VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

pod stromy v sadech chladno bývá z rána
a o polednách někdy zahlédneme tmu
odcházet k řece rudnou jeřabiny
a země nepatří už zase nikomu

Jan Skácel: Naděje s bukovými křídly

Ve starém sadu ve Štěpánovicích u Tišnova, hned za humínkem, jak tu tomu místu za stodolou říkají, rozkvetla i letos naplno mohutná hrušeň fíkovka. Bílý oblak hrušňových květů vzápětí vystřídaly růžové jabloně. I z těch nejstarších schnoucích štěpů vytryskly alespoň ojedinělé kvetoucí větévky. Plná radosti byla i louka pod ovocnými stromy - díky chrastavcům, zvonkům, lomikámenům, řeřišnicím. Tři páry vlaštovek se vrátily pod krovy starého statku a vyvedly mladé stejně jako jiřičky pod římsou. Jenže toho, který dokázal více než kdokoliv jiný všechny ty stromy, květiny a ptáky obdivovat, již nebylo.

Akademický malíř a grafik Emanuel Ranný zemřel letos v březnu v požehnaném věku 94 let. Vždycky jsem měl pocit, že stárnoucí výtvarník a jeho ovocné stromy žijí v symbióze a navzájem si předávají sílu a chuť k dalšímu tvůrčímu životu. Ovocné štěpy dávných selských odrůd jsou však přece jen houževnatější než člověk. Prostá dřevěná lavička pod hrušní osiřela.   

Emanuel Ranný byl neokázale hrdý na své venkovanství. Zůstal zatvrzele vězet v rodovém statku, z jehož chléva a maštale vybudoval ateliéry pro sebe a syna Michala. Tomu svému říkal skromně dílna. Stála v něm i stará almara pomalovaná lidovým umělcem rostlinnými motivy. K ní školený výtvarník kladl svoje díla, aby si ověřil, zda jsou stejně neokázalá a ryzí. V jeho přehnaně sebekritických očích obstála ovšem jen málokterá.

V kontextu českého výtvarného umění má přitom tento absolvent brněnské Školy uměleckých řemesel (1933) a pražské Akademie výtvarných umění (1938) výjimečné postavení. Převážnou část svého díla totiž zasvětil ovocným sadům a stromům. Kreslil je, maloval a především ryl a leptal do kovových desek. Zejména v jejich grafickém ztvárnění byl nedostižný. V Ranného ateliéru i sadu často a rád pobýval básník Jan Skácel. Stejně jako výtvarník chápal sad jako synonymum domova. „Vesnické sady mají paměť, pamatují daleko za nás… V této paměti jest Emanuelu Rannému pátrati oddaně a trpělivě“ - napsal před čtvrtstoletím básník, kterého ve štěpánovickém sadu napadl nejeden verš.

Osobně jsem chodíval ten starý sad česat téměř dvacet let. Od smiřické jabloně koncem srpna dole u stodoly až po ontaria pod lesem začátkem října. Stárnoucí malíř pode mnou bolestně sykal, kdykoliv jsem nechtě ulomil byť sebemenší větévku. Tak měl ovocné stromy - a nejen vlastní - rád. Jako moudrý hospodář stačil ještě vysadit štěpy mladé. Snad i ony dorostou výšek pro ptačí hnízda a budou rodit. A já si představuji, že starý malíř se bude pod nimi i nadále procházet se skicákem alespoň ve chvílích, kdy měl sad nejraději: za pozdně letního úsvitu, kdy se jablka lesknou a září jako matné lampy.

Jan Lacina