VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Proto také nemůžeme udržovat krajinu v etapě hospodářského primitivismu. Nezbude, než aby se nynější stav překonal krajinou rovněž upravenou, ale upravenou důmyslněji, přirozeněji, odborněji. A to je úkol tak vznešený, že všechno poslání století devatenáctého před ním bledne.

Vladimír Úlehla

Za našimi humny

Způsob, jakým se v poslední době zaobírám z mého pohledu existencionálním tématem silničních stromořadí, vychází z konkrétní zkušenosti v konkrétním regionálním a společenském zauzlení. Promiňte vy, kdo umíte pohlížet na krajinu z družicového nadhledu a vnímat ji v geopolitických souvislostech. Já to umím pouze ze štreky za humny, kde se posadím na štůsek knih, aby mi nezáblo od země, a snažím se pohledět realitě do očí. Kde že leží ta humna? Na pestrém rozhraní dvou svérázných krajin - Hané a Valašska - v kraji pod Hostýnem, na počátku 21. století.

Pohled do krajiny tu mám spjatý mimo jiné s pavoukem cest, který ovládá zde již mírně zvlněné širé lány, jejichž hranice definuje a olemovává spolu s přímkami potoků a melioračních „křikop“. Ty cesty jsou ve svých trasách (na rozdíl od těch významných krajinných prvků vodních toků) dosud odvěké a tradiční. Jsou osázeny ovocnými oboustrannými stromořadími, kdysi v maximální představitelné kilometráži. V drtivé většině švestkami, dále jabloněmi, jen pomálu hrušněmi či třešněmi (neovocná stromořadí u cest mého kraje téměř nenajdete, a proto se k nim na tomto místě nebudu vyjadřovat, ať se činí kolegové z Vysočiny). Pokud bych měl stručně popsat jejich stav, řeknu tři slova: nesouvislá, přestárlá, ostudná. A bude hůř. Pavouk obyčejných ovocných stromořadí je překotně dehonestován smetákem čtyřproudé globalizace.

Vladimír Úlehla, kterého v úvodu cituji, tuto mou krajinu důvěrně znal. Tento znalec „Duše lidu“ popsal problém moravské země naprosto přesně a zjevně nevěřil, že v etapě hospodářského primitivismu postupně vybledne také celé „krásné dvacáté století“. Většina našich stromořadí, o kterých dnes píši, je právě dílem tohoto hospodářského primitivismu. Stromy u silnic takové, jaké je znám, opravdu nepamatují ani tereziánské ani josefské manévry; když spočítáte letokruhy, zjistíte, že je založili bezejmenní vesničtí nádeníci ze střídavě říšských a státních podpor a také z okrašlovacího nadšení ku potěše starého Procházky, ku prosperitě první i druhé republiky, a pak, po třiceti letech svazáci, aby měli co na práci. Pravda, často na místě, kde byly stromy „odjakživa“, ale velmi často všude, kde to šlo. Nejen u silnic, cest a kdejakých chodníků, ale též u moderních melioračních kanálů, na protipovodňových náspech, na zatrubněných kanalizačních „křikopách“. To je to dědictví, o které dneska nikdo nestojí! A vlastně jediný opravdový důvod, proč o nich já sám v poslední době tolik uvažuji, je ten, že je mám nekriticky a bezpodmínečně rád.

Naše neangažovanost

Nebudu tu opisovat, proč nestojí státní orgány, správci a jejich zřízené společnosti o ovocné stromy podél státních silnic. Záležitosti nebezpečnosti provozu na pozemních komunikacích jsou omílány často z různých stran a asi se shodneme, že svorně čekáme na konkrétní výstupy proklamovaných politických prohlášení dotčených ministerstev.

Myslím, že i důvody neangažovanosti obecních správ jsou obecně známé - stromy nehezké, bez užitku pro obecní kasu, které jen vyvolávají sousedské, přespolní a rasově motivované pře v období sklizně. Jediným, co stromořadí na obecní půdě ještě jakž takž drží při životě, je sentiment. A i ten jde stranou v době, kdy je povinnost vybudovat novou kanalizaci buď jak buď.

Existencionální problém ovšem je, že o ně nestojí ani to naše „zelené spektrum“ společnosti. Vždyť co to je, to ovocné stromořadí? Součást „potenciální vegetace“? Jistě ne. Autochtonní druh dřeviny? Také ne. Součást sítě ÚSES? Sama o sobě zdaleka ne. Součást krajinného rázu? Nebuďme nepoctiví a přiznejme si, že na Hané jsou rázovité ty Širé a Rodné, nikoliv skryté v rozkvetlém stromoví! Jsme připraveni obhajovat třešňovou „alej Osvobození“ jako typický znak krajinného rázu? Upřímně ne. Jsme připraveni na popisy hanácké krajiny před scelováním pozemků, kde se vinuly široké nivy potoků roubené hanáckými palmami (hlavaté vrby) přes nekonečná podmáčená pastviska a černobílé díly cukrovky, ale po stromoví kolem cest ani památky? Nikoliv.

To, co jsme schopni a na co jsme proškoleni, je prosazovat a do krve se bít za vybudování čtyřproudé zelené sítě ÚSES. Vždyť už jen stačí najít dostatek miliard na výkupy, aby i na biokoridory sedláci prodávali stejně ochotně jako pod dálnice, a můžeme začít budovat tuto nezbytně nutnou globalizační síť, která, na rozdíl od dálnic, zůstává naprosto nepochopenou „autochtonním“ obyvatelstvem a v zásadě nechtěnou „endemickým“ zemědělcem. Tak nám ovocná silniční stromořadí zůstávají obětována a spolu s nimi jejich domácí kulturní pavučina. K nástupu sítě „úsesů“ máme připraveny stohy tabulek, šablon a projektových dokumentací podobných jedna druhé jako vejce vejci. A našeho mizejícího pavouka všudypřítomných stromořadí ještě nikdo ani pořádně nepopsal.

Kdo by o ně stál?

Konstatuji, že největším problém je, že není nikdo, kdo by v první řadě o silniční stromořadí stál. A dále také nikdo, kdo by uměl silniční stromořadí naprojektovat, založit a spravovat. V případě těchto krajinných linií musí totiž takový počin splňovat soubor nároků vyplývajících z požadavků konstrukce silničních těles, bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, agrotechniky sousedních zemědělských pozemků, protierozních opatření a biotechniky samotného zakládaného prvku a kdoví čeho ještě. Možná umění, možná sociologie.

To, co chybí jako sůl, je inženýrská profese, která by uměla tento problém obsáhnout. Pokud je mi známo, žádná existující profese se silničními stromořadími seriózně nezabývá. Žádné portfolio požadavků a nároků nevzniká. Podle toho také dnes vypadá projektování silničních stromořadí. Kolečka se středovými křížky (spolu s obligátním odstavečkem v technické zprávě) jsou doplněna do projektů silnic narychlo ve fázi schvalování již hotové dokumentace stavby, a to na požadavek úředníka příslušného orgánu ochrany přírody. Kolečka jsou umístěna tak, že neodpovídají žádné z dotčených oborových norem včetně sadovnických, ale budou tak zcela jistě tolerována, protože evropské peníze nečekají a politická poptávka po nových asfaltech je nenasytná.

Nikdo se stále nezabývá stromořadími v územních plánech, pohříchu ani v komplexních pozemkových úpravách. Nikdo pro ně nepožaduje pozemky podél nově budovaných či generálně rekonstruovaných regionálních silnic. Nikdo totiž neumí říct, jak by ty pozemky vlastně měly vypadat. Nikdo v projektech neuplatňuje odrůdy a kultivary, kombinace roubování vhodné do podmínek současného silničního provozu. Nikdo se nezamýšlí nad uplatněním prostorových nároků. Nikdo nevyužívá možnosti stromořadí přispět k větší bezpečnosti na silnicích - rytmus stromořadí, pestrost sponů, nasazení korun, kombinace s keři, kombinace barevnosti. Neslyšel jsem o vybojovaných kompromisech ve snížení povolené rychlosti na vybraných úsecích, užití svodidel, záměrném zúžení vozovky na místních komunikacích. Důvod vidím zejména v tom, že krajinná architektura neumí ke kompromisu nic kloudného nabídnout. Krajinná architektura zaspala.

