborná erudice, ale také velké citové zaujetí. Jakou roli hrají emoce v práci přírodovědce a ochranáře?

Já si myslím, že naprosto zásadní. Souvisí to s žebříčkem hodnot. Pro mě a pro podobné lidi je příroda zásadní duchovní hodnotou. Někteří lidé na to ale z nějakého důvodu neslyší.

Řada přírodovědců jezdí do divočiny hnána spíš motivem objevit nové druhy a na zastavení nad krásou přírody nemají moc času…

Tomu dobře rozumím. Byl jsem ze začátku stejný. Měl jsem pocit, že musím něco objevit, něco zjistit, ale postupně se to naprosto změnilo. To objevování, v mém případě i malování, se stalo naprosto zástupným motivem. Podstatné je, že mně umožňuje to zásadní - kontakt s nenarušenou přírodou. Tou archetypální, divokou přírodou, ve které se najednou odehrávají věci, myslím jako v tvé mysli, v tvé hlavě, které už těžko zažiji v Evropě, neboť i sám jsem otrokem určitých návyků, které si ani neuvědomuji. Když se dostanu do Jižní Ameriky, je to jako bych vypnul vypínač. Stanu se úplně jiným člověkem. Stanu se mnohem citlivějším a objevuji psychologické stránky tamní přírody; pro mě psychologické! Jsem tím naprosto fascinovaný, úplně unešený.

S kým si v tom prostředí rozumíš? Nacházíš tam lidi naladěné na podobnou notu?

No, především si rozumím s přírodou; s těmi lidmi už míň. Ale po dlouhých letech jsem našel souputníky, většinou mezi indiány. S těmi indiány je to naprosto zásadní, i když ne snadné, protože spousta z nich tomu také nerozumí. Možná ani většina indiánů vůbec nevnímá přírodu jakou krásnou. Je to prostě jejich svět, jako pro nás Evropa, svět k použití. Tudíž jim možná ani zásadně nevadí, když se zničí. Ale setkal jsem se s lidmi, kteří rozumí, o co mi jde, i v malování, a já mám pocit, že rozumím jim. Prostě jsme se shodli, spolu podnikáme cesty a prožíváme i určité dobrodružství, které je, ty indiány, kupodivu strašně vzrušuje, protože se spolu dostáváme do míst, kde předtím nikdy nebyli. Je to spojené s určitými riziky, protože jsou velmi pověrčiví a nová místa v hloubi pralesa nepřijímají úplně snadno. Komplikovaná věc na jiné vyprávění.

Ale ano, našel jsem lidi, se kterými si tam velmi rozumím.

Většina tvých přátel z přírodovědných kruhů zná spíše tvoje ilustrace, kamarádi z divadla a uměleckých kruhů zase tvoje abstraktní obrazy. Oboje jakoby z jiného světa. Jak to s těmi tvými proměnami je?

Já tomu z legrace říkám, že jsem jako Jekyll a Hyde. Člověk dvou tváří, den a noc. Legrační je, že mám i dvě party kamarádů, které se téměř navzájem neznají. Jedna mě zná jako přírodovědce a ilustrátora a druhá jako umělce. Mám pocit, že mám respekt v obou těch skupinách, i když se nepovažuji ani za dobrého malíře a ilustrátoři jsou také určitě lepší. Je to věc, kterou jsem dlouho ani nechápal, až teprve v posledních letech se to začalo propojovat a nacházím v tom určitou jednotu.

Před lety jsem obdivoval výstavu o deltě Dunaje, kterou jste v Paláci šlechtičen instalovali spolu s Mirkem Šebelou. Zůstává ti vůbec nějaký prostor pro práci v ČR a v Evropě?

Samozřejmě. Práce v Americe je svým způsobem trochu kapric. Ani mě to nijak neživí, spíš mě to finančně vysává. Není to moje obživa. Takže ano, zůstává mi velký prostor i pro jiné věci. Já, když se vrátím z Jižní Ameriky, tak se jí už nějak moc nevěnuji. Věnuji se jí, když jsem tam.

Co se ti v posledních letech povedlo na domácí scéně?

Těžká otázka, protože je tolik práce. Abych zůstal u tématu, dělal jsem několik expozic pro Agenturu ochrany přírody. Jako výtvarník dělám interiéry restaurací, protože mám rád restaurace a bary, vlastně mám rád městský život se všemi jeho možnostmi. Spolupracuji s architekty, např. pro mě byla úžasná práce na domě Ocelot v pražské Libni, protože něco tak obrovského jsem nikdy před tím nedělal. Ale od té doby jsem dostal několik dalších nabídek. Na tom je vzrušující jedna věc, že já vlastně dopředu nevím, co budu dělat, nemám o tom konkrétní představu a teprve během práce si to ujasňuji, takže je to vlastně úžasné dobrodružství. Jen to zadavatelé práce nesmí poznat, musím se tvářit suverénně, i když suverénní nejsem. Ale to mně na tom vlastně baví, že každá práce, kterou dělám, je svým způsobem nová.

Jak se podle tebe vyvíjí vztah k ochraně přírody ve střední Evropě, zejména u nás?

