VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zlín je zvláštní, tak trochu rozptýlené město. Jednotlivé budovy, včetně těch monumentálních, se zde téměř nedotýkají, majíce mezi sebou ostrovy zeleně a kopce. Sem, konkrétně do Zlína-Příluk, jsem se vydal za malířem Františkem Květoněm. V podkroví restaurace Na Přístavu má svůj ateliér na dohled od domova. Za oknem je krásný pohled na jaroslavický kopec, jenž v jeden okamžik, v jednu chvíli chvil zasáhl do umělcova života s naléhavostí takměř mystickou. Ale o tom později. Zatím jsme v Květoňově ateliéru, na prahu světa malíře a grafika, v oblasti volného kumštu i v řádu užité grafiky. Hned u vchodu, jakožto zvláštní ouvertura, upoutají divákovo oko expresivně rozostřené krajiny Valašska. Krovy dřevěných chalup, koně, obloha a lidé jako by na nich zvolna vystupovali ze stínu, z materie pradávna, mytického a mystického počátku. Neuchopitelné, křehké vznášejí se v naší fantazii, laskavé memento, před nímž každý třebas jen trochu citlivý člověk zmlkne… Najednou už nejsme v nevelkém prostoru ateliéru, nýbrž se vznášíme vysoko nad nekonečností každého lidského života, byť by byl sebekratší.

František Květoň není bořitel. Ani praporečník na barikádě postmoderny hlásající revoluci a negaci doslova za každou cenu. Ne že by tím pádem zavíral oči před smutkem, tragédiemi a neštěstím - na to je příliš citlivý. Usmyslel si však, že bude svým dílem přinášet především radost, poklidné spočinutí oka vystresovaného Bábelem města. Tady se na chviličku zastav a zamysli se, nahlédni do hloubek. Ohlédni se jako Orfeus v podsvětí za milovanou Eurydikou, i kdyby to mělo být naposled v tvém životě. (Ale pozor! jako rodinný kruh nejde narýsovat kružítkem, tak ani jednotlivé fáze umělecké tvorby v čase, ve své subtilitě a hledání, ve své tajemné senzibilitě nemohou býti odděleny ani papírovým pravítkem, tím méně nožem nebo nůžkami.) Co na těchto Květoňových dílech, jimiž má obestřenu největší místnost svého ateliéru, upoutá na první pohled nejvíce, je barva, její odstíny a její konejšivý hlas. Oddělen od shonu a všelikého člověčího plahočení se znovu a znovu (pokolikáté už!) palčivě ptáš: „Kdo jsme, odkud přicházíme a kam se béřeme?“ Každý obraz Františka Květoně je básní beze slov, záznamem hledání, nejistot, horoucí, nehasnoucí touhy. Květoň sám sebe pokládá za hledače zapomenuté harmonie, jakéhosi zlatého grálu veškerého umění. Kráčí za ním trpělivě, s poutnickou holí štětce a kichotovským štítem palety. Spolu s básníkem Jaroslavem Seifertem ví, že kdo hledá, bývá očekáván, a kdo ne, je jen nalezen.

Co bylo vlastně na počátku přítomné fáze malířova tvůrčího směřování, o němž jsme se ostatně již v náznaku zmiňovali? Jednoho dne spatřil F. Květoň slunce nad jaroslavickým kopcem za dramatického uspořádání oblak, na mapě modré oblohy neopakovatelně zrcadlících svět. Říká se tomu vznešeně inspirace anebo například prozření, chcete-li. Každopádně byl tento výjimečný okamžik, tato chvíle nekonečna zrozením nové Květoňovy krajiny sestavené z jednotlivých ploch, oválků, čtverců a čar. Krajina výrazné barevnosti svou členitou strukturou upomínající na letokruhy ve dřevě, leskne se před námi budujíc pomaloučku svůj nový, navýsost originální prostor. Cítíme se jakoby vtaženi doprostřed děje. Děje, který se nás týká. Kdyby Květoňovy obrazy byly zavěšeny přímo na neustále putující oblaka nad námi, vznikla by zvláštním způsobem ubíhající krajina, přesně taková, jakou má malíř ve svém ateliéru na pohyblivém papírovém válci. To už není „jen“ krajina, to je celý svět a ruka umělce - stvořitele nad ním spočívá jako jeho jediná hvězda… Stejně tak kruhový objekt, něco na způsob slunečního kotouče, září, ano, vskutku září světlem bezmála uchopitelným rukama.

V krajinách Františka Květoně lze po vzoru jejich autora snad donekonečna hledat a hledat, bloudit, být vždy překvapován něčím novým. Nikde zde nevidíme stereotyp, tím méně manýru. Každý obraz je jiný, třebaže budovaný na obdobném principu. Každý obraz vypovídá v jednotě pevného, uceleného lidského příběhu, příběhu letos pětapadesátiletého umělce par excellence, jemuž bylo v dobách hluboké totality z politických příčin znemožněno studovat na pražské Akademii výtvarného umění vzdor tomu, že ke studiu byl řádně přijat. Živí se porůznu, až v roce 1977 nastupuje do podniku Moravan Otrokovice. Zůstal mu věrný podnes, má tam své pevné tvůrčí zázemí jakožto vedoucí propagačního a tiskového oddělení.

Zde stojíme u další charakteristické tvůrcovy vlastnosti: a tou je pokora přesně v duchu Březinova dávného výroku, že „i ten nejpokornější dělník má svůj podíl na nádheře stavby“. S chutí a vervou se pouští do tvorby užité grafiky, tak jak mu to vštěpoval jeho milovaný profesor na hradišťské Škole uměleckých řemesel František Nikl. Shledáváme, že jeho umělecko-průmyslová grafika, nejrůznější loga, znaky sdružující ve výstižné výtvarné zkratce charakteristické vlastnosti toho kterého subjektu, nesou stejnou pečeť opravdovosti jako volná Květoňova tvorba. „Co je nahoře, je i dole“ - přesně dle citátu tajemného Hermese Trismegista z brilantního eseje o Květoňovi od jeho dlouholetého přítele a vykladače PhDr. Lubomíra Filipa Piperka. V zrcadle minut každým okamžikem neúprosně ubývajícího života František Květoň žije i tvoří. A obojí splývá mu v jedno.

Tomáš Mazáč