VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Město za městem

V městském regionu Prahy narostl v posledních deseti letech (2001-2011) počet obyvatel o 188 tisíc, tj. o 14 %. Praha je pólem růstu v Česku a chová se jako magnet přitahující lidi z jiných regionů a zahraničí. Nejvíce se zvětšily obce v těsném okolí města, které jsou s Prahou svázány dojížďkou za prací. Počet obyvatel se zde zvýšil o 84 tisíc, tedy téměř o polovinu (46 %). Jde o větší počet lidí, než dnes žije ve Zlíně nebo Kladně.

O 45 tisíc obyvatel více než před deseti lety má domov v okrajových, v podstatě venkovských částech Prahy, kde se přírůstek rovnal 40 %. I když se 59 tisíc obyvatel přistěhovalo do kompaktního jádra Prahy, většina nárůstu probíhá v příměstské krajině.

Výstavba potřebuje plochy a zpravidla se odehrává na zelené louce.

Z půdy zastavěné mezi lety 1989 a 2008 posloužilo 62 % bytové výstavbě, z toho 54 % pro rodinné a 8 % pro bytové domy; na celkovém přírůstku počtu bytů se více podílely bytové domy, kterým však k tomu stačilo mnohem méně plochy. Z půdy využité pro výstavbu rodinných domů se přitom 83 % nacházelo mimo hranice hlavního města, a to ve stovkách lokalit roztroušených po krajině. Z celkového rozsahu nově zastavěných ploch, včetně pozemků pro obchod nebo sklady, jich bylo v Praze jen 32 % a více než dvě třetiny v zázemí města.

Praha se sice v rámci Česka vymyká rozsahem a silou suburbanizace, ale posun rozvoje do okolí městských jader se týká většiny našich měst. Za jejich hranicemi vyrůstají města nová.

Bubnování na poplach

Suburbanizace dnes přetváří charakter osídlení v Česku. Návštěva Budapešti, Bratislavy, Sofi e, Moskvy nebo Tallinu nás přesvědčí o tom, že mezi postsocialistickými zeměmi nejsme výjimkou. Zpráva Cities of Tomorrow: Challenges, Visions, Ways Forward (Města budoucnosti: výzvy, vize, řešení), vydaná loni na podzim Evropskou komisí, považuje suburbanizaci a zejména její formu, jež se anglicky nazývá „sprawl“, za jednu z největších hrozeb evropským městům. Zpráva zdůrazňuje vyšší energetickou náročnost, problematické zabezpečení základních služeb pro obyvatelstvo, výraznější sociální segregaci, zastavění zemědělské půdy, ztrátu přírodní rozmanitosti a úpadek městských center.

Na stinné stránky upozornila také Evropská agentura pro životní prostředí, která ve spolupráci s Evropskou komisí vydala v roce 2006 zprávu Urban Sprawl in Europe: the Ignored Challenge (Sprawl v Evropě: opomíjená výzva). Diskuse na toto téma se vedou už půl století v USA. Jejich přehledné, i když ne vyčerpávající shrnutí přinášejí zprávy The Costs of Sprawl (Cena za sprawl) z let 1974, 1998 a 2002. Otázkou je, zda se umíme a chceme poučit ze zkušeností vyspělých kapitalistických společností.

Vyjádření pokroku

Suburbanizace nemá jen své kritiky, ale i početné zastánce. Někteří autoři zdůrazňují, že suburbanizace a sprawl jsou přirozenými důsledky růstu blahobytu a demokracie. Stále větší počet domácností může uskutečnit svůj sen o bydlení za městem ve vlastním rodinném domu se zahradou. Zejména střední a vyšší vrstvy si mohou svobodně zvolit, jak a kde žít, bydlet, pracovat, bavit se. Firmy se přemisťují tam, kde mohou snižovat náklady a navyšovat zisky. Výstavbu spravují jednotlivé obce, a je tak pod přímou kontrolou místního obyvatelstva, které může ovlivňovat podobu svého bezprostředního okolí. Velký obhájce sprawlu Robert Bruegmann v knize Sprawl: a Compact History (Sprawl: historický přehled) vysvětluje, že sprawl je důsledkem toho, že lidé chtějí být nezávislí, mobilní a mít možnost volby. Volání po usměrnění je pak považováno za zpochybnění základních zásad kapitalismu.

Společenská volba

Společnost může upřednostnit ekologicky udržitelnou, sociálně spravedlivou a ekonomicky efektivní urbanizaci před zájmy jednotlivců, které by s těmito zásadami byly v rozporu. Její zajištění vyžaduje usměrnění územního rozvoje a využití krajiny ve vztahu k investorům, ať již jde o fi rmy nebo domácnosti. Suburbanizace je procesem regionálním, proto se jí musí zabývat krajské úřady nebo národní vláda. Suburbanizace je dnes, vzhledem ke svému rozšíření, otázkou celospolečenskou a nadnárodní. Europe 2020: a European Strategy for Smart, Sustainable and Inclusive Growth (Evropa 2020: strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění) je vodítkem členských států EU, které by mělo podněcovat a vést i naše hodnocení a předcházení či zmírnění negativních důsledků.

Sprawl čili sídelní kaše

Sprawl (v Česku se používá označení sídelní kaše) je způsob urbanizace, který se výrazně liší od tradičních městských čtvrtí. Spočívá ve značné prostorové oddělenosti základních funkcí, které potřebujeme v každodenním životě. Důsledkem je dojíždění autem téměř vždy a za vším. Celková spotřeba energie a lidského času je v rozvolněném městě a sprawlu mnohem vyšší než v tradičních čtvrtích a kompaktním městě. Lidé žijící ve sprawlu si mohou dovolit za svoji nezávislost zaplatit. Otázkou je, zda si zvýšené náklady může dovolit společnost jako celek.

Americká města mají poměrně malá centra, která vesměs neslouží k bydlení. Většina obyvatel už od 60. let minulého století žije ve sprawlu. Evropská města mají rozsáhlá kompaktní jádra, kde stále žije většina obyvatel. Suburbanizace se zde rozvíjela pod vlivem územního plánování, které usměrňovalo výstavbu do větších celků v zázemí měst. Sprawl se začal projevovat až v posledních desetiletích. Úspory z rozsahu, ze specializace a aglomerační výhody vedou ke stále větší koncentraci služeb a práce do menšího počtu míst, do nichž lidé dojíždějí ze stále rozsáhlejších a rozptýlenějších lokalit sloužících výhradně k bydlení. Tento neúprosný trend nezastavíme, je však možné ho usměrňovat.

Co můžeme dělat?

V jádrech městských regionů stále žije většina obyvatel. Další rozvoj může probíhat na okrajích stávajících sídel rozšiřováním jejich intravilánu při snaze o opětovné využití již jednou zastavěné půdy (např. regenerací brownfi eldů). Samostatné obce v okolí měst ale také chtějí získat část z rozdělovaného koláče. Rozvoj v suburbánním pásu může být soustředěn do několika větších dobře obsloužených sídel. Také se ale může po příměstské krajině zcela rozptýlit. U nás jsme se vydali právě tou druhou cestou. Argumentů i propočtů dokladujících její neudržitelnost již byla předložena přehršel. Dokumenty Evropské komise před ní varují a některé země západní a severní Evropy ukazují možná řešení. Vývoj v Česku ale ukazuje, že si musíme prošlapat vlastní cestičku a opakovat stejné chyby, které už se dříve staly někde jinde. Neumíme důsledně předjímat nevítané dopady dnešních kroků. Místo včasné prevence se vzpamatujeme až ve chvíli, kdy nám nezbude nic jiného, než řešit palčivé důsledky svých dřívějších rozhodnutí.

Doc. RNDr. Luděk Sýkora, Ph.D., (1965) se na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy věnuje proměnám postsocialistických měst, web.natur.cuni.cz/~sykora/, sykora(zavináč)natur.cuni.cz