VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Třebaže jsem se už v dětství naučil radovat ze setkání s kdejakým drobným poškvíráčkem, nemohu zapřít, že ve mně stále vězí touha stanout tváří v tvář tvorům podstatně mohutnějším, než je veverka či norník rudý, liška nebo srnec. Už pouhé tušení přítomnosti velkých tvorů činí mé toulky podstatně vzrušivějšími. Aniž bych chtěl lovit, vciťuji se do vnímání dávných lovců. Sdružuje se v něm touha se strachem a příjemně rozechvívá. Stačí mi stopa, skřek i vzdálený, dozvuk pachu, hromádka exkrementů, abych se cítil v krajině svých toulek téměř spokojen. Krajina s velkými zvířaty mi totiž připadá jaksi hodnotnější, mám z ní větší požitek. A nemusí to být zrovna africká savana.

Nikdy nezapomenu, jak byl v polovině padesátých let vystaven na zasněženém tišnovském náměstí mohutný kanec, po staletích první, který byl uloven v okolních lesích. Dosud poklidná kulturní krajina domova tím získala nový rozměr - vzrušující punc divočiny. A vábení divočiny pak už nešlo v dalším životě odolat. Měl jsem štěstí a mnohokrát se octl na jeleních říjištích v různých koutech vlasti. Nejednou jsem kráčel v čerstvých medvědích i rysích stopách v karpatských pralesech, aniž bych ovšem vytoužené zvíře spatřil. Z koruny překvapivě hbitě dobyté břízy jsem z ptačí perspektivy shlížel na říjícího losího býka v bažinách severovýchodního Polska. I vlky jsem tam v mokřadech kolem řeky Biebrzy jednou zjara potkal - šedivou dvojici, rozstřikující za úprku vějíře vody. A troubili jí k tomu jeřábi. Na hřebenech Šumavy kdysi a pod poloninami východních Karpat do současnosti jsem několikrát z vysokých kapradin vyrušil těžce vzlétající tetřevy hlušce…

Navzdory svým častým útěkům do krajin dalekých a divokých, nepřestal jsem být věren svému lesu nejbližšímu a téměř rodnému - tišnovské Klucanině. Docela obyčejnému lesu, tvořícímu ostrov z poloviny obklopený městem, z poloviny poli. Nepřestal jsem se radovat z jeho brhlíků a parukářek, srnců a lišek. Současně jsem si však uvědomoval, že by mi Klucanina nesporně vzrostla v ceně, kdyby ji navštívilo zvíře veliké, ať srstnaté, ať pernaté, kdyby tu alespoň zanechalo nějakou stopu.

Sněhový poprašek na opadané námraze začátkem letošního ledna byl ideálním parketem, ze kterého lze usuzovat na skrytý život lesa. Vydal jsem se do čerstvých stop stejně dychtivě jako v dobách klukovského objevování světa. Prošel jsem kolem mravenišť, rozvrtaných žlunou. Sledoval jsem tlupu srnčí zvěře, střídající přes cestu z mlaziny do mlaziny a směrem ke krmelcům. Potěšily mě sledy lišek a kun, zarmoutily stopy zaběhlých psů, byť některé byly veliké, převeliké.

Pod zataženým nebem se začalo rychle šeřit a les nabýval na tajemnosti. Odbočil jsem do Bukových zmol, kam nevedou žádné cesty. I v přítmí jsem stihl zde naplno vnímat zpřevracené návěje narezavělého bukového listí, smíchaného se sněhem a námrazou. Konečně! Po více jak půl století od prvního divočáka, vystaveného na tišnovském náměstí, přeběhla plachá černá zvěř přes rozlehlá pole i do prolezlého příměstského lesa, aby zde našla alespoň dočasně bezpečí a žír.

Vichřice, ohlašovaná už od rána meteorology, vnikla na Klucaninu skrytou za vyššími kopci už ztlumená. Rozhučela a rozkymácela jen vrcholové části bukových korun. Jako přízrak v nich dokola poletoval černý datel, zřejmě odhánějící své dva soky od budoucí hnízdní dutiny. I on mně najednou připadal jako pernaté zvíře veliké, převeliké, stejně tajemné a nedostižné jako tetřeví kohout na pomezí jedlobukového pralesa a polonin.

Tak ve mně konečně obyčejná Klucanina dozrála v tajemný a divoký les. Kdoví, čeho všeho se v ní ještě dočkám, pokud se bude velká divoká zvěř dále šířit. Moc se na to těším, pokud ovšem nedojde k situaci, jakou zachytil dávný tišnovský kronikář roku 1645: „A my, utečení dlouhou dobu v našich horách, jako v zimě, tak i v létě jsme zůstávali, co mezitím jezevci, zajíci, lišky, ba i vlci a mnohá jiná zvěř z hor vyšli a v městě našem opuštěném v pecích po celý ten čas obydlí měli a se tam líhli.“

Jan Lacina