Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Kniha o krajině, po které se stále ještě stýská


Antonín Buček, č. 5/2008, s. 28-29

Miloš Spurný: Sbohem, staré řeky. Good Bye, Old Rivers. FOTEP, Brno 2007. 140 s.

Na počátku 70. let 20. století, v době, kdy tzv. komplexní vodohospodářské úpravy jižní Moravy začínaly drasticky měnit krajinu údolních niv dolních toků Moravy, Dyje, Svratky a Jihlavy, natáčel zde Miloš Spurný s kameramanem Milo Černouškem záběry dokumentující divokou krásu krajiny „Moravské Brazílie“. V roce 1973 vznikl jímavý barevný širokoúhlý film Sbohem, staré řeky, unikátní rozloučení s mizející lužní krajinou, dnes dostupný jen v nekvalitních videokopiích. Souběžně s natáčením filmu ovšem Miloš Spurný také fotografoval a vytvořil bohatý archiv černobílých snímků. Z podnětu paní Věry Spurné, která o archiv zesnulého chotě starostlivě pečuje, se Jan Lacina ujal úkolu vybrat a uspořádat Spurného nenapodobitelně výstižné a krásné fotografie nivní krajiny do uceleného souboru. Znalci jihomoravské krajiny jistě ocení, že se mu tento nelehký záměr podařilo bravurně naplnit.

V úvodní části knihy Antonín Dufek, kurátor fotografické sbírky Moravské galerie v Brně, pojednává o významu díla Miloše Spurného v kontextu české a světové fotografie a výtvarného umění. Fotografické putování krajinou Dyjskomoravské nivy na panoramatických snímcích Miloše Spurného začíná pohledy na kontakty kopců a niv, pokračuje jedinečnými snímky krajiny v době záplav, graduje panoramatickými záběry starých řek a mokřadů, přechází do intimních interiérů lužní krajiny v oddílech Moravská Brazílie a Lužní lesy a stromy a končí smutnou závěrečnou částí s apokalyptickými obrazy nevratných přeměn lužní krajiny při vodohospodářských úpravách. Pro krajinné ekology a milovníky krajiny je důležité, že většinu záběrů se J. Lacinovi podařilo přesně lokalizovat, že většina snímků je přesně datována a že všechny fotografie doprovázejí krátké, poučeně formulované texty.

O osudu krajiny starých řek Miloše Spurného pojednává J. Lacina v eseji, který navazuje na fotografickou část knihy. V hutném, poutavém a zaníceně stylizovaném textu se mu podařilo výtečně vystihnout osudové milníky přeměny krajiny, do které se „my, kdož ji pamatujeme…, vracíme neradi“. Osobnost Miloše Spurného, kořeny jeho zaujetí pro fotografování krajiny a podmínky, za kterých fotografie vznikaly, přibližuje Věra Spurná v závěrečné kapitole knihy.

Výtečně připravenou publikaci doplňuje faktografický přehled fotografického a filmového díla Miloše Spurného. Hodnotu této krásně smutné knihy zvyšuje výborný anglický překlad všech textů. Překladatelé Irma Charvátová a Tony Long dokázali správně do angličtiny převést i takové překladatelské oříšky jako „rozlámané porosty neseřezávaných hlavatých vrb“.

Kniha je monumentálním pomníkem krajině, kterou sice již nikdy neuvidíme, ale nepřestaneme po ní toužit. Naplňuje poslání, které Miloš Spurný svébytně formuloval v úvodu scénáře svého filmu: „Na památku našim budoucím generacím, které jednou, až je omrzí kanály, samy od sebe zas zatouží po řekách. Zaznamenali jsme je pro ně tak, jak vypadaly a jak my jsme je milovali.“ Všichni, kdož se o vydání této knihy přičinili, zaslouží poděkování.

Antonín Buček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu