VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ptám se sám sebe, proč jsem v tomto davu? Sedl jsem si do stínu, koukám na věže katedrály a snažím se soustředit a přemýšlet. Tohle má být vrchol cesty? Všude kolem mě se tísní poutníci a prožívají asi podobně extatický zážitek zklamání jako já. Možná právě naopak, protože také načasovali svůj příchod na toto významné výročí. Bohužel já jsem to udělal omylem, vrcholilo tuším zrovna velké kulaté výročí úmrtí sv. Jakuba. Připadal jsem si, jako když mi někdo vypne film těsně před koncem. Chybí vyvrcholení, rozuzlení a závěr.

Právě závěr cesty jsem chtěl zvolnit, nikam nespěchat a prožít si to. Ale přibývající davy mě hnaly dopředu, nebylo úniku a chtěl jsem to mít za sebou. Vrcholem bylo, když pět kilometrů před cílem přede mnou zastavil autobus, ze kterého se vyhrnula početná skupina německých turistů, kteří si také zašli kousek své poutní cesty.

Na konci cesty už na davy poutníků nečekaly více či méně útulné malé ubytovny, ale školní tělocvičny, ve kterých se v noci začal postupně rozléhat orchestr chrápání. Poslední noc jsem se proto rozhodl spát pod širákem. Zaskočila mě ale dost velká zima, oblékl jsem si proto snad všechno, co jsem v batohu našel, a vypil poslední doušek slivovice, kterou jsem si schovával na horší časy, a konečně jsem usnul. Ale už ve čtyři hodiny, ještě před rozedněním, mě probudili první poutníci s čelovkami, kteří už vyrazili za svým cílem. Nechci jim křivdit, ale jako jediný důvod jsem viděl, že jako první dorazili na další ubytovnu a dostali se na těch pár vzácných postelí, co v místě byly.

Předešlou noc jsem se kvůli zmíněnému chrápání dokonce přestěhoval do pánských sprch v tělocvičně. Špunty do uší, standardní výbava poutníka, totiž vůbec nepomáhaly. Čím dále jsem byl od Santiaga, tím byla cesta poklidnější. Zásadní zlom ale přišel u městečka Melide, je to místo, kde se k francouzské cestě připojovala cesta severní, kterou jsem si zvolil já.

Do tohoto bodu byla cesta příjemně poklidná, ne příliš frekventovaná. Proč je oblíbenější a výrazně navštěvovanější cesta francouzská, nevím, ale byl to pro mě dostatečný důvod, abych na začátku zvolil cestu severní. Samozřejmě na to měl vliv také oceán, na který jsem se těšil.

Potkával jsem sice řadu přátelských poutníků, ale snažil jsem se zůstávat co nejvíce o samotě. Právě samota byla to, co jsem nyní již více než týden zažíval v životě vůbec poprvé. Je to luxus, který si dnes často nemůžeme, nebo možná spíše nechceme dovolit. V době blahobytu, kdy máme jako civilizace nejvíce volného času, je to velmi vzácná věc. Je zvláštní, že k takovému banálnímu zjištění jsem musel letět a jet tisíce kilometrů a vynaložit spoustu času, peněz a energie. Proč jsem neodložil počítač, televizi, telefon a nešel se raději sám projít do nejbližšího lesa? Takovou činnost jsem prostě neprovozoval, ani by mě to nenapadlo. Podstatnou motivací pro moji cestu bylo také hledání vztahu s Bohem, který nebude pouze zprostředkovaný skrz kněží, starší a já nevím koho. Ale bude to osobní vztah a snad i přátelství.

Své důvody jsem si po cestě celkem vyjasnil, ale otázkou pro mě zůstávaly motivace k podniknutí podobné cesty lidmi, které jsem potkával. Pro velkou řadu z nich to byla v podstatě velmi levná dovolená se zajištěným zázemím a zajímavým kulturně turistickým programem. Nebo prostě jen zábava s přáteli, která se večer neobešla bez pár flašek vína. Pro jiné to zase bylo o maximálním sportovním výkonu, zvlášť u cyklistů, kteří často jeli tisíce kilometrů z celé Evropy. Mnozí lidé, se kterými jsem mluvil, vůbec duchovní smysl v cestě nehledali. I to pro mě bylo do jisté míry zklamání, ale o to víc jsem se ostatními nenechal rozptylovat a hledal svůj vlastní cíl.

Bylo v tom něco fascinujícího, jít pomalu krajinou, pozorovat detaily, barvy, materiály, zvířata i rostliny. Kreslil jsem hlavně architekturu, ale právě ta, zvlášť ta lidová, pro mě vyjadřovala vztah člověka k místní krajině. Jejich vzájemné soužití a vliv jeden na druhého.

Asi nejkrásnější a nejtypičtější proto byly malé španělské stodůlky, kde se skladovaly vypěstované potraviny. Španělé jim říkají Hórreo. Uskladňovali zde například kukuřici, kterou museli zároveň ochránit před hladovými hlodavci. Univerzální princip, který je všechny sjednocoval, byl jednoduchý. Postavit co možná nejvíce vyvýšenou stavbu, do které se šplhající hlodavec neměl šanci dostat. Nahoře byl malý, skromný domeček s dvířky a s co nejvíce průdušnými stěnami zakončený střechou.

Nejzajímavější na tom ale bylo, jakým způsobem se tyto stavby v průběhu mé cesty měnily. Někde byl bohatý kraj na žulu, stodůlky tedy byly velkoryse žulové, jinde naopak byla o kámen nouze a stavby měly kamenné jen základy a byly buď dřevěné, nebo třeba jen proutěné. Jinde se stavělo například z břidlice a břidlicové byly nejen stěny, ale i střecha. Vnímal jsem to, co dnes z krajiny rychle mizí a stává se vzácností. Zvlášť v chudších krajích nebylo možné si počínat jinak, než respektovat danosti v místě.

Pravda je, že krásná venkovská stavení byla často opuštěná a podobně, jak tomu bylo také u nás, zmizeli zde rolníci a pastevci, kteří využívali a kultivovali každý metr místní krajiny. Zůstaly po nich stovky kilometrů suchých zídek, které vypovídaly o dřině a péči, kterou museli krajině věnovat, aby je vůbec uživila.

Opuštěná stavení někdy vypadala, jako by jejich majitel odešel před pár měsíci, jindy už byla v naprosto dezolátním stavu. Ale i to chátrání mělo svoji poetiku. Byl to smířlivý pohled pozorovat, že si příroda bere zpět to, co před pár desítkami až stovkami let vydala. Dřevo, kámen, trochu železa, omítky, pokud zde vůbec byly. Nakonec zůstane viditelných možná jen pár opracovaných kamenů.

Fascinujícím objevem pro mě bylo jedno z těchto opuštěných stavení. Muselo být staré minimálně sto, klidně i dvě stě let. Mělo pouze jedny dveře, jedno okno a dvě světnice. Nejprve jsem zkoumal detaily ostění okna a dveří zvenku. Zkusil jsem zabrat za kliku a bylo otevřeno. Rozhlédl jsem se, a když nikdo nešel, rychle jsem vklouzl dovnitř a zavřel za sebou. Ocitl jsem se v šeré kamenné místnosti s otevřeným krovem a hliněnou podlahou. A s trochou napětí jsem se jal zkoumat, kde to vlastně jsem. Mohlo to být jen hospodářské stavení, ale něco mi říká, že se zde v tomto chudém kraji možná i bydlelo. Když jsem se rozkoukal, tak mě upoutal okenní výklenek. Pouze z pár mohutných kusů jemně opracovaných kamenů, které v dolní části stály na jakési kuchyňské lince se zabudovaným dřezem. Za takový detail se dnes velmi draze platí. Zde zůstal zapomenut na kraji cesty. Ze dřezu vedla malá dírka někam pryč. Šel jsem se podívat ven, jestli najdu kam, a objevil jsem malý chrlič, do kterého ústila. Vše z jednoho kusu kamene, který se propsal až na fasádu. Tohle je pro mě ztělesněním architektury, kterou jsem hledal a kterou bych chtěl také jednou dělat. Naprosto funkční, skromné, perfektně řemeslně provedené a v neposlední řadě také krásné. Nakreslil jsem pár skic a šel dál s trochou nostalgie, proč takto nevypadá i současná architektura, alespoň u nás ne.

