VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kalifornský profesor Richard Heinberg dokladoval na své strhující přednášce pro Soil Association v listopadu loňského roku v Londýně, v jak hluboké krizi se nachází globální potravinový systém. Co mě na přednášce zaujalo nejvíce, je vize možného řešení - náčrt naší lokalizované budoucnosti. Může se zdát radikální a nereálný - nebo jen neuvěřitelný? - ale určitě stojí za to se nad ním zamyslet. Do následujícího shrnutí Heinbergovy přednášky jsem vnesl i některé poznámky z projevu Andrew Simmse, programového ředitele londýnské New Economics Foundation, na zasedání Economic and Social Council OSN letos v květnu v New Yorku.

Kdy to přijde?

Podle Heinberga se nacházíme na konci tzv. „éry fosilních paliv“. Není otázkou, zda nastane tzv. ropný zlom, ale kdy nastane. Zvyšující se ceny ropy mají přímý dopad na zemědělství (cena nafty pro zemědělské stroje, agrochemikálie, doprava vstupů a produktů zemědělství). S růstem ceny ropy nepřímo souvisí rostoucí poptávka po biopalivech, která vede k převádění rozsáhlých ploch půdy na pěstování energetických plodin namísto potravin. Celá desetiletí levné energie také vedla k rychlé degradaci základních přírodních zdrojů - půdy a vody. To jsou hlavní problémy, které je třeba řešit zároveň.

Faktem je, že spousta světových regionů už by nebyla schopna pokrýt potřeby svých obyvatel z vlastních zdrojů. Jenže globální distribuční systém je neméně závislý na fosilní energii než samotná produkce potravin. „Pokud nastane ropný zlom brzy, následky mohou být zničující,“ varuje Heinberg a odhaduje, že na „odvykací kůru“ od ropné závislosti budou industrializované společnosti potřebovat celá desetiletí.

Co nás dovedlo až sem

V předindustriální době byly hladomory očekávatelné a svým způsobem normální. V 19. století se situace změnila, evropští zemědělci mj. díky dovozu guana z Chile a Peru dokázali uživit expandující města. Na přelomu 19. a 20. století, kdy bylo guano prakticky vytěženo, Evropu od potravinové krize zachránilo využití fosilních paliv pro syntetizaci umělých hnojiv - konkrétně to byl objev syntetizace amoniaku ze vzdušného dusíku a vodíku obsaženého ve fosilních palivech Němců Habera a Bosche z roku 1909. Využití fosilních paliv uvolnilo velké plochy zemědělské půdy, která byla dříve využívána pro pěstování krmiva pro koně. Po druhé světové válce se přidala „chemická revoluce“ - pesticidy, herbicidy. Od šedesátých let pak byly zázraky chemie ve velkém exportovány do rozvojových zemí - nastala „zelená revoluce“. Levná doprava umožnila bezprecedentní toky obilí, masa, zeleniny a jiných potravin mezi zeměmi a mezi kontinenty.

Skokový nárůst světové produkce potravin byl doprovázen stejně skokovým nárůstem světové populace. Produkce potravin se definitivně stala zcela závislou na fosilních zdrojích energie. Profesor Heinberg cituje studii, která uvádí, že pro vyprodukování 1 kalorie v potravinách potřebuje moderní zemědělství 10 kalorií energie z fosilních zdrojů. Dnes si v industrializovaném světě hladomor představujeme jen těžko - mnohem větším problémem je obezita.

Neblahé náznaky posledních let

Spolu se strmě rostoucími cenami ropy vyletěly v uplynulých dvou letech i ceny potravin. Kromě přímých dopadů na náklady zemědělců existují ještě další faktory, které významně přispěly k růstu cen potravin. Jsme svědky „hladových bouří“ v Západním Bengálsku a Mexiku, varování před hladomorem přišla z Jamajky, Nepálu, Filipín a subsaharské Afriky. Inflace cen potravin dosáhla 18 % v Číně, 13 % v Indonésii a Pákistánu, přes 10 % procent v Latinské Americe, Rusku, Indii a dalších zemích. Globální potřeba rozvojové pomoci roste, zároveň však roste její cena. Potravinová krize dopadá nejvíce na ty nejzranitelnější státy. Řečeno s notnou dávkou cynismu, tlak na pěstování biopaliv celé situaci nepomáhá.

Situaci komplikuje „klimatický chaos“ spojený se změnou klimatu, způsobenou emisemi skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv. Nekonzistentní klimatické cykly působí vážné problémy producentům potravin. Vkročili jsme do století, kdy lokální anomálie počasí mohou v kombinaci s centralizací produkce vážně zasáhnout do světového zásobování potravinami. Pokračuje i dezertifikace: ročně ztratí 100 000 km² země vegetaci a stane se pouští, což má mj. vliv na teplotní a energetickou bilanci planety. I dostupnost pitné vody klesá dramatickým tempem. A přitom 90 % pitné vody je dnes používáno na zavlažování v zemědělství. Pozornosti však nesmí uniknout ani pravděpodobný vrchol ve světové těžbě fosfátů, hlavním zdroji fosforu pro zemědělství.

Všechny tyto problémy se navzájem ovlivňují a posilují. A přitom ve světovém měřítku je třeba každý rok vyprodukovat o něco více potravin pro rostoucí globální populaci. Heinberg cituje výpočet, podle kterého bude v příštích 50 letech nutné vypěstovat více potravin, než bylo vypěstováno v uplynulých 10 000 letech (!).

Inspirace na Kubě

Příkladem úspěšného překonání ropného zlomu a ekonomického šoku je Kuba. Po zhroucení trhů RVHP a zejména zastavení dodávky ropy ze Sovětského svazu na počátku 90. let zde museli během krátké doby přeorganizovat národní potravinový systém. Většina obyvatel Kuby chtě nechtě přešla na víceméně vegetariánskou stravu, zvýšily se platy pracovníků v zemědělství (i nad úroveň administrativních pracovníků ve městech), mnoho veřejných ploch bylo využito pro pěstování potravin, objevily se tisíce zelených střech. Kromě toho byly rozděleny velké státní farmy a byl podpořen vznik malých zemědělských družstev. Kuba se tak pravděpodobně vyhnula hladomoru.

A. Simms na téma „kubánský ropný zlom“ dodává: „Kuba ukázala, že je možné uživit populaci i pod obrovským ekonomickým tlakem, s velmi málo fosilními palivy.“ Upozorňuje, že spolu s odvrácením hospodářské krize přišly další, překvapivé výsledky. Příjem kalorií klesl o třetinu a podíl fyzicky aktivních lidí se (z nutnosti) více než zdvojnásobil, zatímco obezita poklesla na polovinu. Mezi roky 1997-2002 se snížil počet úmrtí spojovaných s diabetem o polovinu, u kardiovaskulárních chorob byl zaznamenán pokles úmrtnosti o 35 %. Úmrtí způsobená infarktem a dalšími příčinami poklesla zhruba o pětinu.

Heinberg předpovídá, že s podobnou krizí, jaká proběhla na Kubě, se již brzy budou potýkat zemědělci i v bohatších zemích. I v případě, že se v nich udrží produkce potravin, může nastat problém s jejich distribucí. Velká Británie si to vyzkoušela při stávce řidičů kamionů v roce 2000, Španělsko, Portugalsko a nejnověji Francie letos.

Jaké je řešení?

Jako nepravděpodobné až nezodpovědné se Heinbergovi, tváří v tvář obrovskému rozsahu problémů, jeví spoléhat na řešení navrhovaná mezinárodními potravinovými agenturami (ponechat působit trh - vyšší ceny potravin učiní jejich pěstování výnosnější než pěstování biopaliv; využívat geneticky modifikované plodiny; omezit spotřebu masa; zpomalit růst globální populace či kultivovat v současnosti neproduktivní půdu). I ekonom Světové banky, Alain de Jarvy, nedávno změnil dlouholetý tón své instituce a považuje zemědělství za klíč k omezení hladu a chudoby ve světě. Lze nalézt i další signály měnícího se přístupu různých institucí.

Ani cesta navrhovaná velkými zemědělskými korporacemi - bioinženýrství - však podle Heinberga není řešením. Jednak nebylo zatím příliš úspěšné, jednak samo spotřebovává stále vzácnější fosilní zdroje a hlavně: počítá se zachováním současného energeticky náročného systému. Heinberg říká: „Abychom se dostali k jádru krize, potřebujeme reformu zemědělství hlubší, než byly všechny dosavadní.“ Přičemž inspirace tu je. Ekologické zemědělství už léta pracuje na modelech, které podstatně redukují potřebu fosilních paliv, orby a mechanizace. Všechny tyto přístupy navíc zdůrazňují větší zapojení lidské práce, místní znalosti půd, mikroorganismů, počasí, vodního režimu a vztahů mezi rostlinami, zvířaty a lidmi. Heinberg argumentuje, že ekologické zemědělství skutečně může nakrmit celý svět.

Heinbergova vize

Heinberg přichází s vlastní vizí potřebných změn: „Protože ekologické metody zemědělství jsou dramaticky více pracovně a znalostně náročné než industriální zemědělství, jejich přijetí bude vyžadovat ekonomickou transformaci celých společností. Přechod k potravinovému systému nezávislému na fosilních palivech bude nějaký čas trvat. Skoro každý aspekt naší současné produkce potravin se bude muset proměnit. A vezmeme-li v úvahu, že globální vrchol v dodávkách ropy se dostaví asi brzy, musí k této změně dojít urychleně, s podporou národních vlád. Bez levných paliv budeme muset omezit objem dopravy a nezbytnou dopravu zefektivnit. Z toho vyplývá potřeba zvýšit místní soběstačnost v potravinách. Budeme muset pěstovat více potravin ve městech a okolo nich. … Lokalizace zásobování potravinami znamená nejen přiblížení producentů a spotřebitelů, ale i spoléhání se na místní produkci a obnovu všech prvků výrobního procesu - od semen po stroje. To, zdá se, opět vylučuje bioinženýrství, které upřednostňuje centralizovanou produkci patentovaných semen a odrazuje farmáře od každoročního vlastního semenaření. Je zřejmé, že budeme muset minimalizovat nepřímé vstupy do zemědělství - jako například energii vkládanou do zpracování a balení. Bude třeba do zemědělství znovu zavést tažná zvířata. Voli mohou být v tomto ohledu vhodnější než koně, protože mohou být krmeni slámou a pást se na strništi, zatímco koně, krmení obilím, by byli přímou konkurencí lidem. Zvířata můžeme začít znovu používat jen do té míry, do jaké se podaří uvolnit půdu pro pěstování jejich krmiva. Jednou z možností, jak to udělat, by bylo přestat chovat tolik zvířat na maso. Vlády musí též poskytnout lidem pobídky, aby se vrátili k zemědělskému způsobu života. Bylo však chybou uvažovat o tom jako o pouhém zvýšení množství pracovní síly v zemědělství. Úspěšné tradiční zemědělství vyžaduje sociální sítě a mezigenerační sdílení dovedností a znalostí. Nepotřebujeme pouze více zemědělských dělníků, ale venkovskou kulturu, která činí z farmaření uspokojující způsob života, schopný přitáhnout mladé lidi.“

Pro postindustriální potravinové systémy se naprosto nehodí průmyslové megafarmy - v mnoha případech proto bude nutné provést pozemkovou reformu. Současné dotace do zemědělství budou muset být nahrazeny dotacemi do zemědělského vzdělávání, na úvěry na nákup půdy a na přechod k ekologickému zemědělství. Potravinová politika by měla být doplněna populační politikou, motivující lidi k menším rodinám. Bude třeba zlepšit postavení žen v chudých zemích. „To všechno jsou obrovské úkoly - ovšem alternativní nicnedělání nebo dočasná technologická řešení skoro jistě povedou ke špatným koncům,“ uzavírá Richard Heinberg svoji přednášku.

A Andrew Simms jako test navrhovaných řešení přidává tři otázky:

1. Zvýší nebo sníží to, co uděláme, zranitelnost lidí?
2. Posune nás to směrem k opravdu udržitelnému životu ze zdrojů jedné planety?
3. Posune nás to dost rychle, abychom se vyhnuli nezvratné, katastrofické klimatické změně?

Ing. Stanislav Kutáček - Trast pro ekonomiku a společnost