VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Cenu Josefa Vavrouška uděluje Nadace Partnerství a Nadace Charty 77 jednotlivcům za aktivity ve prospěch životního prostředí, které se mohou stát příkladem pro ostatní. Do uzávěrky bylo doručeno devatenáct nominací, z nichž hodnoticí komise vybrala deset finalistů. Samotné vyhlášení Ceny Josefa Vavrouška se uskutečnilo 5. června 2008 v Praze v rezidenci pražského primátora na Mariánském náměstí za účasti ministra životního prostředí Martina Bursíka. Letošní Cenu Josefa Vavrouška, udělenou již po třinácté, obdrželi Miroslav Janík a Ivan Dejmal in memoriam.

Miroslav Janík byl na Cenu Josefa Vavrouška navržen za ochranu přírody v Bílých Karpatech a stmelování různých zájmových skupin pro ochranu přírodních a kulturních hodnot Valašska. Porota mu udělila cenu především za jeho celoživotní přístup k ochraně přírody - za otevřenost a ochotu naslouchat názorům jiných a nalézat nejpřijatelnější řešení problémů spojených s ochranou přírody, krajiny a šetrného místního rozvoje.

In memoriam byl oceněn Ivan Dejmal za svůj celoživotní přínos k ochraně životního prostředí. Za zesnulého Ivana Dejmala převzala cenu jeho manželka Kateřina Dejmalová.

Laudatio na Miroslava Janíka

Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé vespolek!

Řekne-li se u nás v brněnské Lipce „Mirek Janík“, ne všichni jsou hned v obraze. Pokud se však zmíníme o Budulínkovi, se zájmem a úsměvem zpozorní všichni, i ti nejmladší. Jeho prostřednictvím znají Kosenku, chatu Shangri-la, divoké mečíky na Javorůvkách, lesní rezervaci Ščúrnica, každoroční ruční kosení bělokarpatských luk. Mirek - Budulínek je pro nás všechny jednou z nejvýraznějších postav české ekologické osvěty a výchovy činem - je představitelem „kriticky ohroženého druhu“ valašských trampů - ochranářů, kteří dokáží o zdejší přírodu udržitelně pečovat a ochraňovat ji doopravdy, ne řečněním, ale dřinou v rezervacích, nejen pro výskyt vzácných druhů či ekologickou stabilitu, ale taky pro její krásu, proto, že ji mají rádi.

Je docela možné, že v ochranářských kruzích i v pestrých a zelených rodinách nevyprávějí babičky a dědečkové svým vnoučatům pohádku o Budulínkovi, který se vozil lištičce na ocásku, ale raději zavzpomínají na stejnojmennou pohádkovou bytost z Valašských Klobouků - na Budulínka, který, jsa obklopen rodinou a přáteli, vykonal a stále koná spousty neuvěřitelných skutků. „No jen děti považte: Budulínek, o kterém vám povím a který dodnes neokázale obléká valašskú košulu, pomohl vrátit ovečky na valašské pastviny a oživit i Mikulášský jarmek na klobuckém náměstí, zachraňuje dřevěnice, smrkový les dokáže přeměňovat na přirozenější jedlobukový, pečuje o zachování místních odrůd ovocných stromů, podporuje místní papučáře i výrobce valašských frgálů, zná a opatruje kdejakou klobuckou studánku, umí se pěkně ohánět kosou (to je taková sekačka na ruční pohon), hraje na husličky a zpívá překrásné valašské pěsničky, i proto je oblíbeným rádcem a panem učitelem, který vyučuje výhradně pod širým nebem - o krajině v krajině, věřily byste mu, děti, každé slovo, protože on dobře ví, co mluví, a co mluví, to taky žije.“

Ale tohle všechno vy, milí přítomní, většinou dobře znáte. Možná však ne každý už ví, že Mirek má vystudovanou vsetínskou průmyslovku a k tomu dvě vysoké školy, že 17 let pracoval jako pedagog - vychovatel a učitel matematiky i výtvarné výchovy, dva roky působil ve státní ochraně přírody, že má oporu ve čtyřech bezvadných dětech a neskutečně obětavé a trpělivé manželce Věrce, jakož i ve spolupracovnici, kterou mu všichni závidíme - v Pavlínce Kolínkové, anebo to, že už od roku 1975 je Budulínek aktivním ochranářem zprvu organizovaným v tehdejším TISu - Svazu pro ochranu přírody a krajiny (jehož zakladatelem a dosavadním hybatelem je vzácný člověk a finalista dnešního večera pan Otakar Leiský, mezi přáteli zvaný Ralf).