Během cesty mě bavilo prozkoumávat různé alternativní cesty, které zmiňoval průvodce. Často se mi ale stávalo, že byť průvodce celkem sebejistě tvrdil, že je to tímto nebo tamtím směrem, na cestě jsem žádné takové rozcestí nenašel. A pokud už bylo, tak se třeba postupně a nenápadně vytratilo, až jsem zůstal někde úplně ztracený s bezcennou knihou v ruce s vyzývavým nadpisem Camino De Santiago.

Osudnou se mi téměř stala jedna z nich. Lákalo mě totiž jít po hřebenu kopců s výhledem na moře. Vykročil jsem tedy po jedné z alternativních cest. Z cesty se stala pěšina a pak už to byla snad jen cestička pro zvěř, která brzy zmizela úplně. Ocitl jsem se uprostřed svahu zarostlého pichlavým jalovcem. Se zarputilostí sobě vlastní jsem se ale nechtěl vracet zpět. Stejně už bych si nepomohl, říkal jsem si. Prodíral jsem se tedy dál, byl jsem stále více podrápaný, místy až do krve. Nejednou se přede mnou zjevila ohrada a za ní krásná suchá louka. Nadšeně jsem ji přelezl a pokračoval dál. Přemýšlel jsem, jestli se tady budou pást ovce, ale nikoho jsem neviděl. Když jsem se přehoupl přes kopec, najednou se přede mnou ukázalo stádo býků. Málem se mi podlomily nohy, nevěděl jsem, co mám dělat. Otočit jsem se nemohl, protože můj batoh byl zezadu celý červený, a přes ohradu skočit nešlo, protože byla příliš daleko. Už jsem viděl ty titulky: Červeně oděný poutník roztrhán stádem býků. Musel jsem ujít asi ještě dvě stě metrů do bezpečí. Zkoušel jsem nedat na sobě nic znát a pokračovat dál ve své trase. Myslím, že mě viděli, ale naštěstí o mě nejevili žádný zájem, byl jsem zachráněn a děkoval jsem za to Bohu.

Dostávám se ve vyprávění na začátek své cesty. Přede mnou je více než tři sta čtyřicet kilometrů a velká očekávání z neznáma. Svoji pouť jsem začal v městečku Oviedo. Jednoduše proto, že jsem měl na cestu něco přes deset dní a toto město bylo přiměřeně dopravně dostupné a zároveň to bylo, alespoň podle průvodců, přesně tolik dní do Santiaga de Compostella. Byť se mi na začátku zdálo, že třicetikilometrové denní vzdálenosti jsou poměrně hodně, cesta vždy ubíhala dost rychle. Chodilo se často po menších cestách, nebyly zde žádné strmé výstupy ani náročný terén, takže to bylo zvládnutelné i s plným batohem.

První věc, která mě na začátku cesty jako nadšeného amatérského fotografa potkala, bylo, že se mi pokazil analogový foťák. Tolik jsem se těšil, že budu fotit krajinu i architekturu. Byl jsem z toho tehdy naštvaný a rozmrzelý. V batohu jsem měl spoustu filmů a nic z toho. Dokonce jsem si v nejbližším městečku koupil modelářské šroubováky a snažil se ho neúspěšně opravit. Nezbývalo mi nic jiného než vytáhnout skicák, který jsem s sebou také měl, a začít alespoň kreslit. Brzy mi došlo, že pouze tímto způsobem mohu lépe vnímat svoje okolí, soustředit se na každý detail a zaznamenat ho. Byla to skoro určitá forma meditace, kdy pro tu chvíli existujete pouze vy a pozorovaný objekt. Nic jiného není důležité, nic jiného není.

Po pár dnech se mi trochu uvolnila ruka a začalo mě to více bavit. Pokaždé jsem se těšil, až najdu ten správný objekt. Někdy jsem šel bez kreslení téměř celý den, jindy jsem stál každou chvíli a kilometry tak ubíhaly velmi pomalu. Nestíhal jsem si kvůli tomu dát včas oběd anebo jsem přišel pozdě na ubytovnu. Zpětně to ale mohu hodnotit jako zásadní zlom. Nestal se ze mě žádný umělec, ale umožnilo mi to se v kreslení uvolnit a využívat ho pak k práci i odpočinku. A také díky tomu vlastně vznikl i tento článek.

Marek Kundrata, MgA. (1987) vystudoval architekturu na VŠUP v Praze. Pracuje v Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, kde se zabývá veřejnými prostorami a městskou krajinou.