VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Při jakýchkoliv změnách, které v krajině nastávají, mají ptáci oproti ostatním živočišným skupinám velkou výhodu svou pohyblivostí. Kromě toho má většina ptačích druhů poměrně širokou ekologickou valenci, jak co se týká potravy, tak rozmnožování, tedy míst vhodných pro úspěšné hnízdění. Pokud jsou změny krajiny pro život ptačích druhů natolik nepříznivé, že se nemohou na existenci v ní adaptovat, a zejména pokud tyto změny probíhají rychle, mohou krajinu okamžitě opustit. Místní populace málo pohyblivých živočichů jsou stejným procesem odsouzeny k vyhynutí nebo jsou jejich roztříštěné, a tím silně zranitelné mikropopulace odkázány na zbytky původního prostředí. Naproti tomu rekolonizace méně pohyblivých živočichů je umožněna pouze umělým importem, převážně záměrnou introdukcí člověkem. Ta je možná samozřejmě i u ptáků, ale ptačí druhy, kterým podmínky pro život v nové či obnovené krajině vyhovují, se mohou nastěhovat ze vzdáleností až stovek kilometrů samovolně a rovněž často překvapivě rychle (například při restauraci dříve vysušených mokřadů). Všechny tyto procesy můžeme u ptáků obývajících naši současnou kulturní krajinu zaznamenat. Přitom ovšem musíme počítat s tím, že pravidelné migrace ptáků jsou dávným fenoménem a již v minulosti zřejmě mohly přivádět na naše území druhy, které se u nás zdržovaly jen přechodně a nerozmnožovaly se zde.

Z arktoalpinních druhů vyskytujících se na našem území v období posledního glaciálu existují údaje o výskytu bělokura rousného do začátku 19. století z Krkonoš a Jeseníků. Často v této souvislosti zmiňovaný kulík hnědý dnes v Krkonoších hnízdí nepravidelně a ojediněle a jeho rozšíření v tundrách severní Evropy je patrně novějšího data expanzí z Asie. Pro druhy ptáků doložených na našem území kosterními nálezy (sovice sněžní, bělokurové) není existence trvalých populací tohoto rozšíření prokázána. Po ústupu ledovce obsadily naše území nové druhy lesních ptáků, které zde žijí dodnes. Z druhů zabydlených v jehličnatých lesích šlo například o tetřeva hlušce, sýce rousného, kosa horského nebo ořešníka kropenatého. Druhou, mnohem početnější skupinu utvořili ptáci evropského listnatého lesa, kam patří většina běžných stromových ptáků (někteří dravci, šplhavci, pěnkava, červenka, sýkory aj.).

Jak reaguje ptactvo na kulturně podmíněné změny v krajině? Z dřívějších staletí jsme přirozeně omezeni na hypotézy a analogie, ale ani dnes není vliv těchto změn předmětem soustavného sledování. I příčiny tak nápadných populačních jevů, jako je například téměř úplné vymizení koroptve s dřívějšími milionovými úlovky, nejsou přesně známy. Vysvětlení se omezují na obecné formulace vlivu „změn krajiny, rozorání mezí, zvětšení honů, mechanizace a chemizace zemědělství“. Proč v průběhu 20. století zmizela nebo svoji početnost nápadně snižuje třetina ptačích druhů: mandelík, dudek, skalník zpěvný, tetřev, tetřívek, ťuhýk menší i rudohlavý, ale i domácí vrabec, vlaštovka a rorýs? Proč se naproti tomu u nás usadila nebo svoji početnost zvyšuje celá řada jiných druhů, a to včetně druhů městských sídlišť hrdličky zahradní a strakapouda jižního, zemědělsko-lesní krajiny krkavce velkého, na vodách poláka chocholačky nebo labutě velké? A co dravci? Je zmizení sokola během 10 let skutečně pouze důsledkem používání pesticidů? Již předtím zmizela poštolka rudonohá, jižní a snížily se počty dalších dravců (káně lesní, krahujec, jestřáb). Ve stejné době se však usadil a rozmnožil na téměř tisíc párů moták pochop, na desítky párů luňáci hnědý a červený. Objevil se, opět zmizel a znovu se usazuje moták lužní. Velmi příbuzný moták pilich se rozšířil pouze v jedné fázi a opět mizí. Jen v posledních 10 letech se v naší krajině objevily nejméně tři nové hnízdící druhy: orel královský, morčák velký a husice liščí. Naštěstí snad žádný nezmizel.

