VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Čekal mě na zastávce v malebném městečku Slavičíně, objímajícím zdola hřeben Bílých Karpat. Na pohled prostý, leč opravdový člověk, z něhož zářila pokora a skromnost. Vypadal spíš jako pastýř, valašský pastýř spolehlivě se na kotárech starající o své stádečko oveček či koz anebo jako hráč na fujaru nebo na píšťalu - a to jsem ještě nevěděl, že na fujaru skutečně hraje! Skoro jsem jej nepoznal, očekávaje tak trochu spíše impozantní postavu dle pohledu očí rozervaného tvůrce. Akademický malíř Jaroslav Jeřábek, na pražské Akademii žák profesora Vladimíra Sychry (svá šestiletá výtvarná studia končil roku 1962, rok před Sychrovým skonem), mne vedl bludišťátkem vchodů, chodeb a dveří do svého bytu - ateliéru. Ještěže malíř byl tak laskav a dle slibu čekal u autobusu, sám bych zaručeně netrefil…

Když jsme společně vešli dovnitř, užasl jsem. Celý malířův „vercajk“ včetně palety a stojanu zabíral slabou polovinu obývacího pokoje, patrně největší místnosti bytu. Maně jsem si při pohledu na toto maličké Jeřábkovo „theatrum mundi“ vzpomněl na slova jednoho svého přítele, který je zastáncem myšlenky, že čím menší, stísněnější je prostor, tím hutnější, větší a krásnější díla z něj vzcházejí. Právě toto zde platilo beze zbytku…

Nepředbíhejme ale. Sedíce naproti sobě pijeme u nízkého konferenčního stolu hned vedle Mistrova „ateliéru“ kávu. J. Jeřábek vzpomíná na svého nejmilejšího učitele ze zlínské, později hradišťské „ŠUŘky“ profesora Františka Nikla - tolik obdivovaný malíř, loutkář a spisovatel Petr Nikl je jeho syn - a ještě na slavnou Baťovu Školu umění, z níž vzešel nejeden dnes slavný a význačný umělec, brněnský designér a výtvarník Jan Rajlich senior například. Napjatě sleduji pohyb malířových živě na svět hledících očí, jeho hustá obočí černá jak tma se pohybují v rytmu umělcovy řeči. Jeho slova zářila do našedlého přítmí, do neviditelného ledna těsně po vánočních a novoročních svátcích. Křehký to čas vzpomínek a nových začátků, a nezbytných předsevzetí, samozřejmě.

Jaroslav Jeřábek je především Valach. Po rodu i po srdci. Pochází z Valašských Klobouk co by kamenem, kamínkem stesku dohodil od Slavičína. Po absolutoriu AVU žil a tvořil nějakou dobu v Praze, kde měl ateliér a kde bydlel se svou první ženou. Nakonec ale zakotvil tam, kde je doma, na Valašsku. Ve Slavičíně vyučoval na výtvarném oboru tamní Základní umělecké školy. Nyní, krátce po oslavě svých sedmdesátin, se už naplno věnuje vlastní tvorbě, svému zvláštnímu neklidu směřujícímu dovnitř. Do hloubi duše a srdce…

Jeřábkovy obrazy a kresby střídmé barevnosti, tak jako tomu bývá spíše u soch, plasticky vystupují z dvourozměrného obrazu daleko sugestivněji, než kdyby pracoval s tlustými vrstvami barvy, jako to pozorujeme u celé řady stále stejných pastózních polouměleckých výtvorů nevalné kvality. Jak se zvolna snášelo na Jeřábkův malířský stojan skromné polosvětlo letošní zimy - nezimy, postavy z jeho kreseb a obrazů začaly ožívat, nicméně úzkostlivě dodržující harmonickou kompozici svého stvořitele. Kompozici do všech stran vyváženou, chagallovskou. Také na Jeřábkových obrazech a kresbách levitují lidé zbavení zemské tíže, také tak zamlklí, tiší. A tady se zastavme. J. Jeřábek není malíř bořitel, na jeho převážně figurativních pracech se neodehrávají roztrhané, namnoze hrůzné postmoderní hororové výjevy. Užaslí vidíme ženu kojící dítě, svou i naši naději, valašské pasáčky krátící si čas pastvy hovorem a hrou na píšťalku. Každý spisovatel hodný toho jména píše vlastně stále stejnou knihu, tak také J. Jeřábek maluje a kreslí stále stejný obraz naplněný obyčejnými lidmi, domácími zvířaty, valašskými dřevěnicemi. Pro naši radost a útěchu.

Série Jeřábkových lavírovaných kreseb tuší z minulých tvůrčích let je plná dětí, snových žen a snu. Právě ze sna přicházejí a unavenému malíři se v odměnu za jeho poctivé tvůrčí usilování zjevují nahá těla pohříchu neuchopitelných žen a dívek. Dalším vděčným - a věčným zdrojem Jeřábkovy výtvarné inspirace jsou děti, bezelstné malé děti, hrající si vážně a s tváří lidí dospělých. Tyto kresby, nepostrádající svou vnitřní mohutnost, svou monumentalitu, jsou poselstvím stále živých let šedesátých, kdy bylo nebe a láska ještě na dosah ruky a jiné děti, děti květin, marně snily svůj nikdy neuskutečněný sen o lásce a lidském štěstí. Dalším zastavením malířovy cesty jeví se symbolická zobrazení člověka, nejprve zloděje ovoce vědění dobrého a zlého ze zapovězeného rajského stromu, pak jedva narozeného z vůle muže a z ženy, ženicha, neúnavného sběrače lásky. A zase pastevci, bosí, v lidovém valašském oděvu, pár jejich zvířátek, nebe a země na dosah. Ne, tady neběží o nějakou falešnou bukoliku, tím méně sofistikovanou, intelektuálsky zatíženou arkádii. V tichu horského předjaří cítíme závan příběhu lidského života. Dětství, dětské hry, svatbu, rodičovství a mužný věk a nakonec stáří, v mnoha svých detailech paradoxně zrcadlící dětství. Tady se lidský věk zaobluje do prstenu… a všechno začíná nanovo. Vůbec se nedivím, že J. Jeřábkovi bývala zhusta svěřována monumentální výzdoba velkých prostorů, sálů, radnic, obřadních síní. Sebevětší prostor dovedl svým uměním zúžit v cestu srdce. Zatímco mnozí jeho kolegové na těchto náročných zadáních pohořeli, stvořivše podivný abstraktní, studený patvar, Jeřábkovy „monumentálky“ vydechují moudrý klid a svou typickou nevýslovnou pomalost, přemýšlivou a důkladnou. Je to stejné, jako když tento více Božími dary obdařený kumštýř přiloží k ústům fujaru, k našim uším se line dávná, malinko zádumčivá píseň…

Ne že by Jeřábek abstraktní dílo stvořit neuměl, například obrazy s námětem válečné tragédie valašské vesničky Ploština, přece jen je mu ale bližší v tom nejlepším slova smyslu realistické malířství nestavěné na prvoplánových efektech a křečovitých rádoby odborných výkladech a různočteních.

Čas se nám krátí. Ještě stihnu alespoň zběžně nahlédnout do tvůrčí dílny Jeřábkova syna MgA. Jaroslava Jeřábka juniora, mimochodem psáno autora kinetického křesla pro valašského krále Boleslava Polívku, které zdobí foyer Divadla Bolka Polívky v Brně. Absolvent brněnské Akademie výtvarných umění hledá svoji cestu ve dřevě, v hlíně, v bronzu. „Také já jsem možná mohl být sochařem,“ svěřuje se Jaroslav Jeřábek senior, „ale když jsem před lety začínal, nikdo mi tenkrát neporadil, a tak kreslím a maluju.“ A je to tak dobře, s vděčností dodáváme my.

Tomáš Mazáč