Ovocnictví vytěsněné z krajiny

Často slýchám volání po záchraně alejí podél cest. Nakonec se z toho vždy vyloupne volání po záchraně těch velkolepých barokních děl krajinářského umění. Tato díla nás svým majestátem stavějí do latě a ti, kdo je chtějí kácet, jsou po právu označováni za pomníky revoluce v českých krajích. Revoluci dnes zdánlivě vytěsnil obdiv, úžas a udělení titulu „VKP za statečnost“. Kolem těchto alejí se dnes rojí architekti a rázovití pábitelé, arboristi a vábitelé páchníků.

Ovocná stromořadí ale nejsou žádnými aristokratickými alejemi, žádnými kabalistickými vzorci. Jsou to souputníci domácího člověka. Výškou přátelské, květem okouzlující, vůní omamné, stínem milující, plodem živící, ale zároveň životem křehké, velmi náročné na pozornost, rády opečovávané a velmi žárlivé na všechno kolem. Touží po manželství s lidem stejné kulturní tradice. Žít v manželství je umění trvat. Ovocné stromy vůbec kašlou na revoluce, na ideály, na globalizaci, touží bezpodmínečně po věrném člověku - hospodáři. A člověk sám se bez nich stává jen nevázaným bloudem, který se přestává umět vracet domů.

A jaká je úroveň následných realizací v krajině? Dovolte, abych toto velmi bezútěšné téma pro tentokráte příliš nerozvíjel. Ovocnictví jako obor dnes zcela vytěsněný z krajiny do ghett produkčních sadů doplatilo na jednostranné velkoformátové zaměření sveřepě udržované již po několik generací. Ovocná stromořadí tak zůstala zatracena a ponechána na pospas silničářům. Studium ani praxe zaměřená na mimoprodukční funkce ovocného stromoví téměř neexistuje. Biotechnici si vystačí s tvrzením, že nejlepší ovocnou dřevinou k silnicím je bezplodá třešeň Prunus avium ‚Plena‘ a že nová stromořadí se ke státním cestám vysazovat ze zásady nemají. Proto ani nemá význam učit a zachovávat to prachobyčejné řemeslo, které si vystačí s rýčem, nůžkami a pilkou.

Zpátky domů na mez

A tak když se vrátím domů na zaprášenou mez, hlodají mě pochybnosti, zda společnost, která neumí „udělat a udržet“ „cestu k domovu roubenou stromama“, zda taková společnost bude umět „udělat a udržet“ plnohodnotný územní čtyřproudý ekologický systém. Mám strach ze smetáku, který vymete pavučinu, a zůstane prázdný bezobsažný kout.

Na závěr opisuji další citát Vladimíra Úlehly. Je paradoxem, že vůbec neznám jeho kontext v Úlehlově díle. Kontextem je mi však odkaz Igora Míchala s názvem Ekologická stabilita, kde je úryvek bez přesnější citace použit, a již nic víc není nutno dodávat:

„Jest nám zkrátka vytvořit krajinu neznásilněnou, nýbrž dobrovolně rozdávající. Úkol, který čeká krajinného architekta, je úkol nejen dávat svobodu člověku tím, že mu poskytne možnost vrcholného vyžití v nejlepším prostředí, nýbrž že vrátí svobodu též onomu prostředí. Dříve než nám budoucí vývoj vychová takové dokonalé odborníky, vybavené důkladnou znalostí architektonickou, uměleckou, biologickou, technologickou a stavební, musíme nasadit již dnes všechny síly, aby se všechno podnikání neslo směrem k takové ideální krajině.“

Vladimír Úlehla 1947

Ing. Martin Krčma - absolvent Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, obor zahradní a krajinářská architektura, v současné době referent OŽP MěÚ v Holešově, člen Genoklubu - společnosti na záchranu starých hospodářských odrůd