VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pokud jsem byl jenom vzdáleným a roztržitým divákem na hotové dílo zahrádek, považoval jsem zahradníky za osoby ducha zvláště poetického a jemného, které pěstují vůni květin, naslouchajíce zpěvu ptačímu. Nyní, když se dívám na věc z větší blízkosti, shledávám, že pravý zahrádkář není člověk, který pěstuje květiny; je to muž, který pěstuje hlínu. Je to tvor, který se zarývá do země a nechává podívanou na to, co je nad ní, nám, lelkujícím budižkničemům.

Karel Čapek

Jaká je současnost tradičních zahrádkářských kolonií?

Zahrady a zahrádkářské kolonie mají na území města Brna dlouhou tradici. Z environmentálního pohledu jsou významným krajinným fenoménem, oceňovaným pro celou řadu svých ekologických funkcí v rámci organismu města. Mimoto zahrádkářské kolonie představují i zajímavý fenomén sociální a kulturní, jsou součástí paměti města. Pod deklarovaným záměrem brněnského magistrátu zrušit některé z kolonií v centru města jsme se vydali do terénu zjistit, jak svoji aktuální situaci vnímají samotní zahrádkáři. Co pro ně zahrádka a život v kolonii vlastně znamená?

Během roku 2007 jsme uskutečnili strukturované rozhovory se třinácti zahrádkáři v zahrádkářských koloniích v centru Brna - na Kraví hoře, Žlutém kopci a Červeném kopci. Tato základní technika sběru dat byla doplněna participantním pozorováním - např. účastí na demonstračním pochodu za zachování zahrádkářských osad v městě Brně (květen 2007) nebo na výstavě zahradních výpěstků v Brně-Komíně (říjen 2007).

Prostory sousedství a vzpomínek

Zahrádkářská kolonie je sociálním mikrosvětem, který má svoji formální strukturu, ustálená neformální pravidla svého fungování, kolektivní i individuální rituály. Je zjevné, že ve srovnání s dobou socialismu se život v koloniích více individualizoval, společně organizované činnosti postupně ztrácejí na významu - dotazovaní vzpomínali na minulost jako na dobu, kdy byl společenský život kolonie živější než v současnosti. Sociální uspořádání a život v kolonii jsou však stále nutně podmíněny jistou mírou kolektivní, společně sdílené identity. Ta je na jedné straně reprezentována formálními institucemi, jako jsou funkce hospodáře, jednatele či spolkových místností, na straně druhé pak vytvářena a reprodukována každodenními sociálními interakcemi mezi členy kolonie.

Společné schůze a brigády jsou dnes přijímány pasivně a chápány jako nutnost pro „chod“ kolonie. Stále existují více méně povinné brigády, v jejichž rámci se zahrádkáři pravidelně starají o společně využívaná místa a věci, jako jsou např. cesty a ploty. Těchto brigád je možné se zúčastnit osobně, nebo svoji neúčast kompenzovat zaplacením poplatku: „Na společné prostory se vyhlásí brigáda. A komu se chce, tak jde - a komu ne, tak zaplatí za nicnedělání třicet korun na hodinu.“ (zahrádkářka 1)

Nápadnou součástí života komunity je sociální kontrola. Mezi zahrádkáři existují společně uznávané ideály a představy o tom, jak by měla kolonie a život v ní vypadat. Jejich nedodržování je veřejně sankcionováno, např. pokáráním na „nástěnce“: „Vztahy se sousedy se zlepšily. Dříve mne šikanovali a pravidelně pranýřovali na nástěnce za to, že zahrádku nemám upravenou.“ (zahrádkář 1)  V krajním případě může situace s nedodržováním obecně závazných norem dojít až k vyloučení zahrádkáře z kolonie: „Ti, kteří to mají moc ve velkým bordelu, tak dají upozornění. Popřípadě, když se o to vůbec nikdo nestará, tak se tady stalo, že jim ty zahrádky odebrali.“ (zahrádkář 5)

Další institucí udržující sociální soudržnost členů kolonie je vzájemné sdílení a půjčování nejrůznějších nářadí a nástrojů, výměna semen a sazenic, což dále posiluje sousedské vztahy. Samozřejmostí je též vzájemné obdarovávání výpěstky a produkty z nich: „Konzumujem, rozdáme, zavařujeme, někdy pálíme, nadúrodu dám sousedce, ta má děcka, je to takové normální.“ (zahrádkářka 1)

Struktura zahrádek

Na utváření pospolitosti, solidarity a kolektivní identity kolonie se podílí i prostorové uspořádání zahrádek. Zatímco mezi zahrádkami uvnitř kolonie prakticky neexistují žádné fyzicky neprostupné bariéry (vymezení jednotlivých zahrádek vůči sobě navzájem je spíše symbolické - obvykle zvýrazněné pomocí liniově vysázené zeleně), vnitřní prostor kolonie je vůči vnějšímu prostředí doslova opevněn vysokým plotem, typicky nadstaveným ochranou z ostnatého drátu. Vstupní brány a branky jsou úzkostlivě zamykány. Z pozorování je zřejmé (např. z domácího oblečení, popřípadě z odhalených částí těla zahrádkářů, ale i dalších indikátorů), že vnitřní prostor zahrad je chápán jako intimní a bezpečný. Hranice kolektivní identity - my / oni - je konstruována mezi komunitou kolonie (my) a jejím okolím (oni). Potvrzují to i výroky dotazovaných: „Oni sem chodí sběrači, ty vám klidně ukradnou i kohoutek od vody. Tady kdo má zahrádky, ten nikomu nic neukradne, chodí sem vždycky jenom cizí. Nemůže se nic dát k plotu.“ (zahrádkář 2)

Když je volno, tak na zahrádku

Samozřejmou součástí většiny zahrad jsou nejrůznější drobné stavby a místa s posezením, určená k oddechu a trávení volného času. Zahrádkáři si zde užívají chvíle volna spolu se svými dětmi a vnoučaty. Společným pobytem na zahrádce se zde posilují mezigenerační rodinná pouta, dochází k předávání zkušeností a nezáměrné lidové environmentální výchově, která u dětí povzbuzuje zájem o „přírodu“ a její sezonní cykly: „V tom paneláku, v tom betonu se to nenaučí. Učíte je poznávat ptáčky, vysvětlíte jim, proč jsou žížaly v zemi, a ty děti mají přehled a, protože je k tomu vedete odmalička, tak nebudou tomu ptáčkovi nikdy ubližovat.“ (zahrádkářka 2)  „Vnuk, ten sem chodí strašně rád … sází pořád, to je zahradník, ovšem k smrti rád sází právě plevel.“ /smích/ (zahrádkářka 4)

V dobách socialismu byly zahrádkářské aktivity pro mnoho lidí alternativním způsobem seberealizace a trávení volného času. Mnoho současných zahrádkářů v koloniích „vyrostlo“ - „my jsme tady vychovali oboje dvě děti“ (zahrádkář 3) - a se zahradou mají spojené důležité životní okamžiky: „Můj dědeček v čtyřicátém sedmém roku, to zasázel první meruňku, protože jsem se narodila.“ (zahrádkářka 3)  Není proto divu, že jsou k danému místu vázáni silným citovým poutem.

Relaxace v blízkosti přírody

Zahrádkářské kolonie jsou vnímány jako nezanedbatelná složka brněnské městské zeleně - „jsou to plíce města“ (zahrádkářka 1). Vyznačují se velkou biodiverzitou, originální kombinací okrasných i ovocných dřevin, především pěstěné, ale tu a tam i divoké vegetace, která je útočištěm mnoha druhů hmyzu, ptáků a dalších drobných živočichů. Oblíbenými a oceňovanými živočichy jsou mezi zahrádkáři např. ježci a ještěrky, především pak ptáci: „Sýkorky, sojky krmíme, kupujeme na zimu 30-50 kg slunečnice, vlašské ořechy jim taky dáváme.“ (zahrádkářka 1)  „No přes zimu tady vždycky krmíme ptáky, takže tady máme moře ptáků, pak si stěžujou sousedi, že všichni ptáci, kde jsou? Prý u nás! A víte, co je tady nejvíc? Ještěrky! Já je mám na terase, pokud je teplo, na tom schodku, tam se krásně vyhřívají. Nádherný ještěrky. A co se týče ptáčků, to vám řekne babička, protože já to neumím jmenovat, ale jsou tady! Kvůli těm stromkům, my jsme je nesměli kácet, protože v nich měly ty mladý leta letoucí hnízda. A tady dokonce jsou sojky! Což bych tady nečekala. Sýkorky! Taky vlaštovky! To víte, ono to tady všechno sedí na těch drátech. A ráno, ty zpěvy! To je jak koncert.“ (zahrádkářka 6)

Pestrost pěstovaných druhů plodin tradičně závisela na zkušenostech a schopnostech jednotlivých zahrádkářů i na limitujících podmínkách daného místa: „Musí se přihlížet k tomu, čemu se tady daří, nebudu tady pěstovat mrkev, když vytáhnu ocásek. Můžu s tím tady dělat, co chcu, když se tady daří rajčatům. Jo, taky podle volby prostředí.“ (zahrádkářka 1)  Koreluje též ale i s funkcí, kterou ta která zahrádka v současnosti plní - např. s podílem její hospodářské a okrasné plochy: ,,No my tak napůl asi, jednak co se týče zeleniny, tak nějakou jo, spíš máme tady teď jak je to rozkvetlé, nějaký ty kytky, manželka hlavně je má ráda. Ale ty rajčata a nějakou papriku taky máme támhle.“ (zahrádkář 4)

Významnou motivací pro vlastnictví zahrádky je dnes odpočinek a rekreace ,,v přírodě“: „Kam bych šel? Koukat z okna, čekat na smrt? Nebo co? Vždyť to je strašný.“ (zahrádkář 3)  ,,Jsem na vzduchu, mám kam jít.“ (zahrádkářka 3)  ,,Je tady hodně stromů, zelenina, květiny, tak, aby se nám tady líbilo.“ (zahrádkářka 5)  Práce na zahrádce je vnímána jako ,,koníček“ a možnost setkání s přáteli a známými.

Zahrádka kvůli vlastním výpěstkům

Přestože produkční funkce zahrádek ztrácí na významu, stále je pro mnoho zahrádkářů důležitá. Nejčastějším typem zahrady v koloniích je kombinace užitkové a okrasné zahrady. Pěstitelé u své úrody zeleniny a ovoce oceňují kvalitu svých výpěstků na rozdíl od produktů z obchodní sítě: ,,V každým případě rajčata tak dobrý z obchodu nésó, já nevim, vodkad to vozijó. To když rozkrojíte, tak ta dužina je taková…“ (zahrádkář 4)

Názory na nutnost a míru používání chemie variují u jednotlivých zahrádkářů na pestré škále. Přesvědčení, že ,,motyka a pot je to nejlepší“ (zahrádkář 5), jsou však spíše ojedinělé. Převládá názor, že ,,zahradničení úplně bez chemie nejde“ (zahrádkář 6). Ilustrativní je v tomto směru výpověď jedné z navštívených zahrádkářek: ,,Ošetřovat, to se musí, hnojit, stříkat, zalívat. Ale ono je to dneska totiž tak. Ta příroda je tak zmršená, když napadne ta rez nějaké ty dřeviny. Tady jsou takové choroby, které já dneska nepamatuju, ono se to šíří, ke kterým jste bezmocná. To můžete dělat, co chcete, to není pomoc. V rámci dostupnosti. Hnojiva umělý, to my nepoužíváme. Jednou za čas, tady je konírna, tam jdeme, nadřeme se sice jako koni. Deset pytlů, dotáhneme to sem. Ty granulovaný hnojiva, to říkají, jak je to fajn, a když jsem to s tím udělala, to jsem měla tolik plevele, taková ta tráva, co roste až k protinožcům. Nejlepší je dát si tu hoknu, dotáhnout pytel hnoja.“ (zahrádkářka 1)  Ekologizační tendence pronikají k organizovaným zahrádkářům pouze velmi omezeně, zahrádkáři se na svých zahrádkách chovají podle vzorců, které v sobě mají zakořeněné po generace.

Ve městě jako na venkově

Můžeme říci, že ve zkoumaných brněnských zahrádkářských koloniích jsou patrné v zásadě velmi podobné tendence, které jsme zjistili v dřívějších výzkumech na moravském venkově. Na jedné straně je zde zřejmý posun k rekreačnímu typu zahrady, který je zřetelný v rostoucím počtu grilů, rodinných bazénů a krátce střižených ,,golfových“ trávníků: „Já zas tomu tolik nedám, tomu ovoci, když mám chuť, tak si koupím, tady je to spíš ten vodpočinek…, protože je vidno, že tu nepěstuju žádnou zeleninu, ale pouze zde oddychuju. Pro mě je to zahrádka čistě na víkend nebo na volno.“ (zahrádkářka 4)  V koloniích už lze tu a tam nalézt i zahrady zcela bez zeleniny a ovocných stromů, sestávající pouze z místa ,,k posezení“ osázeného jehličnany.

Na straně druhé zde najdeme i zahrady ponechané svému osudu - již několik sezon nekultivované, zpustlé, divočící. Jakkoli můžou být divoké zahrady trnem v oku sousedním zahrádkářům, jejich environmentální význam je zřejmý - obohacují pestrou mozaiku různých typů biotopů, a tím i zvyšují biodiverzitu zahrádkářských kolonií.

Co bude s naší zahrádkou?

Oproti venkovským zahradám, které bývají obvykle v soukromém vlastnictví samotných zahrádkářů, je zde však jeden podstatný faktor ovlivňující současnou podobu navštívených zahrádkářských kolonií. Je jím strach z rušení kolonií. Zahrádkáři jsou nuceni v obavách z nejisté budoucnosti přemýšlet v krátkodobém horizontu několika málo let: „Já to spíš už likviduju. To jsou starý stromy a nechcu sázet zatím, už jsem dávala kolikrát broskve a jsou dycky pryč a furt se vykládá, že nám to tady budou brát.“ (zahrádkářka 7)  Kritizována je špatná vzájemná komunikace mezi zahrádkáři a městem. Jako nespravedlnost vnímají zahrádkáři zvyšující se poplatky za nájem v kontrastu s neustálým strachem z možné ztráty zahrady: „Ale poprvně letos už jsem taky nezaplatila známky. No nač já potřebuju být organizovaná, když voni se vo nás vůbec nestarají?“ (zahrádkářka 4)

A tak zatímco někdo může doufat, že kolonie zrušeny nebudou - „A myslím si, že magistrát, když je tady trochu zeleně, blízko města, že by z toho nechtěl udělat náměstí Svobody, ne?“ (zahrádkář 3) - jiný má v této věci jasno: „Můžeme se bránit, ale převaha města Brna je silnější. Oni si můžou dělat, co chcou.“ (zahrádkářka 3)

Text vznikl v rámci výuky studijního předmětu Badatelské projekty studentů, který na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně vyučuje Mgr. Pavel Klvač.