VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nebudeme žít jinak než zde a nyní. Pět, dvacet nebo padesát let. Jsou a budou snad návraty, ale ty nejsou jisté. Ten hlavní a jistý návrat je, že po nás přijdou druzí. Naši synové, dcery, děti přátel, děti barbarských anonymů, děti v načechraných postýlkách. Nebude jinak. Na ně dopadne naše zodpovědnost, na ně dopadne naše nezodpovědnost, sobectví a nadutá tupost společnosti nejbohatší, nejrozvinutější, úměrně větší hmotné možnosti skýtající než jakákoli společnost předtím. Zodpovědnost je jméno lásky, k níž může směřovat jediné naše snažení. Jediné snažení, které má skutečný smysl. Vše ostatní je hmyzí hemžení, v němž člověk je zaměnitelný s jiným, v němž člověk je zaměnitelný s nesvéprávným organismem velmi nízkého druhu. Tatam je sláva a určení pána tvorstva, totam je nenahraditelné jeho poslání. Ještě je čas. Ještě zbývá čas. Nějakých pět, dvacet nebo padesát let. Času, který se nezastavuje.

Málo se zamýšlíme nad nesamozřejmostí celého bytí, existence naší, existence světa, v němž žijeme. Nad jeho principy, důvody a směřováním. Jepičí uvažování nás dovede jen k jepičím koncům. A u své záhuby nakonec ani nebudeme vědomě přítomni. Protože si v tom plynutí nebudeme vědomi počátku ani konce. V tomto případě nejsme a nebudeme. Budeme pouze v tom, co (dobrého) jsme učinili, co (krásného) jsme vytvořili, co (pravdivého) jsme v hodině našeho odchodu přenechali našim synům, dcerám, dětem přátel, zmučeným duším pralesních domorodců, dětem v luxusních postýlkách, trápeným nočními můrami.

Slyšel jsem, že fotograf Vilém Heckel, ještě než se stal i znamenitým horolezcem, hledal jednou někde v horách nejlepší místo, z kterého chtěl vyfotit nějaké panoráma či nějakou skálu. Hledal tak dlouho, až se ocitl na vrcholu jednoho skalního útvaru, odkud viděl tak, jak chtěl, a odkud udělal takové snímky, jaké si přál. Když o tom později vyprávěl kamarádům-horolezcům, tak ti mu s údivem sdělili, že ten štít, z kterého fotografoval, je k lezení tak obtížný, že i nejzdatnější lezci si na jeho zlezení troufnou jednou za rok. Sen. Krása přírody. Krása uvnitř i krása vně. A mnoho možností lidské interpretace i naplnění.

j. e. f.

Japonské stružky a járky

Při nedávné návštěvě Japonska jsem se přesvědčil, že to není jenom země přelidněných metropolí typu Tokia či Ósaky, ale také místo, kde příroda dosud neztratila svou osvěžující sílu. Ačkoliv lze právem tradičnější japonskou kulturu označit za exotickou, v Japonsku najdeme hodně regionů, kde jsou zákoutí nám blízká a povědomá. Protože jde o velmi hornatou zemi, vodních zdrojů je tu dostatek a voda také způsobuje, že japonská zeleň je nejenom na venkově sytější a zářivější nežli porosty středoevropské. V příměstských lesoparcích (nemluvím teď o bambusových hájcích) najdeme sice byliny a dřeviny odlišné od těch našich, což platí zejména pro „trpasličí“ bambusy rodu Sasa nebo nápadné rodové bohatství u keřů, ale kupříkladu kapradiny se chovají dosti podobně jako ty naše, nebují do tropické velkoleposti a až na výjimky nevytvářejí „vzory“ zásadně se lišící od našich domácích pteridofyt. Je jich ovšem více nežli u nás, tito vlhkomilní obyvatelé skalek, okrajů struh či potoků osidlují každé volné místo a nabízejí možnost zelené oční koupele téměř kdekoliv mimo centra měst. Ano, strouhy. Stružky a járky. Ten typicky jarní jev. Ve staroslavné Takajamě na středním Honšú tryskají potoky a potůčky v sousedství tradičních dřevěných domů řemeslníků a obchodníků a v májovém podvečeru padá stříbrná vodní tříšť do příšeří kamenného koryta jako světelná kytice matičky Země, v Nikkó běhutá korýtka pod staletými kryptomeriemi dávají život kopytníkům či kopřivovitým boehmeriím, japonská jezera, ať už kráterová anebo ledovcová, lákají k tichému posezení umocněnému všudypřítomnými chrámy a svatyněmi. Co se týče vodotečí největších, tedy řek, Japonsko sice nenabízí žádné veletoky, ale v podhůří jsou to neobyčejně malebné vodní úkazy, byť nezřídka nesplavné. Kupříkladu v Tokiu ale najdeme řek hned pět a nejméně dvě z nich dosahují hravě šířky pražské Vltavy, prohání se tu tedy nejen klasické „parníčky“, ale i mohutné motorové čluny. Voda má v této zemi ale také význam rituální. Charakteristické naběračky poskládané u vyvýšených korýtek vedle šintoistických svatyní neslouží k pití, ale k očisťujícímu vypláchnutí úst. Tuto „neprůmyslovou“ vodu a náčiní k jejímu použití tak najdeme i v zastrčeném koutě uprostřed hektické Ósaky a je to namouduši trochu podobné, jako kdybychom v nějakém ghettu nahlíželi do mikve.

Vraťme se ale k járkům a k potůčkům. Jejich voda bývá studená, bystrá. Vodní tok je metaforou uplývajícího času, což se týká i střídání ročních dob, tak typického pro mírné klimatické pásmo nejenom v Evropě. Zatímco zimu si spojujeme s nehybností, s křišťálovým tichem a se třpytivým sněním, jaro znamená zabrblání, prasknutí ledové bubliny, uvolnění drobné duhy. Jedinečnost jara se protahuje v pohybech pupenů a prvních květů, v rozvázání a odemykání potoků a řek. Zatímco v lékařství používáme termín řečiště při popisu větví tepen i žil, vodní cesty a stezičky v rozmrzající půdě pracují o nižší teplotě a ve zdánlivě temnějším chaosu. Obraz jejich větvení je kryptický jako fyziologie zeminy. Naproti tomu sníh, nejzáhadnější skupenství vody, má schopnost snad každého vrátit do dětství. Obaluje větve stromů, slouží jako ona příslovečná duchna ve spánku zvířat i rostlin, ale občas po něm kupodivu pobíhá i otužilý hmyz, jako kdyby se chtěl dobrat dávných dob, kdy tento sníh byl ještě voda.

Petr Hrbáč

Jedna otázka

Jaký je pro Vás rozdíl mezi člověkem v přírodě a člověkem v prostředí umění (lidských artefaktů)?

Míří ta otázka na člověka o sobě nebo člověka - tvůrce? Nebo raději - spolutvůrce? Pobývá zde na Zemi člověk jinak? Myslím si, že ne. Je vtažen do hry Boží a Bůh s ním takto komunikuje: skrze porozumění v kráse. Účelné a marnotratné, takové je Boží dílo. Vědec zkoumá účelnost, umělec účinek díla na lidské nitro.

V obou se však ukrývá ego, které pátrá, jak si to všechno podmanit a jak to využít. V tu chvíli už drhne. A nebo tlačí. O tom vypovídá náš svět, naše velkoměsta, megatovárny, pomníky, muzea, virtualita, odpady.

Dohadujeme se o spáse, osvícení, službě ideji, setkat se však můžeme především v účasti na tvorbě Boží. Člověk je bez vztahu k prosté kráse Země ztracen. Je cizincem: nezná jazyk šumící koruny stromu, kamínku padajícího sutí, zpěvu ptáka. Hledá, pátrá a neví, že bez návratu k prameni deformuje původní a jedinečné poselství. Marné je tvořit obraz, báseň, symfonii, nečerpá-li se ze zdroje Božího tance. Uprostřed přírody, během čirého nazírání jako by náhle byl vymazán celý vývoj lidstva, od prvních nástrojů po nejmodernější počítače.

Ve světě lidských artefaktů stále cosi popohání srdce. To zůstává nepokojné, nespočinuté: rychle se podepsat, vyřídit autorská práva a dál, dobývat další území. Lidské dílo se snaží uchovat myšlenku, obraz, do kterého vstupuje pomíjivost a hned za ní - prázdnota. Umím přijímat pomíjivost jen v tom, co přichází a odchází samo, tedy rozpouštějící se oblak, vypařující se krůpěj rosy, doznívající hrom v bouři, své vlastní stáří. Tam dochází ke smíření s neustálou proměnou. Prostředí umění je nevyhnutelně spojeno se ctižádostí a touhou po ocenění práce, snahy. Probouzí se tvůrčí motivace, pojem, který příroda nezná, poznání konečného.

Marnost nad marnost, tento verdikt se vznáší nad dílem člověka, které si přivlastňuje právo na co nejdelší existenci (nesmrtelné dílo). Praskliny, rez a pavučiny nám to musí připomínat. Jindy móda. Záruční doba. Antikvariáty. Starobní pojištění. Změna režimu. Zájem trhu. Atd. Je však možné takto pohlížet na přírodní jev? Nenazvali bychom pošetilcem toho, kdo by zkoumal stav akcií východu slunce? Kdo by se hroutil nad tající závějí? Což ji okamžitě nenahradí první jarní stébla? Kdo by rámoval nádhernou abstrakci v bukové kůře? A kdo by přepisoval do not šum potůčku? Což je nutno zaznamenávat pro další generace děj, který znovu a znovu vzniká a rodí se z Ničeho, mizí Nikam, je Nyní?

Příroda se děje jako událost, je v neustálém pohybu. I to, co přesahuje hranice našeho života, nepohnutelnost hory, souhvězdí. Nic není třeba uchovávat, spíše se cvičit v pozornosti na to, co se zrovna odehrává. Tady vidím uzlový bod nastíněného rozdílu mezi člověkem v přírodě a člověkem ve světě lidských artefaktů. Umělec osvobozený od ctižádosti promlouvat k dalším generacím dokáže hledět na lidská díla stejně čistě jako malé dítě. Nezištně vezme věc do ruky a žasne. Když jej přestane zajímat, upustí ji. Nic víc. Úplně stejně upouští větev list, když dozraje čas podzimu.

Roman Szpuk

Mám dojem, že na jedné straně přírodu (řekněme jako protiklad města, což je asi pokřivený význam toho slova, ale dnes první, který většinu lidí napadne) vyhledávají víceméně titíž lidé jako umění. Ergo zdá se mi, že na výletech v lese a na horách vidím podobné lidi, které vidím na koncertech a výstavách. A tím vypadáním nemyslím jen oblečky a účesy, ale to, že ti lidi mají životní lesk v očích a debatní témata na jazyku - na rozdíl od toho umělohmotného davu z nákupních center. A ovšem na druhé straně je příroda přece ten nejvzdálenější extrém od umění. Vždyť neexistuje nic sobě vzdálenějšího než příroda ve smyslu přirozenosti (to jest nekomplikované konkrétnosti, ba chemičnosti každého stromu, kamene a ovšem i živočicha s jeho pudovými a stádními reakcemi) a umění (to jest naopak synonyma pro abstraktnost a také individualitu tvůrce jako opak té stádnosti).   

A připomíná mi tenhle paradox myšlenky o tom, co je krásné. Vždycky jsem si totiž říkal, že za krásné je kupodivu považováno jednak to, co je zcela výjimečné (dosud v určitém oboru nevídané, mistrně objevené), a pak to, co je naopak velmi běžné a na co jsme zvyklí (veškeré to opěvování domova a vlasti jako něčeho krásného je přece názorný příklad). A co je mezi těmito póly, krásné není.

Takže když tyhle dva paradoxy dám k sobě (což se nabízí), vychází mi na uvedenou otázku tato odpověď: mezi člověkem v přírodě a člověkem v prostředí umění je stejný rozdíl jako mezi krásou a krásou, tudíž žádný.

Jan Mattuš