VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nový přístup k ekologickým sítím

Tradiční chápání rezervací a národních parků nevyžadovalo zapojování veřejnosti, protože tato chráněná území byla zcela izolována od ostatní intenzivně obhospodařované krajiny coby „divočina“. Dělení krajiny na „přírodu“ a jinak využívanou krajinu není však, alespoň pokud jde o Evropu, trvale udržitelné. Existuje celá řada tradičních způsobů obhospodařování krajiny, která trvale udržitelná jsou a která přispívají k přežívání ohrožených druhů. Příkladem může být kosení luk nebo rákosin v mokřadech a extenzivní pastevectví na horách. Tyto způsoby využívání krajiny však mizí, protože nedokáží konkurovat ekonomicky. Spolu s tradičními technologiemi se ztrácí i mnoho druhů rostlin a živočichů, které se extenzivnímu využívání krajiny přizpůsobily. Část území zarůstá lesem, část je převedena na intenzivní, ekonomicky výnosnější způsoby hospodaření.

Dalším nebezpečím pro volně žijící druhy rostlin a živočichů je dopravní infrastruktura a urbanizace. Jisté řešení pro měnící se fragmentovanou krajinu mohou znamenat ekologické sítě. V krajině „vyztužené“ ekologicky stabilními prvky mohou ohrožené druhy lépe přežít.

Koncept ekologických sítí doznal v posledních deseti letech zásadních modifikací. Došlo k odklonu od čisté ochrany přírody směrem k podpoře udržitelného rozvoje regionu jako celku, jehož integrální součástí je také ochrana přírody. Kvalitní životní prostředí je vnímáno jako nezbytná podmínka trvale udržitelného rozvoje, nikoliv jako hodnota sama o sobě, která musí být chráněna před člověkem. Tento přístup byl přijat na mezinárodní úrovni (Úmluva o biodiverzitě, Světový summit o udržitelném rozvoji, Rozvojové cíle tisíciletí) a je stále více ovlivňován ekosystémovým přístupem. Jde o holistický přístup, který propojuje hospodaření s půdou, vodou a lidskými zdroji a ochranu přírody staví na roveň s jejím rozumným (tedy trvale udržitelným) užíváním. Zjednodušeně řečeno, ekonomický rozvoj podmiňuje kvalitní ochranu přírody a naopak - ekonomický rozvoj, který nevede k efektivní ochraně přírody a přírodních zdrojů, není ve svém důsledku pro lidskou společnost přínosem.

Jedině široká spolupráce

Ekologické sítě jsou vnímány jako cesta k udržitelnému rozvoji. Jedním z důsledků tohoto přístupu je rostoucí množství zainteresovaných subjektů a také okolností, které musí být zahrnuty do procesu jejich zakládání a následné péče. Žádný program s ambicí ustanovit ekologickou síť nebude mít naději na úspěch bez podpory místních komunit a klíčových partnerů.

Plány dalšího rozvoje ekologických sítí v Evropě jsou ambiciózní. Pátá ministerská konference Životní prostředí v Evropě v Sofii shrnuje, že „v roce 2008 jádrové oblasti Panevropské ekologické sítě budou odpovídajícím způsobem chráněny a tato Panevropská ekologická síť bude podkladem pro všechny důležité mezinárodní, národní a regionální strategické plánovací dokumenty stejně jako pro rozhodování v ekonomickém a finančním sektoru“. Je zřejmé, že tyto cíle nebudou k roku 2008 splněny. Ekologické sítě jdou daleko za běžně chápané ochranářství, protože jejich součástí jsou rozsáhlé plochy, nad nimiž nemá ochrana přírody žádné pravomoci. Cíle mohou být dosaženy jedině spoluprací ochránců přírody (neziskový sektor a státní ochrana přírody) se všemi dalšími dotčenými subjekty.

Příklady ze světa

V mnoha případech nevycházejí aktivity budování ekologických sítí shora. Příkladem může být Y2Y - Yellowstone-yukonská ekologická síť v Severní Americe. Většina plánů koridorů Y2Y vzešla z aktivit místních nevládních a neziskových organizací, jichž se zapojilo celkem 360. V některých státech (např. Florida, Georgia) byly dokonce záměry neziskových organizací převzaty státní správou a dotvořeny do podoby celostátních plánů zelených koridorů. Společné mají to, že se opírají nejen o ochranu přírody a biodiverzity, ale pracují také s komplexním využíváním krajiny a počítají i se spotřebou přírodních zdrojů.

Podobný přístup našel uplatnění v Nizozemsku. Ochrana přírody a zlepšování jejího stavu zde sice jsou prioritními cíli, ale zásahy v krajině musí rovněž uspokojit další potřeby: příznivý vliv na vodní hospodářství (čisticí a protipovodňová funkce), udržitelné využívání přírodních zdrojů (např. produkce dřeva), ochrana důležitých kulturně historických, archeologických a geologických hodnot a jejich využití pro rekreaci, udržitelné zemědělství a rybářství, případně vodní dopravu, atraktivní prostředí pro bydlení atd. Jinak by nebylo možné velké zábory plochy pro ochranu přírody v hustě osídleném Nizozemsku ospravedlnit.

Příklady konkrétních přínosů ekologických sítí v Gelderlandu ve východním Nizozemsku:

• investice do šetrné turistiky a rekreace generuje pracovní místa a zvyšuje příjmy obyvatel,
• zvyšující se hodnota přírody umožňuje uplatnit inovativní a nezávislé mechanismy finanční podpory zemědělců, kteří udržují přírodní hodnoty krajiny (od „pěstování kukuřice“ k „pěstování přírody“),
• přírodě blízké prvky v krajině zlepšují čistotu vody a umožňují dočasné rozlivy vody v případě povodní.

Ochota k ekologickým sítím

Pokud se požadavky ochrany přírody potkávají s naplňováním požadavků různých zájmových skupin, získává tvorba ekologických sítí širokou podporu veřejnosti. Veřejnost je ochotna platit daně a poplatky, zemědělci snáze přistoupí na specifické podmínky využívání krajiny (často oproti finančním kompenzacím), vlastníci pozemků i soukromé firmy do přírody investují své prostředky. Multifunkční ekologická síť se tak může stát příležitostí pro rozvoj venkova.

Dr. Rob Jongman - Alterra, Wageningen UR, The Netherlands

Přeložili Petr Jelínek a Vilém Řiháček