VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jsem přesvědčen, že cesta k dobrým obrazům krajiny by měla být prašná a kamenitá, lemovaná travami a planými květinami. K procítěným zobrazením krajiny se jen sotva dá řítit po asfaltu či betonu, mělo by se k nim dojít pěšky. Svědčí o tom i úsměvný fejeton Lov na krajinu malíře Aloise Moravce ze začátku 30. let minulého století. „Lov na krajinu se pořádá v každé době roční, nejpohodlněji ovšem v létě… Lovci se nazývají jednoduše krajináři. Jsou to veselí malíři různého věku, vždycky pohodlně odění… Krajináři nebývají samotáři, obyčejně působí ve dvou. Nejen v polích, ale i v hostinci se to pak lépe táhne“ - nastiňuje krajinářské toulky jihočeský výtvarník. Svůj text doplňuje výstižným dřevorytem, v němž pěší malíři v pumpkách kráčí krajinou a malířské nádobíčko jim pomáhají nést vesničtí kluci.

Malíři kráčeli rozmanitými krajinami odpradávna, i když ještě nebyli krajináři. Velmistr německé renesance Albrecht Dürer si však reálné krajiny alespoň skicoval. Na přelomu 15. a 16. století dvakrát putoval z rodného Norimberka za poznáním do Benátek. Snad pěšky, snad na koni, částečně snad i kočárem. O půl milénia později to český tvůrce Adolf Born vyřešil po svém. V jedné z barevných litografií svého rozverného cyklu zobrazil Albrechta Dürera, jak přejíždí v chumelenici Alpy na lyžích!

Jsou ovšem i malíři světového věhlasu, kteří - co by pěšáky - namalovali sami sebe. Populárním se stal obraz Bonjour, Monsieur Courbet. „Básník všední skutečnosti“ Gustave Courbet v něm roku 1854 namaloval sebe, sebevědomého mladého muže se vztyčeným černým plnovousem, jak se na okrové prašné cestě u jihofrancouzského Montpellier zdraví se svým mecenášem bankéřem Bruyasem. Jakousi - neméně populární - repliku tohoto díla vytvořil roku 1889 Paul Gauguin. Obraz Bonjour, Monsieur Gauguin! má však na rozdíl od díla Courbetova spíše zachmuřenou, neslunečnou náladu. Za chladného úsvitu se vyhublý malíř v hnědé peleríně zdraví s černě oděnou bretaňskou selkou. Na nohou má - stejně jako ona - dřeváky. „Když mé dřeváky dopadnou na tu žulovou půdu, slyším tlumený, těžký a mocný tón, který hledám v malířství“ - naznačuje slavný postimpresionista důvod svého přizpůsobení se venkovské Bretani i typem obuvi.

Po Gauguinově přátelství velmi toužil Vincent van Gogh, těšil se, jak spolu založí malířskou kolonii v Arles. Dřív, než tam za ním Gauguin na krátko přijel, namaloval roku 1888 v obraze Do práce sebe, jak kráčí s malířskými potřebami prašnou silnicí. Chráněn proti žhavému provensálskému slunci slamákem, vrhá do prachu černočerný stín.

Ale vraťme se domů mezi naše malíře. „Mým oblíbeným dopravním prostředkem při zájezdech do přírody stal se velociped, který jsem si tak upravil, abych na něm mohl vozit s sebou všechny malířské potřeby“ - vzpomíná na léta mladosti Otakar Nejedlý. Budoucí profesor krajinářské školy na pražské Akademii (1925-1957) tak na přelomu 19. a 20. století absolvoval malířské toulky Třeboňskem i Šumavou. Krajinář širokého žánrového i geografického záběru - od Řípu až po Cejlon - se zařadil i mezi plejádu těch českých krajinářů, kteří rádi malovali cesty. Cesty v polích i lukách směřující kamsi k vesnicím i k lesům. Cesty lemované vzrostlým obilím a jasně vyznačené květnatými mezemi a břehy v létě, i cesty téměř ztracené v šíravě zasněžených plání v zimě. Cesty pod vzrušující oblačnou oblohou vyzývající k bezbřehým toulkám!

