VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Laudatio na Martina Říhu

Vážené dámy, vážení pánové, milí hosté, jsem velmi rád, že se mi dostalo cti vystoupit v rámci dnešního slavnostního odpoledne s laudatiem na Martina Říhu.

Martin Říha nepatří k lidem, jejichž jméno je známo široké veřejnosti - respekt má patrně jen u těch, kteří ho znají velmi dobře - a to je spíš jen několik málo zasvěcených lidí. Tento respekt získal především trpělivým a nesiláckým hledáním takových řešení, která splňují jak environmentální, tak i ekonomická, sociální, politická i technická kritéria dlouhodobé udržitelnosti vývoje, a jejich nenásilným šířením. Podobně jako právě Josef Vavroušek upřednostňuje i Martin Říha „evoluční“, nikoliv „revoluční“ vývoj a nezastává extrémní postoje typu „všechno špatně, zpátky na stromy“.

Myslím si, že Martin svými věcnými argumenty a trpělivou prací na připomínkování různých strategických dokumentů na všech úrovních státní správy dosáhl často více úspěchů, než různé ekologické nevládní organizace s halasnými mediálními kampaněmi. To je samozřejmě relativní, těžko dokazatelné tvrzení, nicméně přínosy Martinovy práce, kterou nikdy nezviditelňoval sebe sama, ale prosazoval svůj stálý, morálně založený pohled na svět, se postupně sčítaly, a dnes již tedy může „sklízet“ úrodu poměrně bohatou.

Díky své životní filozofii dokázal Martin Říha často již v dobách socialismu prosadit různá environmentální opatření - jak on sám řekl v rozhovoru pro časopis Envigogika - ledacos se dalo dělat už tehdy, jen „musel člověk té době přizpůsobit formu prosazování“. Když to šlo, využíval oficiální postupy, když ne, využíval cesty neoficiální, a vytvářel si tak okruh duší spřízněných, známých a kamarádů - po letech se tak kupříkladu dozvídáme, že lidé za komunismu bojující proti molochu hnědouhelných dolů měli na KNV „svého člověka“, jak nám řekl nedávno např. geolog dr. Marek při exkurzi pod Jezeřím.

A touto často zákulisní činností se Martinovi spolu s dalšími územními plánovači povedlo prosadit územní systém ekologické stability, nejprve jako dobrovolný, později stavebním zákonem uložený nástroj ochrany přírody a krajiny. Již v roce 1988 se mu podařilo s dr. Mirkou Blažkovou prosadit odpis zásob uhlí pod Duchcovem. To vše v době, kdy byl Martin Říha zaměstnán na různých územněplánovacích pozicích nejprve na ONV Děčín, později na KNV Severočeského kraje.

Systematická činnost zaměřená na obranu veřejného zájmu, jehož podstatu dokázal Martin velmi přesně identifikovat i v rámci propagandy vedené zájmy podstatně odlišnými, jej po roce 1990 vynesla do pozic, kde jeho odpovědný přístup odpovídal odpovědnosti mu uložené. Na Moldanem nově budovaném Ministerstvu životního prostředí byl hned v prvních měsících jmenován druhým náměstkem ministra. Jeho asi nejvíce viditelným vítězstvím v této funkci bylo zpracování a přijetí „územních ekologických limitů“ těžby v severočeské a sokolovské hnědouhelné pánvi a na Ostravsko-Karvinsku v roce 1991.

Bohužel, díky mocenským hrátkám vládnoucích stran bylo po volbách v roce 1992 územní plánování delimitováno na Ministerstvo hospodářství, kam Martin přešel, a posléze díky sporům o kompetence a také díky jeho názoru na řešení dálničního obchvatu Plzně byl již následující rok donucen odejít.

Od roku 1993 pracoval Martin Říha v Terplanu, kde působil 7 let jako výrobní náměstek, zároveň také začal velmi aktivně pracovat ve Společnosti pro trvale udržitelný život, kde byl členem předsednictva a v letech 1997-2001 také místopředsedou. I když později, z důvodů střetu zájmů, se byl nucen vzdát všech funkcí v rámci STUŽ, nadále patřil k nejpilnějším členům, ač nečlen předsednictva, měl snad nejlepší docházku na jeho schůzky, velmi aktivně se podílel na přípravě mnoha odborných stanovisek STUŽ, je autorem mnoha článků ve Zpravodaji STUŽ a na webových stránkách STUŽ.

Během dalšího období (2000-2004) se ještě vrátil na MŽP do funkce ředitele odboru EIA a podílel se především na přípravě nového zákona o EIA, a také na nové metodice SEA. Jeho systematický přístup a také snahy o ozelenění energetické koncepce ČR vedly ovšem opět k jeho propuštění, tentokrát ministrem Ambrozkem. Zbytek své pracovní kariéry (2004-2010) strávil Martin Říha jako vedoucí referátu SEA Útvaru rozvoje hlavního města Prahy.

V tomto krátkém přehledu se mi zdaleka nepovedlo postihnout všechny Martinovy aktivity, ať už publikační, pedagogické či další. Snad přeci jen jednu bych ještě zmínil konkrétně, a to jeho členství ve vědecké sekci Rady Správy KRNAP. Troufám si říci, že je zajisté i jeho zásluhou, že v KRNAPu nedochází k takovým extrémním sporům, které právě gradují na Šumavě.

Martin Říha do svého „Přehledu odborné praxe“ napsal, že od roku 2010 je „starobní důchodce na odpočinku“ - to je však tvrzení, které musím velmi rozporovat - tedy to tvrzení o odpočinku. Ačkoliv se přestěhoval do Hradce Králové, přijal, k mé velké radosti, opět funkci místopředsedy STUŽ a jeho aktivity pro naši organizaci i jiné spolky neuvěřitelně narostly.

Před několika lety se snažil ing. Sládek nominovat Martina na jakousi cenu - sepsal k tomu několikastránkový dokument (který jsme mohli z velké části využít při nominaci dnešního laueráta na Cenu Josefa Vavrouška) - a na konci tohoto dokumentu bylo napsáno: „Martin díky svým nenápadným metodám práce nikdy nebyl a patrně ani nikdy nebude navržen na nějaké ocenění, a to ani samotnými environmentalisty.“ Jsem velmi rád, že právě dnes se podařilo toto tvrzení popřít a jsem z celého srdce přesvědčen, že právě Pepa Vavroušek se tam nahoře z dnešní volby nominační komise raduje stejně, jako já a mí kolegové ze STUŽe.

Jiří Dlouhý, předseda STUŽ