VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kácení stromořadí svým plošným rozsahem v zimě 2007 zalarmovalo občany a posléze i média. Odezva vedla od občanů přímo na ministerstvo. Nemohly to řešit nižší články státní ochrany přírody?

Samozřejmě by to dokázaly řešit nižší články. Instrumenty současné legislativy jsou dostatečné, a kdyby se užívaly řádně, tak k takovým zásahům nemuselo dojít. K alejím mají nejblíže obce, starostové a samosprávy na ně vidí a místní občané také. Podle mne je restem z minula, že se naši občané nedostatečně identifikují s hodnotou přírody a krajiny. Způsoby zacházení s veřejnou zelení jsou ale nejvíce na očích, a když dochází k jejímu masivnějšímu likvidování, vzbuzuje to emoce.

Problémů v ochraně přírody a krajiny je spousta, úbytek mimolesní zeleně je v tom jen menším dílem. Střet nastal kupodivu tam, kde lidé mají priority postaveny jinde. Aleje kolem silnic jsou zřetelně v konfliktu s rozvojem automobilové dopravy, případně s bezpečností. Řešení prioritou „všechen prostor pro vozidla“ je samozřejmě nesprávné.

Vznikla iniciativa, která ministerstvu navrhuje, aby zásadním způsobem změnilo zákon, který ke skupinovému kácení bude přísnější. Má se navrhnout, že se prostor pro orgány ochrany přírody, kterými jsou zde v drtivé míře obce, zúží, aby nemohlo docházet ke chtěným či nechtěným opomenutím. Jakýkoliv záměr by se měl posuzovat a schvalovat ve správním řízení.

Co o takovém návrhu soudíte?

Na jednu stranu je v české společnosti poměrně velký hlad po posilování kompetencí státní správy, na druhou stranu je třeba tento trend spíše kompenzovat zodpovědným přístupem.

Protože je zeleň integrální součástí života obcí a měst, ty by to měly přirozeně řešit. Jinak se ani nekultivuje vztah lidí k zeleni a prostředí, kterým ve fragmentech příroda obce obklopuje.

Během kácení se projevila síla názoru občanů, kteří o aleje nechtějí přijít. Dovedete si představit širší fórum, kdy by veřejnost vyjadřovala představy, co by se dál mělo s krajinou dít?

To je zásadní otázka. V roce 1992 do zákona pronikl velmi významný instrument - územní systémy ekologické stability krajiny. Při vší úctě k tomuto instrumentu, který považuji za revoluční a zcela správný, do života se až tak nezaběhl. Přestože v zákoně je ÚSES v principu relativně dobře zapracován, profesionální ochránci přírody se s ním neztotožnili. Avšak nejen že se s ním neztotožnili odborníci, krajinní inženýři, ale ještě hůř proběhlo projednávání na obcích. Komunity do systémů ekologické stability špatně pronikaly nebo je braly jako nezbytné zlo. Byla pomalována spousta papíru, ale v krajině se systémy ekologické stability promítly velmi málo.

Jak si to vysvětlujete?

Krajina se ze stavu před 15 lety lepšila, někde tím, že se opouštěla, opouštěly se i intenzivní technologie. Zmizely biocidy, objevili se dříve vzácní motýli a někde i skoro vymizelí dravci jako třeba sokoli. Nahrazení intenzivního hospodaření fungovalo pozitivně jen do určité míry, teď zase vznikají krajiny totálně opuštěné, byť z hlediska sledování sukcese jsou zajímavé. Z druhé strany se objevuje jiný extrém, krajina se urbanizuje, často úplně chaoticky a nekvalitně. A máte tu dva kontrasty - něco se opouští a na něco se strašně tlačí. Probíhá to v celé Evropě, ale u nás díky historické stopě komunismu je to ještě výraznější.