Snad nejlépe je uměl Antonín Slavíček - nejen v Kameničkách na pomezí Žďárských vrchů a Železných hor, ale i kolem Hostišova na Táborsku a pod Orlickými horami, kde předčasně tragicky uzavřel své krajinářské dílo. V působivosti svých zobrazení však za ním nezaostal jeho starší spolužák z Akademie František Kaván. Průřez Kavánovým obsáhlým dílem jsme v letošním jubilejním roce (150 let od umělcova narození a 75 od úmrtí) mohli spatřit na výstavách v Jilemnici, Praze a v Hlinsku. Vždyť už jeho Podmrak z roku 1894 - obraz prosté zemědělské krajiny s travnatou polní cestou od malířovy rodné chalupy ve Víchovské Lhotě u Jilemnice - získal uznání na světové výstavě v Paříži roku 1900! Na Kavánovy cesty můžeme pomyslně vkročit i v mnoha dalších obrazech z Podkrkonoší a Železných hor - třeba U nás před okny (1890), Polní cesta na Peruci (1892), Úvoz u Železnice (1903), Letní cesta v polích (po 1920). A nesmíme zapomenout na jeho Stezku altruismu z období symbolismu, ke které roku 1898 uveřejnil ve Volných směrech stejnojmennou báseň: „Byla to úzká stezička žitem, / a mně se po ní nechtělo dál, / pole se zaskvělo podivným svitem, / do cesty klasy visely, / ublížit jim jsem se bál…“

František Kaván byl hloubavý a plachý samotář. V některých krajinách se však vydal - samozřejmě že pěšky - ke společnému malování s veselejším a družnějším spolužákem Bohuslavem Dvořákem. „… Tož jestli je tam byt a hospodskej ne velký odřihost, tož tam zapadneme“ - odpovídá Dvořák Kavánovi na jeho pozvání do Levínské Olešnice roku 1907. A protože podmínky byly zřejmě příznivé, společné malování se uskutečnilo. Svědčí o tom Kavánův obraz Baťka při práci, zachycující B. Dvořáka malujícího pod bílým slunečníkem malebnou zemědělsko-polní krajinu Podkrkonoší. A z roku 1910 je ze stejné krajiny Dvořákovo dílo Polní cesta, snad nejkvětnatější „cestní“ obraz v kontextu českého malířství.

Mnoho zaniklo v zemědělské krajině k pěším toulkám vábících cest, stejně jako zanikla i klasická plenérová krajinomalba. Cesty zmizely v lánech řepky a kukuřice, některé zarostly náletem dřevin, jiné byly nahrazeny asfaltem cyklostezek. A pěší krajináře vystřídali tvůrci abstraktního a konceptuálního umění. I zvukovou krajinomalbu, tentokrát polské provenience, jsem nečekaně zažil, když jsem si letos zajel do Galerie Vysočiny v Jihlavě. Přijel jsem za obrazy malířských bardů Vysočiny, ale ty tam nevisely, zůstaly ukryty v depozitářích.

Snad se přece jen ještě někdy potěším originálem Jamborova Vřesu na úvoze ze 40. let minulého století, tou adekvátní oslavou tehdy chudé Vysočiny nenáročnou květinou. I já jsem v dětství chodíval tím úvozem - polní cestou vyhloubenou koly selských povozů - mířícím od Sněžného k výšinám Buchtova kopce. Opuštěná, už dávno zarostla břízami, jeřábem a maliním, jen při okrajích dosud skomírá pár snítek kdysi dominantního vřesu. Nucen kráčet mimo tu starodávnou selskou a malířskou cestu, připadá mi, že kráčím i mimo sebe.

Jan Lacina