VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Málem jsme se oné soboty, kdy se Českem prohnal zlověstný orkán Emma, nepotkali. Ne snad kvůli té vichřici, ale nastoupil jsem v centru Zlína neomylně do trolejbusu, který (jako snad jediný ze všech) na zastávku, kde na mě paní Havlíčková se svou fenkou Aničkou čekala, nejel. Nakonec jsme se díky poněkud problematické technické vymoženosti zvané mobilní telefon přece jen sešli a pokračovali do malířčina domu a ateliéru ve Zlíně-Prštném.

Tato městská čtvrť si naštěstí zcela uchovala svůj původní venkovský ráz. Paní Havlíčková se sem před časem přestěhovala z rušného města za tichem, jenže… i do posud poklidného Zlína-Prštného dopadla neviditelná, nebo spíš ažaž viditelná, ruka trhu s domy a byty v podobě hlučné stavby satelitního městečka. A rázem je po klidu, po tichu, po samotě. Vznikl tak o důvod víc, proč inspiraci, útěchu, spočinutí, onen ráj srdce v labyrintu světa, hledat tam, kde jej tato umělkyně nacházela ostatně vždycky: v náruči lesa, až kdesi na dně jeho zelenohnědé duše. Odtud také název jejího portrétu, v němž se ji neostýchám porovnávat s jinou lesní ženou: spisovatelkou a básnířkou Annou Pammrovou, dlouholetou přítelkyní Otokara Březiny. Také pro ni znamenal les daleko víc než „jen“ inspirativní místo, byl jí živou bytostí s krví, vlasy, kůží a kostmi, s myšlenkami, náladami a vzpomínkami. Tázala se ho, vedla s ním dialog, spolu s ním nekonečně tiché hodiny mlčela.

Ale zpět k malířčině ateliéru: vede k němu několik schodů, vchod chrání pergola, uvnitř je, jak taky jinak, „rozpracováno“, ale hlavně útulno. Samotný ateliér pak pokračuje vlastně do celého interiéru domu, přestavěného z původně venkovského statku. V každém koutě, v každé zásuvce jsou zřetelné stopy všestranné malířčiny kreativity. T. Havlíčková kreslí a maluje, dělá sochy všude, vším, jako o život, jako by každý den měl být tím posledním. Kdysi se tomu krásně říkalo tvůrčí vášeň…

Například na cyklus olejomaleb s benátskými polidštěnými kočkami v duchu komedie dell’arte navazují další kočky, trojrozměrná zvířátka ušitá coby plátěné hračky. Autorka se v nich dozajista rozpomíná na svou práci ve zlínských filmových ateliérech. Trvala předlouhé čtvrtstoletí, T. Havlíčková v nich začínala jako skriptka a výtvarnice kostýmů v hraném filmu pro děti. V roce 1986 přestoupila do animovaného filmu a z loutkářky se postupně stala scenáristkou, režisérkou a výtvarnicí. V ateliéru Hermíny Týrlové vytvořila dva autorské animované filmy Proměny bez konce a Když se hledá království.

Jako další vzpomínka na tuto etapu života zůstává T. Havlíčkové každoroční tvorba malovaných filmových klapek dražených pak v rámci zlínského festivalu filmů pro děti a mládež ve prospěch mladých filmařů. Tentokrát ji, jak mi sama sdělila, inspirovala červeň cihel na zlínských Baťových půldomcích. Kdo je neviděl a nezná, ten nebyl ve Zlíně. Třebaže si někteří jejich nynější a až příliš činorodí majitelé vymohli na památkářích (pevně věřím, že tak nečiní dokonce načerno) nejrůznější spíš méně než více šťastné úpravy, plastová okna, satelity aj., zůstávají symbolem Zlína a levného, přičemž slušného bydlení pro všechny. Co bychom za něco takového dneska dali!

Taťána Havlíčková je autodidakt. Ke všemu dospěla sama, vlastní inspirací, vlastním patosem… Jistě, výtvarné vzdělání se neztratí nikdy a nikomu, jsou však výjimky - a T. Havlíčková k nim nepochybně patří - kde by mohlo být dokonce nepatrně na škodu, příliš by svazovalo ruce…

Na prvním místě les. Věru nemám ve zvyku citovat v těchto svých neumělých portrétech celá mimovýtvarná vyjádření dotčených umělců, ale tentokrát jsem si vážně nevěděl jiné rady:

„V lese se zdá být všechno jasné, i když v sobě boha nemáte, tam do vás vstoupí…

Všechno je tam na sobě závislé. Každý jednotlivý strom závisí na tom druhém. Jejich propojení je nám zřejmé, když vidíme u letitého veterána malý, náletem semen způsobený porost.

Když na kopci zůstane stát strom sám, padne v příští bouřce. …

Všechno kolem spolu souvisí, je na sobě závislé a utváří spolu ten chrám.“

Chtělo by se citovat dál (což rozsah stati bohužel nedovoluje), vždyť je to báseň, báseň v próze o lese vnímaném ve všech polohách, všemi smysly, celým srdcem. Třeba na obraze nazvaném Ležím v lese zračí se stromoví v perspektivě ležícího člověka. Spolu s nebem vytvářejí listy a větve chrámovou kupoli. Široký prostor pro meditaci, místo pro modlitbu. Naopak Kosti lesa prorůstající rámem obrazu jsou určitým zúženým, až mikroskopickým vhledem do struktury stromů, listů, půdy, nutno říci, že vhledem navýsost konejšivým. Ano, jako je útěcha z filozofie, z ontologie, tak zcela nepochybně existuje také útěcha z umění, o níž jsem na těchto stránkách psával nejednou. Nikoliv bořit, leč oslovit, nikoliv negovat, leč pochopit, nikoliv pouštět hrůzu, leč darovat světlo. Třeba právě světlo, tajemné zelené světlo lesa.

U Taťány Havlíčkové se šťasten cítil
Tomáš Mazáč