VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Monitoring početnosti našich letounů

Letouni (Chiroptera) představují druhý největší řád savců, a to ve světovém měřítku i u nás. V současné době počítáme k naší fauně 26 druhů dvou vzájemně nepříbuzných čeledí, netopýrovitých a vrápencovitých. Hibernace vrápenců a některých druhů netopýrů v podzemních prostorech umožňuje poměrně přesné monitorování jejich počtu. Tento fakt a skutečnost, že se monitoringu věnuje početná skupina zájemců, vedly k vytvoření databáze o vývoji početnosti netopýřích populací, která je srovnatelná s databázemi ornitologů, např. o vodních ptácích. Kromě výsledků zimního sčítání máme k dispozici i informace o relativní početnosti některých druhů v letním období, zejména díky odchytu do sítí a registraci a analýze ultrazvukových signálů létajících, resp. lovících jedinců. Protože nemůžeme citovat celou literaturu o této problematice, odkazujeme alespoň na zprávu o výsledcích monitorování početnosti netopýrů a vrápenců v letech 1969-2004 (Horáček a spol. 2005) a na přehledy nálezů a zhodnocení výskytu všech druhů letounů na území ČR (Hanák a Anděra 2005, 2006, Anděra a Hanák 2007).

Druhy zimující v podzemních prostorech

Z druhů, které pravidelně přezimují v jeskyních, štolách a sklepích, jsou nejhojnější a nejlépe monitorovatelní vrápenec malý a netopýr velký. U v. malého (Rhinolophus hipposideros) došlo u nás, ale i jinde v Evropě během druhé poloviny minulého století ke značnému snížení početnosti. Někde se to dalo vysvětlit rušivými zásahy včetně kroužkování, jinde byly příčiny nejasné. Od roku 1981 se u nás na zimovištích netopýři nekroužkují. Přibližně od r. 1990 počty v. malých opět rostou a v současnosti dosáhly dvojnásobku celkového stavu před poklesem. Kromě ochrany lokalit to může souviset s celkovým oteplováním. U příbuzného v. velkého (R. ferrumequinum) nebylo u nás nikdy prokázáno rozmnožování, a dokonce ani výskyt samic. Jednotliví samci byli občas nacházeni na zimovištích, v roce 2007 byl jeden samec zjištěn v letním období. Sporadický výskyt druhu v ČR může souviset s oscilací areálu. Podobný početní vývoj jako v. malý prodělal n. velký (Myotis myotis); v letech 1990-2000 jeho početnost podle výsledků sčítání na zimovištích vzrostla dokonce o 500 %, pak se ale růst zpomalil. Poněvadž se jedná o netopýra, jehož hlavní potravu tvoří střevlíkovití brouci (sbírá je ze země), lze uvažovat i o zvýšení počtu této kořisti; informace od entomologů ale zatím tuto domněnku nepotvrdily. V současnosti je početnost druhu asi dvojnásobná ve srovnání s obdobím před razantním poklesem.

V podzemí přezimuje ještě dalších osm druhů rodu Myotis, i když pro některé z nich to nemusí být výhradní typ zimovišť. U šesti z nich je dobře doložen i výskyt v letním období včetně reprodukce. N. brvitý (M. emarginatus) byl po většinu padesátiletého monitorovacího období druhem nehojným. K nápadnému zvyšování počtu zimujících jedinců dochází během posledních pěti let, zejména v teplých jeskyních Moravského krasu. Naproti tomu v jeskyni Na Turoldu u Mikulova už po mnoho let zimuje kolem 15 jedinců a k početnímu nárůstu nedochází. U n. vodního (M. daubentonii) byl zaznamenán od počátku 70. let pomalý, ale setrvalý početní vzestup. Početnost n. řasnatého (M. nattereri), vousatého (M. mystacinus), Brandtova (M. brandtii) a velkouchého (M. bechsteinii) se během let jeví jako víceméně stálá, i když se trendy jejich vývoje v různých podzemních systémech liší. Nejasná, a to po stránce taxonomické i faunistické, je situace u n. východního (M. blythii), jehož evropské populace hodnotí někteří autoři jako zvláštní druh, n. ostrouchého (M. oxygnathus). Samostatná mateřská kolonie tohoto druhu nebyla na území ČR nikdy nalezena a od 80. let minulého století jsou i jiné doklady o jeho výskytu velmi vzácné. Je možné, že tento druh netopýra z našeho území mizí. Nehojně, ale pravidelně, v počtu kolem 10 jedinců za jednu zimu na všech kontrolovaných lokalitách dohromady je nalézán n. pobřežní (M. dasycneme). Ani jeho mateřské kolonie z území ČR neznáme, ale jeden z autorů příspěvku (Z. Řehák) chytil v lužním lese u Lanžhota samici, která předtím kojila, a dvě tohoroční mláďata.

