VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Snad proto obdivuji krásu nočních motýlů, že je tak nenápadná a nenalézáme ji na každém kroku i díky tomu, že je po většinu dne ukryta. Ti poslové noci tiše nalétávají pod závoji tmy do míst, kam nepřijdeme už proto, že zatímco oni bdí, my spíme, sníme, a pokud bdíme, tak třeba u pracovního stolu.

Ale může se stát, že dojde k vzácnému setkání - zážitku dlouho nepomíjejícímu. Ten můj provázelo zvláštní, až magicky naladěné prostředí. Stalo se tak o jedné dlouhé dovolené na Vysočině, v kraji prosluněných pasek a zvlněných údolí protkaných bystrými potoky. Mlýny u nich osazené jsou opředeny pověstmi i skutečnými lidskými dramaty, která se tu kdysi dávno odehrála.

Je to už hodně let, co se v průhledu vysokých stromů zjevil jeden čtyři sta let starý mlýn se vším, co k tomu patří. Od pohledu k pohostinství nebylo daleko, a tak jsme tu s blízkým mi člověkem pobyli tři dlouhé měsíce až do prvního podzimku. S jitrem každého dne odcházeli jsme na toulky krajem, mávajíce mlýnu bílými šátky, na večer vraceli jsme se unaveni do objetí léčivého ticha, jemně doprovázeného klokotem potoka, jenž nám pod náhonem tak výtečně ochlazoval dvě láhve Tramínu.

Spát se nedalo, a tak jsme probděli mnohou noc při otevřených oknech s horkým stínem zahrad, při černých hodinkách, které často končily až se skřivany. A v jedné z těch nocí mísily se do našeho rozhovoru zvláštní, špitavé, šelestivé zvuky křídel, jakýchsi ztlumených kolovrátků, které vlétávaly do sednice, ale nevylétaly. Když jsme konečně vzhlédli k trámoví stropu, užasli jsme. Na bílém zdivu bylo jako naseto rozprostřených nočních motýlů v nehybné strnulosti. A jako kdyby někdo otevřel velký atlas, seděli tu martináči, přástevníci, bourci a lišajové i s trůnícím velkým smrtihlavem obklopeným ostatními jako královskou družinou.

Tu noc, stojíce na židlích s baterkami v rukou, sytili jsme se nevídanou, až uhrančivě podmanivou krásou motýlů fantastických tvarů a barev, od temně sametových po hedvábně stříbřité a zlatisté. Hodna obdivu byla i jejich měkce obrvená těla aerodynamických tvarů, příznačných pro vytrvalé hmyzí letce. Prohlížíme si z blízka podivné obrazce na křídlech připomínající názvy matematických veličin, znaky alfa, beta, gama, delta, nebo nějaké prastaré písmo plné šifer a tajemných iniciál…

Odtud asi pochází děs a úzkost lidí, kteří tyto krásné tvory nazvali můrami. To jméno na ně provždy vrhá temný stín osudovosti a stigmat hrůz, kterými jsou znamenáni i proto, že jsou zplozenci noci čili neznámého tajemna.

Vtaženi do úchvatné podívané, probděli jsme noc, nelitujíce. Zajati motýlím kouzlem, ptali jsme se jeden druhého: odkud se vzali, co je sem vábí, zrovna sem do mlýna, do sednice obývané lidmi. Snad je to jemný obilný prach usazený zde na všem, a to je sem láká. A proč jim nevadí prudké světlo baterek, když každé jiné je pro ně smrtelné? Oni však pod ním leží klidně, tiše a nepohnutě, jako by spali, a nechávají nás, jak dlouho chceme, obdivovat jejich krásu. Ani naše nadšené výkřiky je nevyrušily. Je to důvěra, přírodní instinkt, nebo je smysl toho jevu jen prozaický?

Šli jsme spát nad ránem a s prvním paprskem hledíme do bílého čistého trámoví bez jediného motýlího opozdilce. Ale druhou noc už nepřiletěli. Snad je odradil ustupující měsíc a blížící se podzim, který se už ohlásil nenadálým nočním chladem. Nechávali jsme v noci otevřená okna, ale motýlové už se nevrátili. Odletěli se svými šelesty a ztichlými kolovrátky do světa neznámého, který se nám jen ve vzácných chvílích může ve své svrchovanosti přiblížit. Díky vám, krásní motýlové, že jste se nám jednou v životě dali poznat.

Alena Hoblová, ak. malířka