Cit lidí pro urbanizaci je hodně sporný. Ochranáři přírody s instrumentem krajinného rázu se tu lépe, tu hůř snaží lidem vnutit, jak mají být citliví. Je divné, že například v Rakousku nebo Švýcarsku, kde mají krajinu generelně daleko více kultivovanou, nemusí o krajinný ráz bojovat. Lidé vám řeknou desítky příkladů, např. „v Tyrolsku stavíme všichni tak, aby domy měly tyto parametry, protože kdybychom postavili něco hrozného, tak by lidi strašně nadávali“. Anebo „tady máme,“ a to už se považuje za velký stupeň byrokracie, „komisi pro uchování charakteru venkova, a lidi musí vždy nakreslit, jak bude dům vypadat“. A většinou, když to musí nakreslit dopředu, dostávají strach, aby neměli ostudu, a udělají to tak, aby to vypadalo. A není to pod nějakým byrokratickým tlakem, je to prostě trochu jiný svět. Byli jsme součástí Rakouska-Uherska, přesto je tu znát 40 let rozdílu. Nepodceňuji český národ, ale zodpovědnost za vlastní zahrádku a za prostor za tou zahrádkou je tam poněkud větší než u nás.

Co s tím?

Začali jsme pracovat na úplně novém zákoně na ochranu přírody a krajiny, který by se měl mimo jiné zabývat i problematikou krajiny jako celku. Uvažujeme, zda v něm necháme instrument krajinného rázu, do kterého se vejde ledacos. Není jen o zástavbě, ale i o alejích a koneckonců někdo jej vykládá i pro charakter lesa. Otázka zní, zda by náhodou nebylo dobré, aby každý správní obvod měl svůj krajinný plán, který by byl vytvářen právě na základě spolupráce odborníků a místních komunit.

Příprava projektu by byla založena tak, že by se musely získat informace, co by lidé ve vesnici, která má 500 obyvatel, sto domků a kolem 500 ha jenom pole, chtěli mít. Odborník by jim měl říct, „podívejte, aby ta krajina byla normální…, vy tady nemáte rybník, nemáte už tady les, máte všechno rozorané, nemáte tu ani cesty, ani meze“. Indikoval by jim poptávku, ale oni by spolurozhodovali, co a v jakém rozsahu, v jakých proporcích tam chtějí mít. A projektant by to podle jejich připomínek do plánu zapracoval. Krajinný plán by sloužil pro vizi místních lidí, v jakém prostředí chtějí žít. Potom by se samozřejmě musel sofistikovanými metodami zpracovat tak, aby sloužil jako podklad pro pozemkové úpravy a územní plánování.

Obec může svými orgány participovat na realizaci opatření, aby nezůstala jen na papíře. Máme různé krajinotvorné programy, nejen národní, ale nyní daleko lépe můžeme využívat prostředky Operačního programu životní prostředí - péče o krajinu - osa 6.

Lze srovnat krajinný plán s územním plánem?

Územní plán, pokud se dělá dobře, by se měl také dělat s účastí veřejnosti. Ale územní plán obsahuje pro běžného občana už tolik informací, že problematika krajiny se v něm může ztrácet. S územními plány je to často tak, že se vyznačí zastavěné a zastavitelné území a tady kolem pole a támhle lesy. V krajinných plánech chceme věnovat zvýšenou pozornost tomu, co územní plán moc neřeší, tomu, co je za humny. Zde by mohl být podnět pro lidi, aby začali přemýšlet nad prostředím, kde žijí.

Jak hodnotíte jednání s dopravním resortem? Chápe postoj ministerstva životního prostředí odůvodněný významem alejí v krajině?

Trochu se to zlepšuje. Díky dohodě ministerstva dopravy a ministerstva životního prostředí se nejbrutálnější rozsah kácení omezil. Druhou věcí je stabilizace v zákoně. Co jsme chtěli dosáhnout, jsme dosáhli v diskusi se všemi ostatními resorty. S ministerstvem dopravy a ministerstvem průmyslu máme finální jednání o vypořádání jejich výhrad a připomínek k novele zákona o ochraně přírody (která obsahuje zvýšení ochrany stromů mimo les) ještě před sebou. Nevím, jak se zachovají, budeme se snažit je přesvědčit.