V chladných zimovištích, např. ve štolách oblasti Šumavy nebo Jeseníků, je hojný n. severní (Eptesicus nilssonii), který je na vyšší a střední polohy vázán i v letním období a tam se také rozmnožuje. Přestože jde o druh chladnomilný, jeho početnost v posledních letech roste a přibývají i nálezy z nižších poloh. Při nízké teplotě přezimuje také n. černý (Barbastella barbastellus), kterého však zastihneme i na lokalitách v nižších polohách. V 60. a 70. letech minulého století byl zjištěn prudký pokles početnosti, který ale mohl být způsoben odchyty a značkováním, zvlášť v případě velkých zimních kolonií. Od 80. let početnost tohoto lesního druhu na zimovištích roste a dnes je o 50 % vyšší než před poklesem. Reprodukce byla také prokázána, i když se mateřské kolonie těžko zjišťují.

Poslední dva druhy zimující v podzemí, ale možná i v chráněných nadzemních úkrytech jsou n. ušatý (Plecotus auritus) a n. dlouhouchý (P. austriacus). Hojnější je první z nich, u druhého byl koncem minulého století pozorován pokles početnosti na zimovištích, jehož příčiny jsou nejasné. Vzhledem k velmi slabým a vzájemně podobným signálům se detekcí ultrazvuku letní početnost zjišťuje obtížně, podle odchytů do sítí a nálezů nepočetných mateřských kolonií je i v létě celkově hojnější n. ušatý.

Druhy zimující mimo podzemí, některé zčásti tažné

Zbývající druhy v podzemních prostorech zimují vzácně nebo vůbec ne, zjistit trendy jejich početního vývoje je proto obtížnější. Hojným druhem je netopýr rezavý (Nyctalus noctula), původně lesní netopýr, u kterého zřejmě došlo ke zvýšení početnosti během minulého století v důsledku synurbanizace - přechodu k životu ve městech, aniž by „vyklidil“ lesní prostředí. Detektorem ultrazvuku zachytíme jeho velmi silné signály takřka všude, koncem léta může dokonce zaletovat až na hřebeny našich pohraničních hor. Mnohem vzácnější je n. stromový (N. leisleri), vázaný na listnaté lesy nížin a pahorkatin. I ten se však v ČR rozmnožuje a jeho populace se jeví jako početně stabilní. U třetího druhu téhož rodu, n. obrovského (N. lasiopterus), zatím chybí spolehlivý doklad výskytu na našem území. Na jižní Moravě byli v letech 1999-2003 sice pozorováni létající jedinci, ale nebyli chyceni. Ultrazvukové signály se nedají spolehlivě rozlišit od signálů n. rezavého.

Donedávna málo známým druhem je n. pestrý (Vespertilio murinus). Mateřských kolonií bylo zjištěno jen několik, hlavně v oblasti Šumavy, v zimě je dnes poměrně často nacházen ve vyšších patrech budov ve městech. Kromě toho existuje značný počet nálezů jednotlivých kusů nebo akustických záznamů takřka z celého území ČR, takže početnost druhu jeví vzestupný trend. U netopýrů rodů Nyctalus a Vespertilio byly zjištěny migrace, ale neví se, jaká část našich populací je tažná a jaká stálá.

Zajímavá je situace u n. večerního (Eptesicus serotinus). V zimě ho téměř nenajdeme, ale z letního období jsou velmi časté nálezy jeho mateřských kolonií v městském i venkovském prostředí a lovící jedince pomocí detektoru ultrazvuku nebo i vizuálně (vyletuje už navečer, viz jméno) zjistíme takřka všude kromě hlubokých lesů a hřebenů hor. Nic nenasvědčuje tomu, že by se početnost druhu měnila. Podobné rozšíření má n. hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), který je možná naším nejhojnějším netopýrem. Věrohodně posoudit jeho početní vývoj však nemůžeme, a to ze dvou důvodů: 1. zimní aglomerace jsou většinou ve štěrbinách budov a jejich objev je věcí náhody; 2. až do 80. let minulého století byly za n. hvízdavého považovány vlastně druhy dva. Teprve před 25 lety byl objeven a před 15 lety od n. hvízdavého definitivně oddělen n. nejmenší (P. pygmaeus). Tyto dva druhy byly rozlišeny nejprve podle odlišné frekvence orientačních signálů, později i geneticky a morfologicky. Název pygmaeus není nový, bylo to původně jméno poddruhu, které bylo v roce 2003 nomenklatorickou komisí povýšeno na jméno druhové. U nás víme o existenci n. nejmenšího přibližně 10 let, za tu dobu bylo zjištěno i několik mateřských kolonií. Je to druh hojný v lužních lesích nížin, kolonie samic mohou být i v obcích, zimoviště nejsou známá.

Třetí druh téhož rodu je n. parkový (P. nathusii). České jméno neodpovídá jeho životnímu prostředí, to je podobné jako u n. nejmenšího; nejhojnější je v rybničních pánvích a údolích velkých řek, kde se také rozmnožuje. Dříve byl považován za vzácný, dnes se díky výzkumu zvláště v jižních Čechách jeví v letním období jako běžný a je možné, že se jeho početnost během posledních 20 let skutečně zvýšila. Druh je částečně tažný, ale není známo, jaké procento naší populace na zimu migruje a kam.

Poslední objevy

V srpnu loňského roku byl ve Znojmě, poprvé na území ČR, odchycen netopýr jižní (Pipistrellus kuhlii). V souladu s poznatky z Rakouska, Maďarska a Slovenska lze tento nález hodnotit jako projev zvětšování areálu druhu směrem na sever díky změnám klimatu. Stejnou příčinu asi má již dříve prokázaný výskyt n. Saviova (Hypsugo savii), který byl zjištěn poprvé v roce 2001 v obci Žabčice jižně od Brna (viz Veronica 5/2001, s. 24) a od té doby byl několikrát nalezen nebo chycen přímo na území Brna, a to i v době rozmnožování.

Z hlediska objevu pro vědu je posledním druhem n. menší nebo Alkathoe (Myotis alcathoe), který byl popsán teprve v roce 2001 z Řecka. Záhy po objevu byl jeho výskyt hlášen z dalších evropských států a během let 2005-2007 byl zjištěn, většinou odchytem do sítí, na devíti lokalitách v Čechách a na Moravě. Je to lesní druh, který se u nás určitě rozmnožuje, protože mezi 51 odchycenými jedinci byly i kojící samice a čerstvě vzletná mláďata; zimoviště nejsou zatím známá.

Tímto článkem jsme chtěli upřesnit některé údaje publikované o netopýrech v časopise Veronica 1/2008 (s. 3-4). Vzhledem k tomu, že letouni jsou všeobecně považováni za skupinu, která indikuje stav životního prostředí, je stálost nebo dokonce růst jejich početnosti pozitivním ukazatelem. V případě druhů přezimujících v podzemí svědčí tento vývoj také o poměrně úspěšné ochraně těchto lokalit. U některých, nikoli ale všech druhů lze uvažovat o klimatických změnách jako příčině vývoje početnosti a změn areálu rozšíření.

Prof. RNDr. Jiří Gaisler, DrSc., emeritní profesor zoologie,
doc. RNDr. Zdeněk Řehák, Ph.D., docent zoologie,
Mgr. Tomáš Bartonička, Ph.D., odborný pracovník.
Všichni pracují v Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, jsou zaměřeni na výzkum obratlovců, zejména na početnost a aktivitu netopýrů ve vztahu k přírodním a antropogenním faktorům (biotopy, silniční doprava, větrné elektrárny).