Vstup pro předplatitele: |
krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny
tak téměř bez pohybu hyne epocha
krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání
(Miroslav Sedláček)
Když bylo navrženo téma 4. letošního čísla, přemýšlela jsem, čím bych mohla přispět. Napsala-li bych o svých nynějších pěších putováních, vzbudilo by to u mé rodiny jen pobavené úsměvy. Má chůze se dnes odehrává už jen na krátké vzdálenosti a více než fyzickým výkonem je pokrmem pro duši, kdy samotná, byť krátká cesta je cílem. Bývalo tomu pravda jinak, ale kdeže loňské sněhy jsou. I vzpomněla jsem si na své dětství, kdy jsem milovala zkratky ve Šlapanicích, kdy jsme se s babičkou nořily do úzkých uliček mezi domy, abychom se ocitli v jiné ulici, a další uličkou jsme prošly a zase se posunuly o notný kus dál a najednou jsme byly na pěšině vedoucí ke hřbitovu, kam cesta po chodnících - nahoru, dolů, doprava a doleva - byla nejmíň dvakrát tak delší. A ještě jsme toho hodně zažily, popovídaly jsme si s několika babiččinými kamarádkami, trošku jsme pomluvily binec na normálně skrytých místech, utrhly jsme si jabko, nebo jsme ho dostali od cesty. Možná že ty cesty byly přístupné jen babičkám a vnučkám, ale dalo se jimi procházet.
Až daleko později jsem zjistila, že se těmto uličkám říká soutky. Byly to tedy jakési dobrodružné soutěsky vedoucí nejkratší cestou nejen do další ulice, ale zejména ven za humna, k potoku, do polí, i na hřbitov. Dnes už vesměs tyto koridory či průchody neexistují, jsou zastavěny, zataraseny brankami. Lidé, kteří jimi chodili, tato místa znečišťovali, a proto byly zrušeny? Ztratily svůj význam? Přestali lidé procházet sídly z jednoho konce na druhý pěšky? Nebo se vzájemně přestali tolerovat a ztratili zájem vyjít ven, když někdo jen tak procházel, a prohodit pár slov? Asi všechno dohromady. Je pro mě zajímavé, že ani můj otec, který se ve Šlapkách narodil a všechny tyto cestičky znal, jimi už se mnou nikdy nešel, šel tou delší cestou, i když jsem mu říkala, že se dá jít zkratkou. Možná, že tehdy už cítil, že ztratil privilegium dětí a místních procházet těmito stezkami. Bál se, že by se na něj dívali jako na cizího, musel by se dát do řeči a vysvětlit, že je Pepík Kroupů, no přece od Boženy, za svobodna Smutné. A to se mu nechtělo. Ani sama jsem tudy nikdy nešla, ani tehdy, ani později. Sama nevím proč. A dnes už většinou neexistují. Nebo je jen nemůžu najít?
Bohdana Fabiánová