Vstup pro předplatitele: |
Vzpomeň si, jak jsme sbírali
u hájovny křik
divokých husí
Rybník byl na zimu vypuštěný.
Nad černým dnem —
v přísných a potrhaných řádkách
letěla hejna.
Ze střechy křídel
jsem skládal vlastní dno.
(Jan Skácel
Smuténka, 1965)
V dnešní době, kdy globalizace stírá rozdíly mezi kulturami a prostředími, je velmi žádoucí posilovat identitu místa, určenou především zdejším kulturním a přírodním dědictvím. Místní dědictví není pouze kostel nebo památný strom, ale i místní tradice, vzpomínky nebo pověsti. Dobrá interpretace stojí na příbězích.
Interpretace místního dědictví může být naučná stezka přírodou nebo městem, expozice v místním muzeu nebo informačním centru, tištěný průvodce krásami města nebo kraje, okruh nebo exkurze s živým průvodcem. Interpretaci, slovo latinského původu, lze do češtiny překládat jako výklad. Podle klasika Tildena (1957) interpretace odhaluje návštěvníkům, kteří si to přejí, něco z krásy, kouzla, inspirace a duchovního významu místa, přesahující to, co mohou sami vnímat svými smysly. Prakticky metoda spočívá v tom, že aktivní skupina „interpretů“ identifi kuje místní zajímavosti. Při tom se neobejde bez kontaktu s rodáky, pamětníky a institucemi. Za asistence odborného poradce zvolí nejvhodnější formy zpřístupnění poznatků místním i návštěvníkům.
Pro posílení vědomí kulturní identity komunit se v 70. letech 20. století ve Francii objevila ekomuzea. Zabývají se dokumentací a hlavně prezentací přírody a společnosti a jsou těsně svázána s určitým teritoriem, i když nevycházejí z environmentální výchovy. Často vznikají v bývalých průmyslových čtvrtích nebo zpřístupňují staré hamry, mlýny apod. Oproti klasickým kamenným muzeím ekomuzeum není založeno na věcech (na sbírkotvorné činnosti, takže budovu mnohdy ani nepotřebuje), ale na potřebách a cítění společnosti, které bezprostředně slouží tím, že se snaží zapojit občany do osvojování si přírody i kultury.
Zdroj: Nadace Partnerství, Ladislav Ptáček, Jan Dolák