Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Jan Perůtka – tak trochu smutný umělecký knihař (s černou kočkou)


Tomáš Mazáč, č. 4/2008, s. 25

Šel mi na nervy. Přiznávám. Dost dlouho - dlouho pro knihofila rozumějte - jsem z něj doloval svou knihařskou zakázku a on si zničehožnic přijede do Brna, knížka hotová a že jsou to jeho jediné peníze… (Jářku, a kde je zrovna v tu chvíli vzít…?!)

Zato knížky dělal už tehdy parádní, s jemným vhledem do textu. (Vždycky jsem na něm obdivoval a obdivuji, že je především a v první řadě čtenář!) Knížky jako čokoládové bonbony, pěkné na pohled a sladké uvnitř. Nezapomenutelná vazba Apollinairova Pražského chodce se siluetou, stínem, chcete-li, onoho chodce, hrbolatá, upomínající na pražskou dlažbu z kočičích hlav. Ta kniha žila jako já, jako ty, byla to živá bytost tak skutečná, že byla až svědkem. Knihařovy oči za brýlemi s kovovou obroučkou, hluboké, upřímné s jemnou melancholií skrytou někde uvnitř. Mohlo by se dokonce zdát, že hradbičky brýlových skel jej snivce - občasného buřiče, proč ne, chrání před vnějším pragmatickým světem, jejž jako člověk věčně někým podvedený a okradený poznal až příliš dobře. Vstupujeme společně do jeho domu ve Zlíně-Loukách, je příjemný k obývání, k životu. První dojem mě nikdy neklame: ten dům má svou jedinečnou, nezaměnitelnou duši!

Je večer, odkudsi z temnot se bezhlesně zjevuje černá kočka, přesně tak musila vypadat kočka z povídek Edgara Allana Poea. Kočka se jmenuje Rozára a dle hostitelových slov je to „jediná ženská, která je zde s ním ochotna bydlet“. Svízel samoty. Čerta starého je vlastností vyvolených! Sám usínat, sám se pak ráno probouzet… Jo, člověk víc udělá, ale pro koho, proč vlastně… Těžký knihařův střední věk, ona doba ještě dlouho před navždy, nicméně už bez křídel.

Každý člověk mívá sny. Ne každému se v nich zjevuje André Breton. Každý knihař má svou dílnu, ateliér. Ne každý jí využívá v tak útulném nepořádku. Knihařina je práce domácká a domovní zvířena k ní tak nějak všeobecně patří, ale kočka Rozára Jana Perůtky je nejčernější kočka na světě. Když se rozvalí na černé kožené židli, máte co dělat, abyste ji nepřisedli.

Ale zpět ke knihařově dílně. Není sice tak vzorně a přitom účelně uspořádaná, jako jsme to loni v létě viděli u Perůtkova přeštického kolegy Bedřicha Zákosteleckého, ani není bohémsky střapatá. Je tak něco mezi. Kouzelné jsou knihařovy vyprávěnky, jak k tomu či onomu v dílně přišel. Jedna část pochází dokonce z ateliéru velkého Perůtkova učitele a Mistra Jindřicha Svobody. Nepoznal bych to, přiznávám se. Ale v Perůtkově dílně je prosím tolik duše, že se mně, nezručnému laikovi, nechtělo odtamtud odcházet.

Těšil jsem se, jak jinak, že v domě a dílně Jana Perůtky uvidím některé z jeho vazeb. Ty „volné“ však toho času vystavovala dr. Karkanová v knihovně brněnské Moravské galerie. (O nich později.) Tak jsme si sedli do patra, nalili si kafe a začali s rozprávkou. Mašina se rozjížděla pomalu, tak nějak zastřeně, ale pak to stálo za to. Ten tam byl morousný smolař a ženami nepochopený „zajatec hvězd a snů“! V zúženém časovém horizontu jedné odpolední návštěvy mi Jan Perůtka předestřel celý svůj život v podobě železniční trati s četnými odbočkami. Vyprávěl mi o své lásce ke kaktusům, jež ho obloukem přivedla k umělecké knihařině, o tom, jak jej Jindřich Svoboda nejdřív málem vyhodil a pak naučil vázat knížky, o tom, jak na vojně v Táboře, v aranžovně Západního vojenského okruhu v dost nevlídných podmínkách tvořil své první vazby a jak se po vojně osamostatnil a pořizoval svou knihařskou dílnu, o tom, jak dobrodružně cestoval přes Kubu do Mexika, i o přestavbě jeho rodinného domku. Popravdě psáno jsem si myslel, že k potěše čtenářově některou z těchto báječných historek, vyprávěných bez emocí a bez mrknutí oka, spíše tichým hlasem, zrekonstruuji. Chyba lávky! Ani má vypsaná ruka zde nic nezmůže. Nezbývá tedy, než na J. Perůtku průběžně naléhat, aby alespoň některou z nich sepsal. A vydal. To se rozumí, že bibliofilsky, zrovna tak, jak mi ve Zlíně ukazoval hrstečku textů o sobě s barevným grafickým doprovodem Hany Čápové. Jednou z ní bude mimořádně krásný bibelot, knížtička.

A proč zde zmiňuji ušlechtilou vášeň bibliofilskou? Protože nemusíme koneckonců do oblasti hrůzných příběhů zde už probíraných, abychom měli co dělat s poněkud tajnůstkářskou sektou bibliofilů, bibliomanů a všeliké obdobné havěti, výtisků číslo jedna a exemplářů číslo jedna s hvězdičkou, hollandů, japonů, jakož i domácích ručních papírů losinských… „Přibývalo-li by, nepřidávejte srdce,“ dí Písmo svaté. Ale oni - včetně Jana Perůtky - tam už dávno své srdce dali a za pro mnohé obyčejnou knížku nízkého nákladu solí vysoké částky a nepohnou při tom ani brvou.

Očima neutuchajícíma nyní už jen ve vzpomínkách procházím již zmiňovanou komorní výstavu Perůtkových vazeb v knihovně Moravské galerie v Brně, krásná vazba Erbenovy Kytice s ilustračním doprovodem Jindřicha Pilečka, podpisy chybí, bylo tištěno až po autorově smrti a všechny ty jednobarevné lepty sálají lidovou pověrečnou, bájeslovnou hrůzou, Halasova Hořká s grafikami Františka Tichého s mimořádně elegantně, v ilustrátorově duchu řešenou vnitřní stranou pouzdra. Někde vidíme názvuky, nikoliv ovšem nápodoby!, děl velkých, světových uměleckých knihařů: Jindřicha Svobody a Philipa Smithe například. Dnes už nesmrtelná vazba knihy Textů Jindřicha Svobody se zvětšenými, razidlem konanými obrázky, tak jak mu je (ta razidla) kdysi navrhl jiný z Perůtkových Mistrů: prof. Jiří Šindler.

Jednu knihu, lépe psáno knihu-objekt na této výstavě nenajdete - Knihu mexických pokladů. Jana Perůtku totiž před časem přivedla láska ke kaktusům, mimochodem i pan profesor Svoboda jich měl velkou sbírku, až do dalekého Mexika. Přivezl si odsud v podobě aztéckého kruhovitého kalendáře svou knihu svých mexických pokladů.

O tomto gruntovním objektu Jana Perůtky cestovatele už bohužel jenom letmo v hospodě před odjezdem. Doteď se tluču do hlavy, že jsem si ten autobus nenechal ujet…

Tomáš Mazáč

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu