VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V říjnu 1991 v úvodu Míchalovy knihy o ekologické stabilitě (Veronica 1992, 1994) shrnul Ivan Dejmal svůj postoj ke krajině takto: „Krajina je i prostorem duchovního života. V tomto ohledu je čímsi mnohem víc, než lze vtěsnat do vědecké disciplíny či sebelepší odborné knížky. V tomto ohledu je na nás při obnově a tvorbě krajiny kladen mnohem větší nárok. Kulturní krajina musí též, a možná především, strukturou svého uspořádání zasazovat a neustále vracet člověka a jeho dílo do řádu přírody a řádu světa.“ V tomto duchu Ivan Dejmal soustavně a neúnavně prosazoval obnovu přirozeného řádu české krajiny. Ve funkci ministra životního prostředí se zásadním způsobem zasloužil o přijetí klíčového zákona č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Podařilo se mu také ve vládě ČR prosadit územní limity těžby v severočeské hnědouhelné pánvi a Program obnovy venkova. Podílel se na založení Spolku obnovy venkova a dlouhodobě formoval zaměření jeho činnosti. V roce 2000 se rozhodujícím způsobem přičinil o pořádání první mezioborové konference „Tvář naší země - krajina domova“, zajišťoval i druhou a třetí konferenci v letech 2002 a 2005, začal připravovat i letošní čtvrtou.

V neděli 24. února 2008 uspořádal Ekologický institut Veronica ve Společenském a komunitním centru Slévárna Vaňkovka v Brně večer věnovaný vzpomínání na Ivana Dejmala. Jeho spolupracovníky a přátele pozvala Hana Chalupská, aby se přišli podělit o své zkušenosti a vzpomínky. V úvodní části večera byl promítnut záznam z legendární Akce Špunt, na které 24. 2. 1991 Ivan Dejmal jako zcela čerstvý ministr životního prostředí ČR hovořil o nápravě krajiny poničené výstavbou nádrží Nové Mlýny (Veronica 1/1991, 38-40). Zasloužil se osobně o zpracování a přijetí prozíravého materiálu, který formuloval politiku ministerstva životního prostředí při ekologizaci krajiny v okolí novomlýnských nádrží. Ministrem životního prostředí byl ovšem jen do roku 1992, takže realizaci navrhovaných opatření již nemohl zajistit.

O cílevědomém a příkladně důsledném postoji Ivana Dejmala k prosazování ekologických řešení v politice českého státu pak při večerním vzpomínání hovořili pamětníci: Mojmír Vlašín, Antonín Buček, Karel Hudec a Milan Kruml. Shodli se na tom, že Ivan Dejmal zůstane trvale vzorem čestného a zásadového člověka, který ze svých zásad neustupuje ani v činnosti politické. V diskusi zaznělo, že by bylo vhodné, aby některá z environmentálních nadací udělovala cenu Ivana Dejmala tomu politikovi, který se v uplynulém roce v České republice nejvíce zasloužil o prosazování ekologických zásad v péči o krajinu a životní prostředí.

Do předmluvy ke knize Igora Míchala vybral Ivan Dejmal před lety tyto verše Karla Tomana:

Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest
v jediný chorál slily se a letí
k věčnému nebi.

Nyní budeme v onom jediném chorálu země vždy slyšet i jeho hlas.

Antonín Buček

Ve středu 6. února 2008 ve věku 61 let zemřel nečekaně bývalý ministr životního prostředí a poté ředitel Českého ústavu ochrany přírody (předchůdce Agentury ochrany přírody a krajiny ČR) Ing. Ivan Dejmal. Jeho charisma přineslo po dobu jeho působení v letech 1994 až 1995 na naše pracoviště velmi přátelskou atmosféru, příklad osobní angažovanosti v ochraně přírody a krajiny i mimo pracovní dobu, motivaci pro práci jeho podřízených, kterým své postavení nikdy nedával najevo. I poté, co musel odejít, zůstal Agentuře věrný nejen v různých poradních funkcích. Při spolupráci na dalších úkolech jsme ho všichni stále brali jako jednoho z nás. Zhodnotit v úplnosti jeho odbornou, společenskou a politickou činnost, obrovský záběr zájmů a znalostí nebude rozhodně jednoduché. Na Ivana Dejmala nelze zapomenout a jeho stopa v historii ochrany přírody a zvláště krajiny, v úřední i občanské podobě, je nesmazatelná. Pane řediteli, Ivane, děkujeme!

Osobně jsem poznal Ivana jako ministra, který byl pozván mladými ochránci životního prostředí v srpnu 1991 na návštěvu tábora Hnutí Brontosaurus na Zvířeticích. Ani ve snu by mne nenapadlo, že přijede. Přijel. V rozhalence, manšestrákách a sandálech. Zasmál se malé provokaci studentů, kteří mu nabídli bylinný čaj v hrnku s uraženým uchem. Na besedě hovořil přirozeně a uvolněně.

Spolupracovali jsme spolu více než deset let, a přesto, že jsme se často stýkali, stále jsem přicházel na nové a velmi různorodé aktivity, které rozvíjel bůhví kdy. Nezřídka jsem k „našim“ úkolům dostával maily odesílané ve tři ráno. A v sedm ráno jsme už jeli posuzovat povodňová opatření. I v autě či vlaku ještě stačil telefonicky vyřídit řadu věcí týkajících se konference Tvář naší země - krajina domova, Spolku pro obnovu venkova, dvou tří územních plánů, projektů na výstavbu plavebních stupňů na Labi, metodiky oceňování biotopů…

Na tom všem stačil najednou pracovat. Zatěžoval svůj organismus nad únosnou míru často. Někdy svoje zdravotní problémy konstatoval, nikdy si však nestěžoval. Jako hluboce věřící člověk spíše dbal starosti o pravdu, spravedlnost, solidaritu s potřebnými a samozřejmě s přírodou a krajinou. Prioritou byla jeho rodina, manželka a dcery.

Filozofií byl tradicionalistou a nedal dopustit na doby pokorného vztahu ke krajině našich předků. Obraz jednoho visel v jeho úžasné knihovně, Ivan tohoto selského písmáka nezapřel. Debaty s Ivanem nebyly vždy klidné, jednou nás málem vyvedli z hospody při emotivní diskusi z oboru. Ve vlaku se pak smál: „V tý hospodě teď o krajinném rázu a ekologické stabilitě vědí možná víc než na leckterém úřadě.“

Před pěti lety nám bylo velmi smutno, když odešel náš vynikající kamarád, lesník, urbanista a ekolog Igor Míchal. V našich vzpomínkách a návratech ke společné práci žil stále. Tak bude Ivan žít ve vzpomínkách stovek přátel, obdivovatelů a určitě i v trvalém ocenění jeho cílevědomosti, statečnosti, nekompromisnosti a přitom dobrosrdečnosti. Teď už můžeme bohužel jen rekapitulovat jeho celoživotní dílo, ale to bude ještě velká fuška.

Václav Petříček
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR