|
Vstup pro předplatitele: |
Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)
Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.
Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.
Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!
Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.
(Jan Zahradníček
Jeřáby, 1933)
Nebylo obtížné si rychle a trvale vrýt do paměti paní Jarmilu Kocourkovou. Pamatuji si dokonce přesně, kde jsem ji potkal poprvé - na seminářích nepravidelně pořádaných v bývalé kapli na tehdejším Krajském středisku Státní památkové péče a ochrany přírody v Brně především zásluhou Oldřicha Musila. Spřízněné duše zde probíraly všemožné otázky tehdy ještě ne tak palčivých problémů životního prostředí a ochrany přírody. My jsme sem s Jaroslavem Pelikánem chodívali coby osoby chránící myši a ptáky, zatímco Ing. arch. Kocourková, pracovnice brněnské pobočky Výzkumného ústavu výstavby a architektury, byla již obecně váženou autoritou s pevně zakotvenými názory o vztazích lidských sídel k jejich prostředí. Nicméně s ní vždy byla lidská řeč.
Druhým bodem setkání byly přednášky s diapozitivy, které Jarmila Kocourková vedla sama nebo s dlouholetým spolupracovníkem Jaroslavem Horákem. Nejen ve fotografiích se projevovala duše Jarmily coby obdivovatelky a dokumentaristky krás přírody i sídel člověka v ní, ale i hořkost nad převážně zištně motivovanými změnami, které nekulturní člověk pod rouškou pokroku činí. A jak ukázala společná léta v redakční radě Veroniky, tento postoj je zřejmě nedílnou součástí její osobnosti. Ať jí, pokud možno bez hořkosti, vydrží i nadále.
Karel Hudec