Uvažuje se při novelizaci o tom, že by byla povinná výsadba nebo že by se silniční aleje chránily a priori jako pro krajinu důležitý prvek?

Když bude alej opravdu pěkná, může být registrována jako významný krajinný prvek, nikdo tomu nebrání. Když bude superpěkná, tak to může dokonce být chráněná skupina stromů. A už jsme zase zpátky. Když si lidé alejí váží, místní samospráva může ledacos udělat, protože koneckonců chráněné stromy vyhlašují nebo významné krajinné prvky registrují obecní úřady.

Ale předem to asi nelze říci o každé aleji…

To opravdu asi ne. Dokonce známe aleje z rychle rostoucích dřevin, nebo dokonce ze smrků. Představu, že všechno máme chránit, nesdílím, protože si myslím, že musíme mít generelní ochranu těch nejvýznamnějších fenoménů. A u toho, co může být sporné, záleží, s čím se lidé identifikují.

Kácení alejí by se ovšem mělo povolovat jedině v případech, kdy konflikt s dopravou opravdu není řešitelný. Na druhou stranu je problematická představa, že alej zrekonstruujeme postupně, když z 500 stromů budeme brát po jednom. Obnova se musí dělat s vizí, že se alej založí někde stranou. Vzniká tak další problém, protože se narazí na majetkové vztahy. Ale opět je to o lidech. Když alej chtějí, tak někdo může darovat 4 metry pozemku podél silnice nebo je obec nebo správa silnic koupí - vše je možné - a alej se založí nově.

Aleje totiž nejsou dané jednou provždy, vždy byly živým organismem vysazovaným nejen proto, že se lidem líbily. Měly velký význam pro stín, když lidé jezdili s koňmi, když se cestovalo pěšky, z hlediska orientace v krajině nebo kvůli ovocným plodům. Část těchto funkcí zmizela, ale část jich stále zůstává. Rozumím ale tomu, že řidičům náklaďáků může vadit, že větve rostou do cesty.

Je potřeba každou alej zvážit zvlášť a v některých případech dát přednost aleji před dopravou. Pokud je to hodně nebezpečné, tak se asi alej v některých výjimečných případech musí zlikvidovat. Ale musíte mít nějakou alternativu, nějakou kompenzaci. Náhradní řešení bude ovšem plnohodnotné nebo plně funkční až za několik desítek let. To už ale ke kulturní krajině patří.

Kompenzace však ze zákona neplyne, nebo ano?

Když se kácení povolí, orgán ochrany přírody může kompenzaci požadovat. Z ministerstva můžeme udávat jenom nějaké základní postupy a pokyny. Pak se musí snažit také krajští úředníci a úředníci ze správ CHKO, aby s lidmi, kteří v obcích o životě nebo neživotě alejí a stromů rozhodují, komunikovali a předkládali jim hodnoty, jaké to má. Aleje jsou často domovem některých chráněných druhů rostlin a živočichů.

Je však třeba přiznat, že k alejím nejde přistupovat s tím, že stromy tu mají být navždy a co nejlepší. Ony také jednou odumřou, je to příroda. Ale protože je to i kulturní krajina, tak musíme přemýšlet nad tím, jestli bychom neměli aleje posuzovat ze speciálních ochranářských hledisek. Tři sta let staré aleje za sto let úplně zmizí. Možná se zbytečně trápím, za sto let už tu nikdo z nás nebude. Ale v přírodě se musíme v těchto horizontech aspoň pokoušet uvažovat.

Děkuji za rozhovor
Dana Zajoncová

RNDr. František Pelc je náměstkem ministra životního prostředí a ředitelem sekce ochrany přírody a krajiny MŽP.