Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Vzpomínka na Malou Fatru, jaká už není


Jarmila Kocourková, č. 4/2016, s. 35-36

Někdy v 70. letech minulého století se ve Vrátné dolině Malé Fatry uskutečnila konference, na níž se sešli ekologové, urbanisti a územní plánovači, aby si pohovořili o krajině. Přednášky a diskuse to byly podnětné, ale ani po 40 letech se jejich závěry nepodařilo promítnout do územně plánovací praxe. A tak si z toho podujatí pamatuji dobře pouze to, jak si Miloš Spurný dával k obědu krupičnou kaši a Igor Míchal při výletu na Sokolie zpíval.

V den výletu zářily skály té hory jako slavnostně osvětlený chrám pod klenbou ještě nedospalého zářijového nebe a všude bylo ticho. I vybavila jsem si ten známý verš Jana Skácela: „Vyletěl sokol nad oblaky, vynášel se nade všecky ftáky, aj nade všecko stvoření“, ale sokol nevyletěl, zato před skalami se mihlo cosi jasně červeného. Murárik vykřikli znalci a málem poklekli (zedníček skalní, Tichodroma muraria).

Večer toho dne jsem vytáhla mapy tehdejší CHKO Malá Fatra, abych zjistila, na co jsme se dívali při sestupu do Těrchové. I zazdálo se mi - nepochybně vlivem celodenního vdechování stoprocentně čistého vzduchu - že stvořitel, který sochařsky rozmáchle vymodeloval masiv Malé Fatry, úklid zbylého materiálu svěřil trpělivé práci živlů, takže severně Bobot a Velkého Rozsutce vznikla přívětivá krajina, téměř zaslíbená migrantům přicházejícím od východu „karpatskou cestou“, souborně zvaným Valaši.

Mapa 1 : 75 000 byla pokryta mnoha malými obdélníčky nebo jejich shluky, a ty měly podivuhodné názvy jako např. Gabajadovia, Rusniaci, Pinčiarovci, Krištofíci, Chorváti, ale také Babišovia nebo Jánošíci.

Je nutné se tam podívat, řekla jsem si tenkrát, alespoň na skok.

A tak při zpáteční cestě z Vrátné na Moravu jsme odbočili z Těrchové podél Varínky ke Struhárni a zastavili u místního obchůdku, kde se vůně posledních kvašáků mísila s pachem denaturáku. Potraviny tam měly podobu pytlů s cukrem nebo moukou, mléko a sýry jsme nezaznamenali, zato velké množství srpů a kos, motyk a hrábí. Cosi to napovídalo.

Od obchůdku jsme takřka kolmo vyjeli do sedla mezi Mravenečníkem, takto nejvyšším vrcholem krátkého pásma „Velhora“, a zdvihajícím se hřebenem Vojenného, který hraje v této téměř cestovní zprávě hlavní roli.

A tam, hned vedle cesty, stál v cípu trávy kočárek se spícím miminkem, blízko něj se pásla kravka „přibitá ke kolíku“ a nedaleko, na nejvyšším poli toho svahu, pracovala mladá žena. Červená pokrývka na kočárku téměř žhnula před temnou lesnatou strání naší Velhory. Mít tak skicák, sedět tam celý den a přemýšlet, jak pojmenovat vznikající obraz: Snad Krajina lidí nebo Krajina ještě živá?

Ale nás trochu zneklidňovala nejbližší obzorová linie, na níž se proti nebi rýsovaly tmavé štíty dřevěnic. Nemýlili jsme se. Obdélníčkům z mapy 1 : 75 000 stačilo přidat třetí rozměr. Po několika krocích jsme stanuli před stodolami, které trochu vyhlížely jako hradba proti nepřátelskému větru. Mezi nimi úzké cestičky dovnitř. Ne, žádná náves s kapličkou, ale změť objektů obytných a hospodářských bez jasné sounáležitosti. Dvůr - v našem pojetí jako uzavřený prostor - se tu nevyskytoval, stavebním materiálem výhradně dřevo, štíty stejného sklonu zdobené nanejvýš vodorovně prořezávanými prkny, jako krytina šindel, kámen jen k vyrovnání sklonu svahu.

A je tu další obraz hodný skicáku: Na osluněné části šindelové střechy se vyhřívá hejno bílých holubů. V popředí zahrádečka s poslední kvetoucí rudbekií. Čúrek vody přepadá z lesklé hladiny nadržené ve vydlabaném kmenu starého stromu. Velký pes, který neštěká. Srpy zaseknuté do téměř neznatelných škvír mezi trámy srubů, také kosy zavěšené na trámy přesahující střechy. Nikde nikdo, i husy odešly s hospodářem na pole.

Rozhodli jsme se tehdy, že půjdeme ještě kousek po hřebenu vzhůru a udělali jsme dobře. Mohli jsme si tak prohlédnout, co všechno snědl medvěd, který tudy šel před námi. Ne, už se z toho nekouřilo. Po několika krocích řídkým lesem jsme stanuli na pastvině a uviděli Hodoňovu lípu. Byl to velký zlatý oblak nad stavením, které pod ní nabylo měřítka psí boudy. Byla to určitě lípa posvátná, řekli jsme si, a bylo zjevné, že Břetislavovi, který před více než tisíci lety nařídil vymýtit posvátné háje a stromy, se nikdy nepodařilo vymýtit je z lidské duše.

Z lidí, kteří nás poslechli a vyjeli se podívat na lípu i krajinu, se postupně stalo jakési bratrstvo, jehož členové, aniž se třeba znali, si vyměňovali krátké zprávy jako např.: „Hodoňova lípa tu vichřici přežila“ nebo „viděli jsme ji, ještě stojí“ nebo „Filipě odnesl vítr půl střechy. Tvůj balík dostala“. Filipa, podobně jako ta lípa, odolávala vichřicím, ježto bydlela na samém vrcholu Vojenného i poté, co všichni ostatní obyvatelé osady Zázvorovia odešli za lepším životem do údolí.

Toto odcházení jsme začali pozorovat i jinde v podobě neobydlených domů, na nichž zůstaly viset kosy, v podobě neposečené louky, neobdělaného pole nebo družstevního bači, který hnal své stádo kolmo přes stupně zterasovaných svahů, nebo v podobě sceleného velkohonu, který nad Lutišemi pracně stoupal k hřebeni.

Psali jsme tehdy okresnímu úřadu i do Gbelan na správu CHKO, že spojení horské přírody a jejího území s krajinou, v níž tak dobře hospodaří Valaši, bude oboustranně výhodné, zejména když jim postaví základní školu, zdravotní středisko, dobře zásobený obchod a tu silničku mezi údolím Varínku a Riečnicí, tedy Oravou. Ale nikdo nám ani neodpověděl, bratrstvo Hodoňovy lípy oznámilo, že vichřice - možná i mokrý sníh - ji porazila, dále pak, že Filipa odešla do domova důchodců, Slovensko se odtrhlo a my jsme zestárli.

Nezbývá než sdělit závěrem: Měli jsme štěstí vidět tu krajinu těsně před jejím zánikem. Ztělesňovala potřebu Valachů se v ní uživit a naši potřebu těšit se z její krásy. Nevím, jestli Valachům stačil vyměřený čas k tomu, aby se kulturně vyhranili jako jiné slovenské regiony, stačil jim však rozhodně na to, aby takřka špachtlí, tedy bez techniky, geometrů a projektů pozemkových úprav, vymodelovali krajinu, která patřila k nejkrásnějším zemědělsky využívaným krajinám naší země. Škoda, že do ní nikdy nezavítal Karel Plicka.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu