VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Josef Šmajs: Potřebujeme filosofii přežití? Úvahy o filosofii, kultuře, poznání, vzdělání, řeči a popularizaci vědy. Doplněk, Brno 2008, 104 s.

V jednom z deníkových záznamů velkého environmentalisty 19. století Johna Ruskina si můžeme přečíst následující poznámku: „Způsob, jakým vidíme svět, dříve či později ovlivní i styl, kterým o něm pojednáváme.“ Rád bych své hodnocení nejnovější knihy významného brněnského filozofa Josefa Šmajse Potřebujeme filosofii přežití?, která vychází v nakladatelství Doplněk, začal právě u tohoto zajímavého Ruskinova postřehu.

Českému environmentálnímu myšlení podle mého názoru dominují tři styly. První, odborně-specialistický, klade důraz na expertní znalost dané problematiky, vědeckou úroveň argumentace a snaží se vyvarovat faktických chyb. Odborné texty zpravidla osvětlují a v rámci přesně ohraničeného pole poučují. Druhý, aktivistický styl, dává před podrobnou znalostí přednost přesvědčení čtenáře. Základním cílem je burcovat, nikoliv přesně a logicky správně argumentovat. Poslední, vizionářský styl, nechce čtenáře ani odborně poučit, ani přimět k akci, ale změnit optiku jeho vidění světa. Environmentální vizionáři zpravidla nemají stejné odborné zázemí jako experti a nepíší ani tak přesvědčivě jako aktivisté. Navíc se velmi často (právě kvůli poměru odborných znalostí a míry záběru) mýlí. Na druhou stranu nám však někdy umožní zahlédnout něco, co je pro specialisty, experty i aktivisty doslova neviditelné.

Dám-li svému pohledu na český environmentalismus konkrétní podobu, reprezentuje časopis Veronica spíše environmentalismus odborný, zatímco časopis Sedmá generace spíše environmentalismus aktivistický. Erazim Kohák je přesvědčivý environmentální vizionář, Jan Beránek vzdělaný environmentální aktivista a Yvonna Gaillyová mimořádná environmentální odbornice-specialistka. Čímž se dostávám k první a zásadní otázce recenze. Je nejnovější kniha Josefa Šmajse dílem odborníka, aktivisty, nebo vizionáře?

Odpověď není vůbec jednoduchá. Hned v několika kapitolách - jako příklad uveďme kapitolu třetí či pátou - Šmajs prokazuje vysokou odbornou úroveň i schopnost úzce specializovaného vhledu do konkrétního problému. Šmajsovy znalosti teorie systémů či teorie informace značně převyšují úroveň pouhé popularizace vědy. Ačkoliv však kniha v žádném případě nepostrádá odbornost, její základní přístup odborný není. Šmajs hned od první stránky první kapitoly doplňuje fakta a argumentaci silným zaujetím a mnoha hodnotovými soudy. Kniha proto čtenáři nezprostředkovává pouze zajímavé postřehy o biologické minulosti člověka či o vztahu kulturního a přírodního systému, ale také silné Šmajsovo propřírodní zaujetí. Nejméně polovina z celkově šesti kapitol především burcuje a snaží se přesvědčit. Přesto však kniha není ani aktivistická. Na prvním místě je totiž Josef Šmajs vizionář. Je přesvědčen, že dva v současnosti dominantní způsoby pohledu na svět, fyzikálně-mechanistický i liberálně-humanistický, postupně ztratily svoji schopnost orientovat a vést lidský i společenský život a přišel čas je nahradit pohledem adekvátnějším. Doslova za každým řádkem knihy stojí přesvědčení, že Šmajsem formulovaná evoluční ontologie může a má oba zmíněné pohledy nahradit. Šmajs přitom pro své přesvědčení uvádí řadu zajímavých argumentů. Myšlenka dvou konkurenčních a proti sobě stojících systémů: systému přírody a systému kultury, přesvědčení o zásadní roli informační báze obou systémů (DNA zde stojí proti duchovní kultuře) či idea tzv. biofilní transformace kultury - to jsou jen tři příklady dokládající interpretační sílu autorova pohledu. V tomto ohledu je Josef Šmajs vizionář, kterému filozofické zázemí a odborná znalost spíše přidávají než ubírají na přesvědčivosti.

Kniha ovšem má, alespoň podle mého názoru, také své slabší stránky. Oproti předchozím autorovým publikacím nepřináší, snad s výjimkou první, čtvrté a částečně páté kapitoly, mnoho nového. A to je, zejména při Šmajsově erudici a filozofickém novátorství, rozhodně škoda. Obrušovat k pomyslné dokonalosti základní ideje evoluční ontologie má snad svůj smysl, ovšem otevřít dveře k novým tématům a otázkám je pro vizionáře Šmajsových znalostí a filozofické poučenosti podle mého názoru důležitější.

Dojem z vydařené grafické podoby knihy - působivá je především obálka - částečně kazí několik zbytečných typografických chyb v poslední kapitole (str. 81, 85, 90, 91).

Co napsat závěrem? Každému, kdo hledá odpověď na obecné otázky environmentální krize, Šmajsova kniha nabídne nejen jednu z možných odpovědí, ale především návod, jak se ptát poučeně a přitom ne školometsky. A to za návštěvu knihkupectví určitě stojí.

Bohuslav Binka