O Mirkovi Janíkovi je všeobecně známo, že je hlavou, duší, srdcem, ústy a mnohdy i bedry a rukama Kosenky - základní organizace Českého svazu ochránců přírody ve Valašských Kloboukách. Méně se ví, že název „Kosenka“ je nejen mazlivé označení kosy, pod kterou každoročně padají porosty orchidejových luk, ale také zajímavou zkratkou. Pro časopis Sedmá generace (č. 11/2004) vysvětlil Mirek její hlubší poselství takto: „KOSENKA znamená Karpatské ochranářské sdružení ekologů, nepolitiků, křesťanů a altruistů.“

Je to už mnoho let, co naše paní ředitelka - a rovněž finalistka dnešního slavnostního večera Hanka Korvasová - výstižně nazvala Mirka Janíka „sluníčkovým člověkem“. A dnes máme konečně příležitost mu to říct:

Milý Budulínku, po celá ta léta jsi pro nás obdivuhodným příkladem, podněcovatelem naší vůle a buditelem skrytých člověčích sil a víry, kterou v sobě díky Tvému příkladu nalézáme i v obdobích, kdy se nedaří. To přece Tys nás (a s námi stovky dalších ekologů, nepolitiků, křesťanů a altruistů) už dávno naučil, že „stačí jen si vyjít ven, kde louky krášlí zem…“. I díky Tobě je na Valašsku pořád kam si vyjít, co obdivovat a co předávat mladším ve stavu, za který se není třeba stydět. I za to Ti Cena Josefa Vavrouška právem náleží. Přejeme Ti k ní hodně radosti, zdraví a nezdolné síly!

Aleš Máchal

Laudatio na Ivana Dejmala, in memoriam

Ing. Ivan Dejmal je navržen na vyznamenání in memoriam za celoživotní angažovanost za lidská práva a zdravé životní prostředí, za která aktivně vystupoval od studentských dob v 60. letech minulého století až do své předčasné smrti v únoru 2008, v nevládních hnutích a organizacích a v letech 1991-1992 i ve funkci ministra životního prostředí a člena české vlády.

Ing. Ivan Dejmal se narodil 17. 10. 1946 v Trmicích u Ústí n.L. V roce 1963 se vyučil zahradníkem, v roce 1965 absolvoval Střední zemědělsko-technickou školu v Děčíně-Libverdě a začal studia na Vysoké škole zemědělské v Praze. Studia tehdy nedokončil, protože byl po okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy za odbojovou činnost v roce 1970 ze školy vyloučen a na dva roky uvězněn. Po propuštění pracoval v dělnických profesích (závozník, metař, myč oken, výrobce náhrobních kamenů, údržbář, skladník, strojník chladicích a čerpacích zařízení), v roce 1974 byl znovu uvězněn na další dva roky pro „protistátní podvratnou činnost“. Ani pak mu nebylo dovoleno dostudovat. Vzdělání doháněl samostudiem a účastí na filozofických seminářích prof. Patočky, pro které jednu dobu propůjčoval i vlastní byt. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a začal systematicky pracovat v její ekologické skupině, v roce 1987 založil a později redigoval Ekologický bulletin. V roce 1988 se účastnil založení Hnutí za občanskou svobodu a podílel se na založení nezávislé organizace - Ekologické společnosti, která na podzim roku 1989 iniciovala vznik sdružení ekologických organizací Zelený kruh. V prosinci 1989 se účastnil založení Konfederace politických vězňů. Od listopadu 1989 do voleb v roce 1990 vedl ekologickou sekci programové komise Občanského fóra. Od prosince 1989 do roku 1992 byl členem Křesťansko-demokratické strany. Po jejím sloučení s ODS z ní vystoupil a byl do roku 1998 členem Občanské demokratické aliance.

Po Listopadu 1989 byl pro své odborné kvality přijat jako vedoucí odborný referent specialista s výjimkou pro formálně neukončené vysokoškolské vzdělání na nově utvořené Ministerstvo životního prostředí. Vzápětí po rehabilitaci v roce 1990 ukončil úspěšnou obhajobou a promocí přerušené studium na Vysoké škole zemědělské v Praze-Suchdole jako zemědělský inženýr. V roce 1991 nahradil ve funkci prvního českého ministra životního prostředí RNDr. Bedřicha Moldana, CSc., ve vládě premiéra Petra Pitharta a tuto funkci úspěšně vykonával do voleb a ustavení nové vlády v roce 1992. I díky němu byla léta 1990-1992 nejskvělejšími lety MŽP, ve kterých byly položeny legislativní, administrativní a ekonomické základy systematické péče o životní prostředí v České republice.

