Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Chvála (trochu prostořeké) paní architektky


Jan Lacina, č. 4/2016, s. 48

Probíral jsem se nedávno starými ročníky Veroniky a byl trochu sentimentální. Třicet let je třicet let! Co se všechno za tu dobu událo! Kolik lidí z okruhu Veroniky odešlo, a kolik nových přišlo! Zakladatelský hlouček časopisu však zůstal téměř beze ztrát pohromadě. Jedno z předních míst v něm zaujímá paní architektka Jarmila Kocourková, kultivovaná dáma s (občas) ostrým jazýčkem.

Svůj profesní život strávila ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury v Brně, z pohledu architekta se věnovala městské a hlavně venkovské krajině, střežila její estetické kvality, její zeleň. A stejnou tematiku vnesla i na stránky Veroniky. Hned v prvním, vlastně nultém čísle Veroniky na podzim roku 1986 zavedla rubriku „Černé okénko“, v jehož první verzi kritizovala zbytečné kácení stromů v nově budovaném sídlišti Líšeň. V následujících desetiletích napsala pro Veroniku desítky odborně vysoce fundovaných a přitom čtivých článků zásadního významu, ze kterých vždy čiší osobní zaujetí a zpravidla kritický pohled. Vyberme alespoň několik pro autorku typických titulů: „Chvála božích muk“ (1990), „Nedívej se do zrcadla, máš-li hubu křivou“ (1990), „Obnova vesnice“ (1991), „ÚSES a nebezpečí jeho nanebevzetí“ (1992), „Jak v Moravských Bránicích spadla se stromu větev“ (1993), „Krajinný ráz nebo estetická kvalita krajiny?“ (1996), „Způsobil to Břetislav? Krátké zamyšlení nad lidskými vztahy ke stromům“ (1996), „Několik poznámek k městské zeleni. Od záhonu zeleniny po Fifejdy“ (2006)…

Jako rodačka z Ivančic (1931) celý život migruje mezi Brnem a tímto jihomoravským městem na soutoku tří řek, které ji stále vábí k návratům. Svědčí o tom i její „Parcela č. 394/73“, příběh ivančické zahrady, který sepsala roku 2014 do rubriky „Krajina mého srdce“. Z rodných Ivančic se ráda vydává proti proudu Rokytné, Jihlavy a Oslavy, jako výtečná fotografka zachytila nevšední půvab těchto romantických údolních zářezů v knize i v diafonu. A je samozřejmé, že v současnosti patří mezi odpůrce výstavby přehrady na řece Oslavě u Čučic.

Neméně zaujatý postoj měla paní Jarmila proti výstavbě vodního díla Nové Mlýny, proti pohřbení bizarní lužní krajiny pod Pálavou trvalou zátopou. Napsala o tom znamenitý esej „Ztracený luh pod Pálavou“ (1989), doprovázený jedinečnou fotodokumentací, ve kterém popisuje nejen zánik, ale i vizi návratu původní přírody, byť bohužel nedohlednou. Z dalších krajin srdce paní architektky jmenujme alespoň slovenské Kysuce, jejichž půvab, který před desítkami let fotograficky zachytila, se rovněž vytrácí.

Nemohu nevzpomenout, jak jsme se někdy v polovině 90. let v jednom brněnském klubu setkali s tehdejším ministrem životního prostředí Františkem Bendou. Všichni jsme byli z té besedy poněkud rozpačití, zaraženě jsme mlčeli. Paní Jarmila však dokázala ten pocit vyjádřit jadrně i za nás: „Za minulého režimu jsme se k takovým papalášům vůbec nedostali. Ale ono to snad bylo i lepší!“

A tak popřejme od srdce paní Jarmile Kocourkové k životnímu jubileu hodně zdraví, aby se mohla kochat krásnými krajinami (nejen rmoutit nad jejich ztrátou) a setkávat pouze s dobrými ministry životního prostředí. Sobě pak popřejme, aby to s námi ještě dlouho vydržela a sepsala pro Veroniku nejeden jadrný článek.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu