VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Rozptýlená nebo také mimolesní zeleň (solitérní stromy, skupiny a aleje stromů, remízky) má v zemědělské krajině velmi významné místo. Její charakter, diverzita a četnost ovlivňují stabilitu agroekosystému. K největším ztrátám rozptýlené zeleně došlo za éry hospodaření jednotných zemědělských družstev (JZD). Odhaduje se, že od počátku kolektivizace do konce 80. let bylo rozoráno 240 000 ha mezí, 50 000 ha remízků a zlikvidováno kolem 45 000 km liniové zeleně. Vykáceno při tom bylo několik desítek milionů stromů a stamiliony metrů čtverečních keřových porostů. Tyto jevy bohužel nejsou uzavřenou kapitolou spojenou s průmyslovým hospodařením JZD. K omezování, poškozování nebo likvidaci zeleně dochází ze strany zemědělců nadále. Jednou z příčin současných negativních zásahů zemědělců jsou rovněž zemědělské dotace.

Eliminace zeleně z okrajů polí

Současná zemědělská krajina s velkým podílem orné půdy ve velkých blocích je nadále velmi chudá na stabilizační krajinné prvky. K novým výsadbám dochází velmi zřídka. Je to s podivem, protože mnohé funkce rozptýlené zeleně jsou pro zemědělce často velmi přínosné - pomáhají snižovat vodní a větrnou erozi, přispívají k regulaci škůdců, když poskytují stanoviště a úkryt predátorům atd. Především intenzivně hospodařící zemědělci závislí na produkci ji stále často považují za nepřítele. Remízkům a porostům na mezích připisují především funkci semeniště plevele, označují je jako „divočinu“, nepořádek a pokládají je za esteticky málo hodnotné. V případě těchto zemědělců se potvrzuje hypotéza, že zemědělci nejčastěji oceňují krajinu upravenou a především obdělanou.

V oblastech s velkým podílem orné půdy se tak nadále můžeme setkat s přetrvávajícím nešvarem družstevních traktoristů - eliminací keřů a stromů na mezích, orbou až do těsné blízkosti kořenů stromů v alejích podél obhospodařovaných pozemků a s opakovaným odoráváním zeminy od okraje, kdy dochází k obnažování kořenů stromů a jejich následnému vymrzání. V důsledku snahy o co největší rozšíření obhospodařované plochy na úkor mezí odstraňují zemědělci na řadě míst větve alejí ze strany polí, údajně kvůli snadnějšímu přístupu mechanizace k okrajům polí a snížení poškození mechanizace o okolní porosty. Současné zemědělské stroje s širokým záběrem však takovou úpravu zpravidla vůbec nevyžadují, především jedná-li se o větve ve výšce několika metrů. Z estetického hlediska tak vznikají nesymetrické nevzhledné pahýly, z ekologického hlediska dochází k poškozování stromů, které snižuje jejich odolnost.

Dotace proti krajině

Kromě samotné neochoty zemědělců vysazovat stromy na obhospodařovaných plochách a kromě výše popsaných zásahů jsou jednou z největších překážek pro návrat a udržení zeleně v zemědělské krajině paradoxně pravidla stanovená kontrolním orgánem Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF), který zemědělské dotace vyplácí. Tato situace je o to více zarážející, že se jedná rovněž o dotace z tzv. agroenvironmentálních programů, které si kladou za cíl podpořit zachování obhospodařovaných území vysoké přírodní hodnoty, přírodních zdrojů, zamezit zrychlenému odtoku vody z krajiny, snížit erozi půdy, podpořit ekologickou stabilitu krajiny, zachovat a zvyšovat přírodní rozmanitost na travních porostech i na orné půdě atd.

Zemědělcům jsou kráceny dotace za to, že se na jimi obhospodařované půdě nachází zeleň, která zabírá větší než stanovenou plochu. Do konce roku 2006 platilo pravidlo, podle něhož nemohla plocha zeleně na plochách, na něž se dotace vyplácí, přesáhnout 50 m2. Po stížnostech ochranářů a zemědělců zareagoval SZIF na konci roku 2006 zvětšením povolené plochy na 100 m². Ministerstvo zemědělství plánuje na rok 2009 nápravu, kdy by zemědělci dostávali dotace i na krajinné prvky.

Dopad dosud platných nařízení pociťují např. zemědělci, kteří začali obhospodařovat pastviny po několika letech, kdy ležely ladem. Bojují s problémem, kdy na plochu např. o rozloze 25 ha berou dotace odpovídající ploše 22 ha. Vinny jsou zarostlé okraje pastvin, nejvíce na hranici s lesem, a remízky. Absurdně pak působí vyjmutí půdy především v případě solitérních stromů nebo alejí, kdy je podle leteckých snímků vyňata plocha o velikosti koruny stromu. Nepočítá se s tím, že zemědělec musí obhospodařovat také plochu pod stromy, což je často ještě náročnější.

Touha po dosažení co nejvyšších dotací a praxe kontrolních orgánů tak vedou zemědělce k tomu, aby místo výsadby dalších stromů likvidovali ty stávající. Řadu zemědělců již vyděsila hrozba ztráty dotací natolik, že odstranili rozptýlenou zeleň ze svých pozemků, v některých případech včetně stromů, jež sami před lety vysadili. K této likvidaci přistoupili někdy rovněž v případech, kdy dotčené plochy nedosahovaly stanovené velikosti.

Ne všichni současný diktát SZIF přijali - někteří zemědělci zeleň na svých plochách nechávají, byť je to za daného stavu pro ně nevýhodné. Potvrzuje to výrok jedné dotázané soukromě hospodařící rolnice: „Tři roky jsme vysazovali duby, buky, ovocné stromy do našich pastvin. Teď abychom to vyřezávali, protože to není produkční plocha. Tak ať si uvědomíja, co vlastně chcou. To nemůžu odpustit. Mám ráda remízky pro zvířata. Vysadila jsem jabloně a jeřáby, ať tam mají ptáci co zobat. To do té krajiny patří, ale podle zemědělských dotací to tam nemá co dělat. Nebudu to seřezávat, ale další už vysazovat nebudu.“

Jedinou pozitivní zprávou je, že část zemědělců tuto praxi odsuzuje. Především jde o extenzivně hospodařící (často ekologické) zemědělce z podhorských a horských oblastí, kteří nejsou přímo závislí na vlastní produkci, ale žijí především z dotací. Výstižně to vyjádřil zemědělec z Valašskokloboucka: „…ten nálet nám krátí pozemek, když ho oni snímají. Ale myslím, že by to mělo zůstat tak, jak to je, protože ta zeleň nám nemůže uškodit.“ Tito zemědělci si uvědomují důležité funkce zeleně na plochách, které obhospodařují - jako možnost úkrytu hospodářských zvířat před sluncem a deštěm, jako ochrana proti erozi, zvýšení estetické a rekreační hodnoty krajiny.

Arboretum na mezi

Dosavadní výsadby zemědělců mohou být naopak problematické z krajinně ekologického hlediska. Podobně jako někteří myslivci nevysazují ani zemědělci vždy pouze původní druhy. Velmi pregnantně to vyjadřuje výrok zemědělce hospodařícího na jesenických loukách: „Ročně vysadím nejméně 2 000 stromů a vytvářím jakési miniarboretum, …jsou tady jak jehličnany (douglaska, smrk, jedle, borovice blatka), tak listnáče (červené duby, buky, javory, jasany, kaštany, břízy), plánujeme výsadbu jedlých kaštanů. Ta skladba je zajímavá.“ Poměrně častá je stále rovněž výsadba smrků v nízkých polohách.

Pronajatá půda

Výsadbu stromů na zemědělské půdě často znesnadňuje vysoký podíl pronajaté půdy. Podle údajů Zemědělské účetní datové sítě FADN CZ hospodaří čeští zemědělci v průměru z 94,7 % na pronajaté zemědělské půdě. Výjimkou nejsou ani farmy hospodařící výhradně na pronajaté zemědělské půdě. „Vysadit cokoliv je u nás problematické v tom, že máme pronajatou půdu. Kdyby byla vlastní, je to jednodušší. Kdysi byl návrh zalesnit jeden kopec, bylo by to nejrozumnější řešení, ale je tam 12 vlastníků. Nikdo z nich by to nešel do Zlína vyřizovat.“ Tento výrok soukromě hospodařícího rolníka z Bílých Karpat velmi dobře vystihuje roztříštěnost držby pozemků mezi množství vlastníků a s tím související značně sníženou možnost prosadit změny v jejich obhospodařování.

Velký podíl pronajaté půdy má na kvalitu a kvantitu rozptýlené zeleně ještě další vliv. Nejistota, zda budou zemědělci na pronajaté půdě hospodařit dlouhodobě, znamená menší ochotu ke změnám, které by měly pozitivní dopady na ekologickou stabilitu a biodiverzitu daného biotopu. Schází jim motivace k dlouhodobějším opatřením. Kromě výsadby stromů se to týká také protierozních terénních úprav, rekultivací znečištěných ploch, zřizování komunikací k získání lepší dostupnosti a obnovy dalších krajinných prvků. Na druhé straně se najdou zemědělci, kteří z velké části hospodaří na pronajaté zemědělské půdě a nejenže se zúčastňují agroenvironmentálních programů a jiných projektů, ale na těchto plochách vysazují i zeleň.

Řešením správná motivace

Návrat a udržení současného stavu rozptýlené zeleně v české zemědělské krajině mohou být determinovány řadou faktorů: postoji zemědělců, způsoby a intenzitou hospodaření, podílem pronajaté půdy, dotační politikou a jejími pravidly. Je otázka, zda existuje univerzální způsob řešení. Z řady negativních příkladů je zřejmé, že je u zemědělců nezbytné změnit stereotypy ve vnímání rozptýlené zeleně, především zvýšit vědomí o všech jejích funkcích. K výsadbám stromů by zemědělce rovněž mohla nalákat přímá finanční motivace (objevila se již v patentech Marie Terezie a Josefa II.). Kromě zvýšeného podílu obhospodařování vlastní půdy může pozitivně působit uvažované zavedení výplaty dotací nejen na zemědělskou půdu, ale i na krajinné prvky, jež se na ní nacházejí. Povinnost výsadby zeleně a její tolerování lze zahrnout do závazných Zásad správné zemědělské praxe nebo přímo mezi předpisy tzv. cross compliance (křížový soulad), environmentálně zaměřených nařízení, jež mají v českém zemědělství platit od roku 2009. Porušení těchto předpisů znamená pro zemědělce krácení přímých plateb i plateb z agroenvironmentálních programů a programu pro méně příznivé oblasti (LFA - leff favored areas). To je již dobrá motivace pro tolerování a vysazování rozptýlené zeleně na zemědělské půdě.

Text vznikl díky podpoře Národního programu výzkumu II, projektu „Ochrana krajinného rázu jako podstatného rysu české kulturní krajiny“ (2B06126).

Mgr. Radim Lokoč pracuje na katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií MU v Brně. Postoji zemědělců ke krajině a jejich zapojením do agroenvironmentálních programů se zabývá v rámci připravované disertační práce „Čeští zemědělci - správci krajiny?“