|
Vstup pro předplatitele: |
jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči
Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji
(Ludvík Kundera)
Nebylo obtížné si rychle a trvale vrýt do paměti paní Jarmilu Kocourkovou. Pamatuji si dokonce přesně, kde jsem ji potkal poprvé - na seminářích nepravidelně pořádaných v bývalé kapli na tehdejším Krajském středisku Státní památkové péče a ochrany přírody v Brně především zásluhou Oldřicha Musila. Spřízněné duše zde probíraly všemožné otázky tehdy ještě ne tak palčivých problémů životního prostředí a ochrany přírody. My jsme sem s Jaroslavem Pelikánem chodívali coby osoby chránící myši a ptáky, zatímco Ing. arch. Kocourková, pracovnice brněnské pobočky Výzkumného ústavu výstavby a architektury, byla již obecně váženou autoritou s pevně zakotvenými názory o vztazích lidských sídel k jejich prostředí. Nicméně s ní vždy byla lidská řeč.
Druhým bodem setkání byly přednášky s diapozitivy, které Jarmila Kocourková vedla sama nebo s dlouholetým spolupracovníkem Jaroslavem Horákem. Nejen ve fotografiích se projevovala duše Jarmily coby obdivovatelky a dokumentaristky krás přírody i sídel člověka v ní, ale i hořkost nad převážně zištně motivovanými změnami, které nekulturní člověk pod rouškou pokroku činí. A jak ukázala společná léta v redakční radě Veroniky, tento postoj je zřejmě nedílnou součástí její osobnosti. Ať jí, pokud možno bez hořkosti, vydrží i nadále.
Karel Hudec