Při tak rychlých změnách je možné předpokládat, že změny ptačích společenstev v dřívějších staletích probíhaly pomaleji, stejně jako změny předprůmyslové krajiny. Na druhé straně šíření jednotlivých druhů do jednou změněného prostředí patrně mohlo proběhnout stejně rychle jako dnes. Především odlesňování a stavba prvních obydlí vytvářelo možnosti k usazení a šíření druhů otevřených prostranství, tedy stepního rázu, jako jsou například skřivani, ale zřejmě již i prvních druhů žijících s člověkem - zemědělcem, jako je vrabec domácí. Zemědělství, byť i v začátcích primitivní, mohlo evidentně vytvářet vhodnou potravní základnu i pro druhy lesní nebo lépe řečeno stromové, jako jsou pěnkavovití ptáci. Chov dobytka, zřizování pastvin a pastva v lesích jistě přispívaly k šíření a adaptacím těchto druhů na změněné podmínky: v pastevní krajině se mohly uživit i druhy ptáků živící se větším hmyzem (dudek, mandelík a ťuhýci) nebo dravců hnízdící na stromech a hledající potravu v sousední otevřené krajině. Trojhonné zemědělství vytvářelo na úhorech a pastvinách vhodné podmínky nejen pro skřivany, ale zřejmě i pro řidší druhy jako lindušky nebo dytíky úhorní. Ustájení dobytka vytvářelo podmínky pro hnízdění vlaštovek, které byly až do minulého století vítány jako poslové jara. Ne všechny změny zřejmě proběhly naráz. Například chocholouš byl v Evropě považován za ptáka, který sem přišel až s kozáky za napoleonských válek, i když Balbín ho u nás popisuje již ve 14. století. Tento příklad dobře ukazuje na ošidnost podobných úvah.

Ptačí osídlení lidských sídlišť se měnilo samozřejmě se zvětšováním měst a změnou stavebních slohů. Kdy osídlili evropská města zdivočelí ferální holubi není jasné, ale chov holubů přímo v sídlištích byl znám již ve starém Egyptě. Zděné stavby dobře nahrazují skalní stěny. Ovšem na venkovských dřevěnicích nemohly evidentně hnízdit jiřičky, zato zřejmě odedávna byly jejich střechy sídlem ptáka někde donedávna téměř posvátného, někde naopak pronásledovaného - čápa bílého. Tento vztah již vede přímo k roli člověka ve vymizení nebo naopak v možnostech usazení jednotlivých ptačích druhů. Kromě citových vztahů k některým druhům tu rozhodovala i hospodářská stránka: budky vyvěšované pro ptáky již v 17. století v Itálii byly zdrojem masa z mladých ptáků, podobně jako holubníky. Poněkud morbidní byla zřejmě závislost výskytu krkavce na popravištích u sídel s hrdelním právem.

U některých druhů měla rozhodující roli pro možnost výskytu myslivost - již od středověku byly hájeny obory, často s importem exotických druhů. Až do roku 1848 byl chov zvěře na velkých latifundiích přísně obhospodařován a podporován. To ovšem znamenalo, že nejen v oborách, ale i ve volné krajině byla likvidována „pernatá škodná“, a to jak dosvědčují výkazy úlovků z 19. století, často s velkým úspěchem a desítkami ulovených orlů. Ostatně zvýšení početnosti káně lesní u nás po roce 1962 nepochybně souvisí s vydáním nového zákona o myslivosti a zákazu odstřelu kání.

Přechod kosů, drozdů, poštolek, holubů hřivnáčů, krahujců, havranů, sojek, strak a ve Vídni již i vran do měst souvisí nejen se zvýšenou ochranou před pronásledováním (ve městech se zpravidla nestřílí a hnízda nejsou až na výjimky likvidována), ale i s nabídkou potravy (odpadky, přímé krmení, běžná druhová potrava). U mnoha druhů to vede k etologickým změnám: snížení únikové vzdálenosti před člověkem (zkuste pozorovat v lese sojku nebo na poli havrana z pěti metrů), vymizení migrací (kos), adaptace umístění hnízda (na balkony, okenní římsy, sloupy veřejného osvětlení, do dutin vyklovaných šplhavci v izolačních vrstvách paneláků, na ploché střechy nákupních center) nebo změny způsobu získávání potravy (např. v Anglii modřinkami rozklované hliníkové vršky lahví s mlékem stavěných rozvážeči před domy, u nás například číhání krahujců na drobné ptáky u krmítek). A není pochybností o tom, že s dalšími změnami krajiny se naše ptactvo, jeho způsob života a chování bude i nadále měnit.