Ing. Dejmal se výrazně zasloužil také o vznik a vládní podporu Programu obnovy venkova. Po rozdělení ČSFR a opuštění ministerského křesla Ing. Ivan Dejmal pracoval v organizacích tvořících odborné zázemí MŽP - v letech 1993-94 v Českém ekologickém ústavu (ČEÚ), v letech 1994-95 jako ředitel Českého ústavu ochrany přírody (ČÚOP). Od roku 1995 působil jako samostatný projektant se specializací na ochranu přírody a krajiny až do své smrti. Zúčastnil se desítek zakázek na územních plánech, revitalizačních projektech, pracoval jako poradce ministrů, expert Světové banky pro posuzování vlivů programů a projektů na životní prostředí. Vedle své profese byl nadále činný v mnoha nevládních neziskových organizacích a hnutích. V roce 1992 byl zakládajícím členem Společnosti pro trvale udržitelný život (spolu s Ing. Josefem Vavrouškem, CSc.) a několik let jejím místopředsedou, v roce 1993 spoluzakládal Ligu ekologických alternativ, založil a po 3 roky působil jako předseda Spolku pro obnovu venkova. Od roku 2000 byl členem a až do své smrti předsedou Společnosti pro krajinu. Působil v České komoře architektů v sekci pro krajinu a územní systémy ekologické stability.

Ivan Dejmal byl věřící katolík a od roku 1996 byl členem ekologické sekce České křesťanské akademie. Přijal za své, že Bůh svěřil zázrak stvoření do lidské péče spolu s odpovědností za jeho ochranu, kultivaci a rozhojňování, nikoliv jen k užívání. Byl bytostně spjat s půdou, přírodou a krajinou jako základem a podmínkou bytí všeho živého.

Po léta byl předsedou organizačního výboru tří ročníků mezioborové konference Tvář naší země - krajina domova, zredigoval a vydal z nich obrovské sborníky a na jaro 2008 připravoval čtvrtou. Byl členem Spolku přátel Jezeří. I po opuštění ministerské funkce do konce života bojoval proti prolomení územních ekologických limitů těžby na Sokolovsku, Ostravsko-karvinsku a zejména v Severočeské hnědouhelné pánvi, kde byl a zůstává tlak na jejich zrušení nejsilnější. Zároveň ale nepatřil, stejně jako Josef Vavroušek, k nepřátelům ekonomického a technického rozvoje. Dokázal pragmaticky hledat řešení zdánlivě neslučitelných ekonomických požadavků a potřeb s požadavky a limity ochrany přírody, krajiny, životního prostředí.

Do roku 1990 publikoval odborné články v ochranářských časopisech. Po roce 1990 publikoval a vystupoval i v rozhlasových a televizních pořadech. Účastnil se řady odborných konferencí a publikoval v jejich sbornících. O různých otázkách životního prostředí často přednášel pro ekologickou i širší veřejnost. Od roku 1992 do roku 2000 přednášel na Politologickém ústavu Karlovy univerzity předmět politické aspekty ekologie. Ivan Dejmal přispěl i do několika knižních publikací, jako Letem českým světem 1898-1998 (nakladatelství Jaroslav Bárta, Lomnice n.P.), Proměny sudetské krajiny (Antikomplex a Nakladatelství Českého lesa 2006), přispěl textem do obrazové publikace Jaroslava Poncara České středohoří (Karmelitánské nakladatelství 2007), v roce 2005 pak do publikace Limity těžby v SHP početnějšího kolektivu autorů. Zúčastnil se stovek besed, přednášek, akcí nevládních organizací - od Novomlýnských nádrží na jihovýchodě po Krušné hory na severozápadě Čech, od Šumavy po Slezsko.

Nepřestal se zajímat ani o politiku a problematiku lidských práv. V roce 2004 vstoupil do Strany zelených a vystoupil z ní, když byl v prosinci 2007 Senátem Parlamentu ČR jmenován do Rady nově založeného Ústavu pro studium totalitních režimů a stal se jejím výkonným místopředsedou. Smrt 6. 2. 2008 v nedožitých 62 letech věku všechny tyto jeho aktivity předčasně přervala.

Vyznamenání in memoriam je Ing. Ivanu Dejmalovi uděleno za celoživotní příkladný lidský, občanský i profesní přínos ke kultivaci politického, sociálně-ekonomického a životního prostředí, za neutuchající energii, kterou vydával od studentských dob pro obnovu lidské svobody, demokracie, práva na slušné životní prostředí a veřejné zdraví, ale i pro ochranu přírody a krajiny jako podmínky života ostatního živého stvoření, ne jen člověka.

Martin Říha