Já tam vidím hodně paralel s Jižní Amerikou. Spíš v tom nefungování než fungování. To co funguje, je množství nevládních organizací, které se snaží ochraňovat přírodu a něco dělat, ale v Americe naráží na mnohem větší překážky. Nicméně když si vzpomenu na Šumavu a problémy s národním parkem, tak mi to připadá skoro stejné, ta míra problémů, typ problémů. Neustále se naráží na to, jak území co nejvíc využít. V Jižní Americe pro těžbu zlata, nafty, suroviny, pastviny pro dobytek… tady je to vlastně podobné. Developerské záměry versus ochrana přírody jsou vlastně podobné dilema i u nás. Navíc se i u nás začíná šířit populismus, který Latinskou Ameriku dlouhodobě ničí. Ale myslím si, že díky politické nestabilitě a nepodpoře od státních orgánů, která v Jižní Americe je, je to tam mnohem horší. A proto také vidím osud Amazonie dost beznadějně.

Obecně ale vnímám vývoj u nás pozitivně. Mám rád Brno, Moravu, Evropu, je to můj domov. Jak stárnu, cítím se víc jako pozorovatel, glosátor, ale občas se přece jen naštvu.

Vidíš mezi svými uměleckými přáteli, v tom druhém já, skupinu, která ochraně přírody fandí?

Ano, hodně, velmi intenzivně. Někdy mám pocit, že žiji vlastně ve skleněné kouli, protože se stýkám vlastně s lidmi, kteří přemýšlí podobně jako já a mají podobný vztah k přírodě. Když se pak setkám s někým odlišným, tak mně to totálně rozhodí. Jako náraz lokomotivy.

Co bys vzkázal čtenářům Veroniky v roce jejího 30. jubilea?

Co bych vzkázal? Že je podporuji svým životním postojem a že nejsou sami. Ať Veronica dál vychází! Je to prostě důležité.

Jan Dungel

(* 23. března 1951, Vracov) je český přírodovědec, malíř, grafik, ilustrátor a cestovatel. Vystudoval biologii (Masarykova univerzita, Brno), nicméně po krátkém působení v akademických institucích, jako např. v Biofyzikálním ústavu Akademie věd, se rozhodl pro kariéru umělce na volné noze. Spolupracuje s divadly, hudebníky i architekty, nevyhýbá se ani komerčnímu designu. Ilustruje pohádky pro děti, beletrii, časopisy. Ve své malířské tvorbě i ilustracích se zaměřuje zejména na témata přírody a odbornou ilustraci. Dosud ilustroval na padesát knih, které byly publikovány nejen v České republice, ale také např. ve Velké Británii, Německu, Polsku, Holandsku, Francii, Maďarsku, Venezuele nebo Kolumbii. Kniha „Chováme se jako zvířata?“ s jeho ilustracemi byla v roce 1993 Ministerstvem kultury a Památníkem národního písemnictví oceněna titulem Nejkrásnější kniha roku 1992. Atlas ptáků České a Slovenské republiky byl v roce 2001 nominován na prestižní cenu Magnesia Litera v kategorii populárně naučných knih. Svou volnou tvorbu prezentoval na mnoha kolektivních i samostatných výstavách v ČR i v zahraničí.

Od roku 1992 pravidelně navštěvuje Jižní Ameriku, kde maluje zvířata a rostliny v jejich přirozeném prostředí. Ve své práci v terénu klade důraz na autentičnost a přesnou dokumentaci.

S Veronikou spolupracuje Jan Dungel od jejího založení. Jeho kresby doprovázely články v časopise, ilustroval obálky a připravil také několik plakátů. V roce 1990 se účastnil společné výstavy autorů Veroniky v Ekoinstitutu ve Vídni.

Řekli o Janu Dungelovi

Karel Hudec, přírodovědec, člen redakční rady Veronica, zná Honzu od dob jeho studií a spolupracovali na několika publikacích:

Honza je vzácnou kombinací malíře a ilustrátora, takže dokáže jak umělecky, tak až s minuciózní přesností vystihnout charakteristické znaky zobrazovaných zvířat. Zejména jeho obrazy savců považuji za zcela unikátní - jistě proto se stal „dvorním malířem“ našeho předního etologa Zdeňka Veselovského. A co bych ještě jako občasný redaktor zoologických publikací podtrhl - je na něho absolutní spolehnutí v dodržování termínů.

Ladislav Miko, přírodovědec, exministr životního prostředí, zástupce ředitele Odboru bezpečnosti potravin Evropské komise, podnikl s Honzou cestu do Amazonie a potkávají se také ve správní radě Nadace Partnerství:

Honza Dungel je bezesporu jedním z nejvýznamnějších evropských cestovatelů a znalců Amazonie, Llanos a Pantanalu. Má na svém kontě doslova objevitelské počiny (bifurkace Maturacá je nejznámější), přinesl řadu pro svět nových poznatků o fauně těchto oblastí a patří mezi přední znalce současného i bývalého způsobu života amazonských indiánů. Jen málo lidí na světě je schopno podat tak ucelený a věrný obraz situace v posledních velkých přírodních oblastech Latinské Ameriky - nemluvě o jeho ilustracích, které ve stopách J. Buriana přinášejí svědectví o amazonské přírodě všem.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu