VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Cítil jsem se být plachým venkovanem, když jsem před dávnými lety začal žít v Brně. K soužití s velkoměstem mi pomohl v první řadě brněnský román Jiřího Mahena Nejlepší dobrodružství z roku 1929. Barvitou kulisu romantického příběhu penzionovaného středoškolského profesora Jana Grygy, černovlasé dívky Matyldy, varietního umělce Lukáše Hertla a jeho krásné, ale duševně nemocné ženy Viktorie tu tvoří příměstská krajina, zejména Červený kopec s Kamennou kolonií.

„Vyšli z lesíku a ocitli se na cestičce vysoko nad červenými skalami. Jaký nový spanilý pohled otevřel se jim odtud na Brno a na údolí k Pisárkám… Naproti bělaly se vily boháčů a domky se starými vinnými sklepy... Ticho tu bylo, slunce sem mohlo jistě po celý den, vysoko se tu cítil každý nad tím denním shonem tam dole…,“ popisuje nečekaný výhled z Červeného kopce směrem na sever Jiří Mahen. Koncem dvacátých let minulého století pozoruje i stavební ruch v opuštěných pískovcových lomech nedaleko Kohnovy cihelny: „Cihláři se dali dohromady, a že si vystavějí celou kolonii domků pod kopcem… Cihláři se usnesli, že vystavějí kolonii, kde bude základem všeho cihla, a že umatlané zahradní besídky nebo staré vagony do ní nepustí…“ Mahen si však všímá i celkového rozvoje Brna v tehdy teprve desetileté Československé republice: „A teď mělo toto město opravdu ctižádost dostat se na druhé místo měst v republice… Nové budovy vznikaly na všech stranách, řeka se regulovala, elektrická dráha prodlužovala síť, mluvilo se o úplné přestavbě nádraží, o průplavech, které spojí Německo s Maďarskem a Severní moře s Černým…“

O více než deset let později se zádumčivě toulal rodným Brnem lyrický básník Ivan Blatný. Ve svých Melancholických procházkách (původně je nazýval Brněnské elegie) se ocitá i na Červeném kopci:

Tak jdete pomalu krajinou dětství, sníte,
v lesíku nad Svratkou hledíte na zlatité
vrcholky akátů a mušle borovic.
Na nuzné domečky a na červené skály,
znavená Vídeňka pod vámi mizí v dáli,
dým plyne nad hřbitov, rovinám jihu vstříc.

Třetí vábničkou do Kamenné kolonie se mi stala dětská knížka Josefa Věromíra Plevy Budík. Jednoduchý válečný příběh chlapců, kteří ukradli zbrojováckému dělníkovi budík, a tím mu vlastně zachránili život, o který by přišel při bombardování, se odehrává právě v „kolonce“.

Bylo mi jasné, že pokud dokáži žít v Brně trvaleji, tak jedině právě v prostředí, které alespoň trochu připomíná venkov. V „nuzném domečku“ pod červenými skálami, mezi posledními rázovitými starousedlíky a nově usedlými bohémskými výtvarníky, jsem s rodinou strávil deset let. Vzpomínám na barevnou proměnlivost pískovcových skal v závislosti na vlhkosti ovzduší - od červené po modrofi alovou. Na voňavá hroznovitá květenství akátů, visící v máji ze stromů rostoucích i ve škvírách lomových stěn. Na ptačí klece po dávno zemřelých čižbářích, které jsem pod nánosy prachu objevil v šeru půdy stejně jako zrezivělá železa na potkany a tchoře.

Na stráních Červeného kopce vysoko nad řekou Svratkou se mne opakovaně zmocňoval jitřivý pocit Kamarádů svobody, další Mahenovy knížky, ale z jeho mladších let. V pořadí druhém čísle Veroniky jsem tehdy, začátkem roku 1987, uveřejnil Zprávu o sblížení s Brnem pomocí ledňáčka, skorce a červenky - zprávu o tom, že i uprostřed velkoměsta se může najít libý kousek přírody. Dokonce i s ptáky, se kterými jsem se bratříval v krajinách venkovských. I ojedinělé vlaštovky tenkrát ještě poletovaly nad kolonkou a připomínaly doby, kdy zde mnoho chudých rodin chovalo pro přilepšení svého živobytí kozy. Toužil jsem chov koz obnovit, mít alespoň jedinou a spásat blízký palouk mezi horní a dolní kolonkou.

Z dřevěného trianglu mezi zahrádkami na Červeném kopci se dala přehlédnout téměř půlka Moravy - od bizarního bradla Pálavy na jihu až po Sýkoř, v tomto pohledu první vysokou horu Vysočiny. Přes rozšiřující se panelová sídliště se tak dalo utéci z města do dalekých zelených krajin. Po letech jsem však stále častěji cítil, že jsem i v tomto ostrůvku spíše venkovské než městské krajiny sevřený. Vrátil jsem se do rodného venkovského města, blíže k Sýkoři.

I v rodné krajině jsou roztroušeny načervenalé stěny pískovcových lůmků. Dávnými mistry kameníky zde byly z pískovců vytesány zdobný gotický portál i jednoduché kříže podél polních cest. Načervenalé je tu zdivo posledních zbylých stodol a zídek a já obdivuji jejich barevné odstíny, závislé na rozmanité vlhkosti ovzduší. Jemné valéry venkovských staveb kontrastují s křiklavými fasádami nových domků. Podivná suburbia vnikají od nejbližší vesnice i od města do polní vlasti skřivánků a posledních koroptví a zdá se, že se brzy spojí. Padají poslední vysokokmenné sady, aby na jejich místě vznikla nová stavební parcela.

Co jsi udělal pro návrat vlaštovek, pro zachování sadů? - ptávám se vesnického starosty, a on se směje. Je rád, že se jeho ves rozpíná a přestává být rozeznatelná od města. Je na to hrdý. Ale mohu mu to vyčítat? Vždyť ani já nejsem schopen obnovit na okraji našeho venkovského města chov koz a spásat jimi blízké travnaté stráně. V představách starosty města se samozřejmě jedná o lukrativní stavební parcelu.

Na zádumčivé procházky v okolí mého města (byť i do něho básník Ivan Blatný často zajížděl) již není čas ani prostor. Zkusil jsem se proto po mnoha letech vrátit na melancholickou trajektorii na Červený kopec uprostřed Brna. Vyhlídka ze skal nad Svratkou byla stejně úchvatná a jitřivá jako kdysi. Dojímala mě tvářnost starých plotů a tajemných dřevěných vrátek pod houštinami šeříků, totožná s tou, kterou jsem tady vnímal před léty. Ale ve vlastní kolonce, v tom Betlémě kdysi nuzných, ale útulných domečků, stálo auto na autě. Připadalo mi, že ostrý lesk jejich karoserií i odtud navždy vyhnal důvěrně švitořivé vlaštovky.

Jan Lacina