VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V kontejneru na železný šrot jsem objevil rýč bez násady. Starý, železný, těžký, kovaný, rezavý rýč. Vytáhl jsem ho a zachránil ho tím před jistou smrtí roztavením ve vysoké peci. Poskytl jsem mu násadu ze starých vidlí a tím mu vdechl nový život. Rozhodl jsem se tuto chloubu kovářské práce věnovat organizaci Veronica.

Ráno jsem nastoupil do autobusu MHD IDS JMK v doprovodu rýče a velmi jsem se divil, jak tato skutečnost může jinak po ránu zasmušilé spolucestující rozvrkočit. Jeden neznámý mladík se psem mne oslovil s pohledem upřeným na můj nástroj: „Zdravím vás pane! Tak do koho budete dneska rýt?!“ Babička se šátkem mínila, že jedu obhospodařovat zahrádku slovy: „Tak myslíte, že už přišlo jaro?“ Při přesunu na tramvaj mne oslovil jeden známý: „Tak to máš na ty zaryté komunisty?“ Přešel jsem to mlčením. Dalšího spolucestujícího rýč inspiroval ke zvolání: „Hele - muž který sázel stromy!“ „Ne, ne, to je ryč men!“ mínil jeho vtipný soused. „Mýlíte se oba,“ odvětil jsem jim, „nesu si ke svačině porýč.“

Nakonec nástroj spolu se mnou spokojeně dojel až do Ekologického institutu Veronica, kde jsme se ihned pustili do přehazování kompostu. Díky tomu, že veškeré biologicky odbouratelné odpady končí ve dvou kompostérech, může si naše organizace s dvanácti zaměstnanci, sídlící ve středu města, dovolit ten přepych - mít jen jednu 110litrovou nádobu na odpad pro celý dům.

Mojmír Vlašín