VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Současný stav ryb v českých vodách

Společenstvo ryb a mihulí původně osídlující území našeho státu bylo relativně velmi početné. Dle historických dokladů a současného stavu znalostí taxonomie ryb se u nás vyskytovalo 59 autochtonních druhů. Je to dáno skutečností, že se zde stýkají tři různá, faunisticky odlišná úmoří a že jsou naše vodní ekosystémy fyziograficky a ekologicky neobyčejně diverzifikované. Z uvedeného počtu původních druhů však jenom 49 přežilo v našich vodách do současné doby. Deset druhů, převážně anadromně tažných (migrujících z moří do sladkých vod kvůli tření), z našeho území zcela vymizelo (mihule mořská, mihule říční, vyza velká, jeseter velký a jeseter malý, placka pomořanská, pstruh obecný f. mořská, síh ostrorypý, plotice lesklá a platýz bradavičnatý). Většina (29!) z dosud se vyskytujících druhů je však v různém stupni ohrožena a řazena do kategorií červených seznamů a ochranných vyhlášek. Nejde však jen o vymizení úplné, ale i o regionální, místně omezené mizení některých druhů z určitých povodí nebo o drastické snížení vysokých početních stavů některých druhů. Zvláště nápadný je například početní úbytek dříve masově se vyskytujících reofilních (proudomilných, tj. rychle tekoucím vodám přizpůsobených) druhů (ostroretka stěhovavá, parma obecná, podoustev říční). Z 11 v současnosti kriticky ohrožených druhů, jejichž výskyt je omezen na několik málo lokalit, jmenujme např. mihuli ukrajinskou, hrouzka Kesslerova nebo sekavčíka horského.

Příčiny mizení ryb

Příčiny nedobrého stavu našich ryb jsou známé: výstavba údolních nádrží, jakož i vysokých a pro ryby neprůchodných jezů a jiných vodních staveb a necitlivé regulace toků způsobily fragmentaci říčních ekosystémů, přerušení říčního kontinua a migračních tras v podélném i příčném směru. Nejen druhy tažné, ale i mnoho dalších druhů ryb vyžaduje během různých fází svého životního a ročního cyklu odlišná stanoviště pro tření, odrůstání plůdku, získávání zdrojů potravy, zimování apod. Dalšími příčinami mizení ryb jsou chemické znečištění povrchových vod, narušený hydrologický režim a patrně i klimatické změny. Mnoho z uvedených nedostatků je do značné míry napravitelných, což prokázaly některé úspěšně realizované revitalizační a reintrodukční projekty. Z původního společenstva ryb přežívají, a v současných antropogenně ovlivněných vodních ekosystémech i prosperují, hlavně nenáročné druhy s vyšší ekologickou valencí, s nižšími nároky na rozmanitost, střídání biotopů a rozsah s tím spojených migrací. Dále jde o druhy významné rybářsky, jejichž reprodukce je vydatnější měrou podporována umělým chovem a vysazováním.

Úspěšné návraty lososa a dalších

Motivujícím příkladem úspěšného návratu mezi příslušníky naší ichtyofauny je losos obecný, po dlouhá desítiletí považovaný za druh z České republiky vymizelý. V důsledku zlepšené jakosti vody v Labi, vodohospodářských úprav migrační propustnosti toku, jakož i zásluhou reintrodukčních akcí se u nás znovu prohání lososí plůdek, odrůstají strdlice a znovu do českého úseku Labe a jeho přítoků připlouvají od Severního moře pohlavně dospívající jedinci. I když zatím rozhodně nehrozí návrat časů zmiňovaných Fričem (1859), „kdy byl losos ve Vltavě a Labi rybou tak obecnou, že sobě lid služebný v Praze a Litoměřicích při vstoupení do služby vymiňoval, že mu nesmí být dán k obědu losos za týden více než dvakrát“, jde v každém případě o jednu z mála radostných událostí v posledním vývoji biodiverzity našich vod.

Málokdo si uvědomuje skutečnost, že také dosud poměrně běžný úhoř říční by byl již dávno na seznamu v ČR vymizelých ryb, nebýt masivního vysazování plůdku (zvaného monté), nakupovaného za každoročně se zvyšující ceny. Také lipan podhorní je úspěšně rozmnožován a vysazován uměle rybáři. Jako další potenciální kandidáti návratu autochtonních druhů v současnosti klasifikovaných jako „vymizelí“ přicházejí v úvahu jeseter malý a plotice lesklá.

Druhy v našich vodách nepůvodní

Poměrně velmi pestrý je výčet druhů ryb na území našeho státu nepůvodních, které v recentní době na různě dlouhá období naše volné vody „obohatily“. Jejich počet není znám zcela přesně, ale odhaduje se na téměř 40 druhů. V drtivé většině případů se jedná o záměrné introdukce realizované již od středověku a v intenzivnější míře pak od konce 19. století. Jejich cílem byla snaha o získání nových objektů pro produkční chov ryb, sportovní rybářství nebo pro melioraci vodního prostředí eliminováním živočichů či rostlin nežádoucích. Několik introdukcí zapříčinil únik (možná i záměrné vysazení) ryb z akvarijních chovů. Ve dvou případech proběhly introdukce sice spontánně, přesto je jejich antropogenní podmíněnost, byť neúmyslná, naprosto evidentní (karas stříbřitý a střevlička východní). Z uvedeného vysokého počtu uskutečněných introdukcí nepůvodních druhů lze jen 11 považovat za „úspěšné“. Ovšem jen u části z nich byl proces aklimatizace završen naturalizací - tj. tyto druhy se aklimatizovaly ve volných vodách, začlenily se do ekosystémů a vytvořily stabilní a spontánně se reprodukující populace (střevlička východní, karas stříbřitý, koljuška tříostná, sumeček americký, hlavačka mramorovaná, místy také pstruh duhový a siven americký). Jedině z této skupiny nových přírůstků naší ichtyofauny se mohou rekrutovat obávané a v poslední době celosvětově ostře sledované invazní druhy (viz Veronica 2/2006, s. 8-11).

Invazní druhy

Většina nepůvodních druhů úspěšně adaptovaných na nově obsazené prostředí představuje pro biocenózu původního ekosystému konkurenci - predační, potravní, prostorovou. Jejich introdukce je proto třeba obecně považovat za nežádoucí. Aby však nepůvodní druhy mohly být považovány za invazní, musí splňovat několik dalších podmínek, zejména intenzivní pronikání do nových areálů a nových ekosystémů, dynamické zvyšování početnosti, plnou naturalizaci a prokazatelně negativní ovlivnění struktury nebo funkcí okupovaného ekosystému s případným vznikem ekonomicky vyčíslitelných ztrát. Za druh v našich vodách invazní je nutno považovat karasa stříbřitého, který má zcela nepochybně na svědomí drastický úbytek populací karasa obecného a v nížinných oblastech i populací lína obecného. Charakter ostatních introdukcí u nás naštěstí neměl za následek takový rozsah devastace biotopů, jakého jsme svědky v některých případech ze Severní Ameriky, Austrálie či Afriky. Střevličce východní se sice přičítá negativní vliv na juvenilní stadia ostatních druhů ryb, jde však téměř výlučně o jevy vznikající v umělých ekosystémech rybníků a rybničních stok, kde bývá přemnožena. V přirozených vodách je její početnost nízká a ekologický dopad nepatrný. Označení střevličky, a stejně tak i zbývajících úspěšně u nás aklimatizovaných nepůvodních ryb, za druhy invazní by proto bylo asi nespravedlivě přísné. V každém případě však všechny introdukované nepůvodní druhy vyžadují trvalé a soustavné sledování a vyhodnocování možných rizik.

Přírůstky očekávané v blízké budoucnosti

Přírůstek dalších nepůvodních a mezi nimi možná i invazních druhů ryb není vyloučen ani v blízké budoucnosti, a to jak přičiněním chovatelů ryb a akvaristů ignorujících Zásady a pravidla postupu při introdukci a reintrodukci vodních živočichů do České republiky vydané MZe ČR, tak i spontánně říční sítí. Slovenským a rakouským úsekem Dunaje v současné době expanduje několik druhů hlaváčů (role člověka při současném šíření hlaváčů stejně jako hlavačky mramorované není zatím přesvědčivě dokázána) a z oblasti Ruska do slovenských vod začíná razantně pronikat hlaváčkovec amurský. Je patrně jen otázkou krátké doby, kdy se některý z těchto druhů objeví i v českých vodách.

Ing. Milan Peňáz, DrSc. - Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno