Vstup pro předplatitele: |
Na pně kolměji
slunce dopadá
Zvedá ke kamni kámen
Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů
Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami
Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst
Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat
Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu
(Jindřich Zogata)
Les byl už pro naše dávné předky zcela přirozeným prostředím. Kronika takřečeného Dalimila ze 14. století, líčící nejstarší mýty o počátcích českého národa, mluví také o příchodu našich předků do těchto končin. O praotci Čechovi mimo jiné říká: „I vybra sě se vším z země, jiež bieše Charváty jmě. I bra sě lesem do lesa, dědky své na plecí nesa.“ Což znamená: Vybral se se vším ze země, které říkali Charvátsko. A bral se lesem do lesa, bůžky své nesa na ramenou.
Podle pověsti tedy praotec Čech z Charvátska pod Říp šel skrze lesy. A vyprávění pokračuje: „A když dlúho lesem jide, k velikému hvozdu příde.“ - A když šel dlouho lesem, přišel k velikému hvozdu. Hvozd byl podle toho les zvláštní. Tam se Čech rozhodl zůstat.
O tom, že les byl tehdy rozrůzněným prostředím, svědčí také řada dalších názvů: doubrava, bor, hvozd, luh, šuma. Byly významově rozlišené. Dúbrava bylo asi pojmenování nejstarší, protože je nacházíme na širokém území, kde o něm dodnes svědčí místní názvy: Doubravice, Doubravník, také polská Dąbrowa, chorvatský Dubrovnik. Název nesouvisel se jménem dubu, bylo to pojmenování širší. Les byl patrně porost listnatý, bor zase jehličnatý. Hvozd bylo speciální pojmenování lesa horského (u Dalimila na úpatí Řípu). Šuma je sice dnes chorvatský název lesa, ale naše Šumava byla nesporně odvozena z něho, ještě v praslovanském období.
Doufejme, že ty názvy po nás nakonec nezůstanou jen v historických slovnících (jako ta šuma).
Dušan Šlosar